Kratký příspěvěk na rozmotání několika termínů: víru, ctění a uctívání.

1. Víra: z hebrejského: vytrvalost, neměnnost, pevnost. A toto vše platí (primárně) ke vztahu k Bohu. Sama víra se pak zákonitě musé skládat ze dvou „položek“ – věření a důvěřování. Dále, skutek víry je souhlas intelektu (ruzumu) s pravdou které je však „za ním“, tedy rozum přesahuje. Rozum však tuto víru přijmě protože je pod vlivem vůle, ve které se projevila milost Boží. Ve vztahu k vlastní duši je pak víra základní energií.

Víra je samozřejmě nutná ke spáse a jedině skrze ní můžeme mít s Bohem nějaký vztah. Tak a teď to bude problematické: víru, jako nadpřirozený dar, dává Bůh.

2. Ctění: neboli respekt či čest a úcta je náš vztah k jinému člověku.

3. Uctívání: (neboli adorace(. To už jsme v teologii Z řeckého: latreia (lat. latria). Adorace má několik stupňů. Dokonalá adorace je úplné vnitřní souznění mysli a vůle upjaté k Bohu (např. Apok VII, 11,12 nebo Mat IV, 10).

Adoraci ke svatým a andělum nazýváme dulia a k Panně Marii hyperdulia.

Dále můžeme také mít na mysli uctívání kultem. Tedy vzdávání pocty, holdu, cti (např. králi/Králi, mučedníkům, relikviím, obrazu svatého...aj.)