Co je vlastně ekumenismus, pane Vaňáči

Co je vlastně ekumenismus, pane Vaňáči?!!, 24.3. 2002 00:00

Ekumenismus

Již uprostřed 2. st. to byli marcionité, kteří vytvořili opozici ke katolickému učení, tedy vytvořili učení, do kterého vložili své vlastní poznatky a názory. Chiliasté od r. 130 (milovníci rozkoší na této zemi), gnosticismus, který se udržel až do konce 2. st., montanismus, novatianismus, donatismus (r. 341). Priscillianismus v Hispánii ve 4. st. a v 7. st. na východě známý jako paulinismus. Pelagianismus byl již tak významný, že byl hlavním tématem na koncilu v Efezu (r. 431) a vytrval až do r. 529. Arianismus je známý určitě všem. Nestorianismus a monofyzitismus (toto učení říkalo opak, než vyjádřuje učení o hypostatické unii) byly odsouzeny koncilem v Chalkedonu (r. 451). Pravoslavnou církev má na svědomí de facto patriarcha Fotius.

Naše české heretiky není potřeba vyjmenovávat. Protestantismus: tedy jejich velmi známí představitelé: Luther, Kalvín, Zwingli, Knox, Jindřich VIII., a další……… ad.

Proč jsem si vybral tento úvod, jak souvisí s ekumenismem?

Kdo byli všichni ti, kdo po celá staletí říkali NE tomu a tomu, kdo byli všichni ti, kdo si troufali do očí říkat lidem: NEMÁTE PRAVDU! (možná že pro toto téma by bylo lepší psát o těch druhých, jimž se to říkalo). A jaké k tomu měli oprávnění, že nerespektovali jejich svobodu a názory, a jaká byla jejich jistota, že oni jsou ti, kdo mají pravdu? Bylo to Písmo svaté: Mt 28, 20 „… já jsem s vámi až do konce světa“ a „ …. já jsem pravda, cesta a život“. Kde jsou dnes všichni ti, co se svobodně oddělili od pravého učení? Každá z těchto herezí se nadále vyvíjela (!) v další a další hereze a další a další církve a sekty. Nejlépe je to vidět na protestantských církvích. Původní učení Lutherovo, Zwingliho a např. i Husa bylo ještě více zredukováno a okleštěno. Jejich původní myšlenky vlastně již nejsou z větší části „obsahem víry“. Jenom jeden příklad – Panna Maria: většina protestantů věřila v její neposkvrněné početí, panenství a zároveň že je Bohorodička, v její nanebevzetí a přímluvy. Kde je dnes tato víra! Ještě je dobré rozlišit mezi křesťanskými církvemi a sektami. Ty, co se nazývají církve, musí respektovat tyto základní normy: 1) bible jako pravidlo víry; 2) dvě svátosti explicitně stanovené Kristem; 3) Apoštolské a Nicejské vyznání víry jako vyjádření jejího obsahu; 4) vlastní episkopát se svými různými druhy administrace. Ta uskupení, která nerespektují ani tyto normy a nevěří v toto minimum, jsou již různé sekty.

Svatý stolec po celou dobu své existence vždy říkal: přijďte a konfrontujte svá učení s Pravdou. Takto to bylo míněno, když byl svolán I. vatikánský koncil, takto to myslel Lev XIII., když vydal Praeclara Gratulationis (r. 1894) „ad omnes protestantos“, tedy – všem protestantům. Církev vždy adresovala tyto výzvy jednotlivcům, a ne celým skupinám. Rčení té doby bylo: „pochopení, ale ne kompromisy“). Ještě v r. 1949 vydal Vatikán „Instructio de Motione Oecumenica“ – Instrukce k ekumenickému hnutí, které vycházelo převážně z Mortalium Animos Pia XI. (r. 1928). Tři jasně dané principy byly: 1) katolická církev „vlastní“ plnost Kristovu, není tedy již potřeba hledat jinde; 2) křesťanská jednota nemůže být nikdy docílena asimilací s různými jinými vyznáními; 3) pravé a jediné spojení křesťanů je návrat do církve Boží.

Tento přístup skončil II. vatikánským koncilem. Unitatis Redintegratio volí oproti návratu KONVERGENCI, tzn. všichni opustí své pozice a učení a půjdou spolu vpřed hledat Krista. Kardinál Bea jasně vyjádřil, že cílem ekumenismu není návrat do „jednoho stáda pod jednoho pastýře“. Dále říká, že protestanti, z důvodu svého platného křtu, nejsou ve víře o nic horší než katolíci, protože de facto směřují ke Kristu. Bohužel zkreslil encykliku Mystici Corporis (r. 1943), kde se Pius XII. vyjádřil o platném křtu protestantů. Jako by snad ke spáse člověka stačil křest! (ten je přece podmínkou, ne důsledkem!) Jean Guiton již přímo píše, že rozmanitost je dobrá a nikdo nemusí opouštět své pozice. Vzniká Rahnerův termín „anonymní křesťan“ (myšleno je zde i na nekřesťany!). Koncilní termín „subsistit in“ je ve své podstatě tvrdě egalitářský, když tedy mimo jiné znamená, že oddělené církve jsou nástroji, které využívá Duch svatý, aby přinesl spásu jejím členům. Toto vše rozhodně není katolický duch konverze.

Tímto skončil vlastní charakter církve: být misijní (srov. Mt 28, 19-20; Mk 16, 15-20). Misie dnes de facto neexistují, počet konverzí se blíží nule. Zajímavé je, že většina protestantů v současnosti již nezná katolické učení, a přesto je považují za špatné a za překážku ve sjednocení.

Vhodné by též bylo se podívat, jak ekumenismus působí v politice (UN), či popsat jeho roli v moderní psychologii nebo humanismu a naturalismu. Věnovat se historické povaze ekumenismu, tedy původnímu protestantskému hnutí, které vzniklo, aby se všechny ty církve alespoň mezi sebou dohodly, a byl poté modernisty přenesen do církve katolické, již nehodlám (prostor pro pana Zajíce). Není to totiž již důležité. Důležitá je přítomnost a současné ovoce tohoto učení. Tedy: žádné ovoce není.

(vsuvka k práci pana Vaňáče: (http://www.getsemany.cz/index.asp?c=248) Vážený pane, prameny a citace, které vy používáte (nic jiného v té práci není) jsou účelové a zavádějící. Autory, které vy považujete za odborníky na ekumenismus mají ty samé chybné koncepce, ten samý pohled na spásu a jednotu křesťanů (s chybnou filosofií), kterou jste od nich přejal, a tak se točíte v bludném kruhu omylů. Typické jsou citace z Pesche, Kaspera a Skalického. Všichni tito pánové jsou modernisty, jejichž názory by byly již dávno, za normální situace v církvi, odsouzeny. Postoj papeže a jeho pohnutky jsou všem známé, nicméně to neznamená, že způsoby, které používá, musí být správné. Celkově musím poznamenat, že tam není nic nového z vašeho (ekumenického) pohledu na církev, zvláště když si domyslím, kde jste to publikoval. Getsemany totiž považuji samozřejmě za nekatolické a někdy téměř i nekřesťanské čtivo).

Přeji si, aby v církvi opět zazněla jasná a hlasitá slova, že katolická církev JE církev Kristova, a aby bylo častěji slyšet, co je pravda a co omyl, a to vše bylo řečeno jednoznačně, aby to všichni pochopili stejně. Já vyznávám plné katolické učení, které je jasně podporováno ze tří zdrojů: bible, Tradice a papežský primát. Chci, aby nastala plná jednota křesťanů již zde na zemi. Nikdy k tomu však nedojde, pokud způsoby, kterých se používá, nejsou z Kristova učení. Plně věřím v to, co církev vždy učila, v neomylnost papeže, odpřísáhnu Antimodernistickou přísahu, věřím přesně v to, co je obsahem Quicumque vult.

A Vy, pane Vaňáči? Nakolik jste katolík vy? Nebo snad již věříte v něco jiného….? Již jste nějaká ta „zrnka víry“ opustil, či snad jste z důvodu asimilace s protestanty či dokonce s nekřesťany (to se razí v Getsemanech...?!) ochoten je „zapomenout“? Za všechna ta staletí bylo takových, jako jste Vy, statisíce. Založili či vstoupili do nové církve (sekty) a přejmenovali ji. Je zbabělé, pokud smýšlíte jinak než katolicky, v katolické církvi zůstávat a pokoušet se (úplně zbytečně) církev změnit k obrazu svému. Je to Kristus, kdo vládne, a nikdo jiný!

Jinak jsem připraven i nadále diskutovat, pokud bude o čem… Navrhuji nějaké katolické téma, abychom si popř. vyjasnili pozice.

Chci zde ještě dodat, že různé proudy a různé názory na věci v církvi vždy existovaly a existovat budou. Vždy se objevují u různých členů extrémy, které nemusejí být katolické, tj. je např. liberál a liberál. Některé z nich byly časem odsouzeny, i když byly původně katolické. Tak např. existovali jansenisté a proti nim molinisté, galičtí a ultramontanisté, liberálové a infalibilisté (neomylní), modernisté a anti-modernisté atd.

Na závěr jen několik slov k něčemu, co s původním ekumenismem nemá již nic společného (jaksi se vyvinul v něco totálně odlišného): a to k mezináboženskému „ekumenismu“. To, co se děje za přítomnosti P. Halíka v Praze u sv. Salvátora či za přítomnosti V. Havla a kardinála Vlka v pražské katedrále, a nakonec i v Assisi, jsou zvrácenosti, které nemají s křesťanstvím nic společného. Vedou pouze k synkretismu, novému světovému řádu, jednomu novému náboženství a k revoluci v církvi. Pro ilustraci: Kardinál Lustiger v jisté euforii (1981) řekl: „Jsem Žid, pro mě je křesťanství a židovství jedno náboženství“. Naštěstí si zdravý rozum a celistvou víru drží naši oponenti ve víře. Vrchní pařížský rabín Kaplan na to prohlásil: „.. pro nás je nemožné být křesťanem a židem současně“, a další rabín Sirat dodal: „… buď může být někdo křesťanem, nebo židem. Nikdy obojí“.

Pane Regnere, i já jsem poněkud zklamán........, 27.3. 2002 00:00

Jan Vorka, hooonza@seznam.cz

1/ Již se nehodlám vracet k „Filioque”. Ten rozdíl, který již, jak píšete, po druhé nechápete je, že buď píšete o něčem jiném (jako je modlitba, naše přímluvy, nebo víra pravoslavných křesťanů), nebo si víru v Trojici prostě vykládáte po svém. Proto jsou citace sv. Atanáše a Vaše citace o Trojici rozdílné.

Viz.: Duch svatý od Otce i Syna není učiněn, ani stvořen, ani zplozen, nýbrž vychází z nich....................... A v této Trojici (není) nic dřívější ani pozdější, nic větší ani menší, nýbrž všechny tři osoby jsou mezi sebou spoluvěčné a sobě rovné. VERSUS: I zapadni krestane veri, ze zakladni smer v Trojici je od Otce skrze Syna, jedineho prostrednika mezi Bohem a lidmi, v Duchu svatem. Stejne tak stoupa i v zapadni teologii nase modlitba k Otci skrze Syna v Duchu svatem.

Mé původní tvrzení, že v původním katolickém dokumentu Dominum Iesum tedy chybí jasná část revelovaného učení, tedy v Krédu je opominuto ono Filioque, je jasný a jednoznačný ústupek ze strany katolické církve, tedy zůstane beze změny.

2/ “Úkolem učitelského úřadu církve není tedy vykládat "nauku", ale události spojené s "ekonomii spásy" Tato věta naráží na co? Že neexistuje magisterské učení církve? Že není omyl, popř. se proti němu již Pravda neobhajuje? Samozřejmě že úkolem magisteria JE vykládat Kristovu nauku která je PRAVDOU! A takto vést lidi ke spáse. Myslím že nám oběma jde o to, jestli nauka, kterou v současné době magisterium církve vykládá, tedy ekumenismus a mezináboženský dialog, je nauka církve, která byla vždy v Depositium Fidei a vede věřící ke spáse. Pravdu máte ve tvrzení že vyvíjet se nemůže Boží zjevení. Zajímalo by mě tedy, z jakého oprávnění a zdroje, tedy současnou praxi ekumenismu obhajujete?

3/ Vaše body „3. Naše poznání této Pravdy roste a zdokonaluje se” a “4. Růst tohoto poznání se odráží ve věrouce”, jsou sice zdánlivě pravdivé ale opět v nich chybí jaksi “tomistické myšlení a rozlišení”. A tato tvrzení pak používáte k obhajobě ekumenismu a mezináboženského dialogu ve dnešní podobě (bod č. 6). Je samozřejmé, že naše poznávání Kristova učení a poznávání církve se mění.... ani bych si netvrdil říci, že se zvětšuje, vzhledem k existenci velkých postav v církvi jako např. Církevní otcové a různí středověcí světci, hlavně pak Doktoři církve a svatí papeži. V čem se pak “zdokonalujeme”, pak mě již není zřejmé (náš úkol je dosáhnout svatosti). Rubrikami při mši svaté? Modlitbami? Dialogem? ANO, některé věci je dobré a nutné měnit. Kdo však určuje, kam až se něco může změnit? A co všechno je možné změnit? Kde jsou pravidla, která toto určují? Jsou to tři pilíře na kterých stojí katolická církev: Písmo svaté + Tradice (s velkým t) + Papežský primát. Pokud všechny tato zlepšení či změny (víry, rubrik, dialogu, přístupu ke světu, ala i prohlubování naší víry) budou v souladu s těmito třemi “základními kameny,” je změna možná. JINAK NIKOLIV!

4/ Na závěr si dovolím si pár poznámek ke článku, ve kterém vytýkáte M. Semínovi něco, co vy sám nedodržujete. Máte samozřejmě právo vyžadovat po M. Semínovi jeho vysvětlení, nicméně by nebylo špatné uvést Vaše pozice. Já jsem si je dovolil napsat ve svém článku: ?<http://www.christnet.cz/diskuse/prispevek.asp?zobraz=10018>;

Nechci Vám podsouvat něco, co doufam není pravda, ale implicitně z Vašich a podobných článků vyplývá. Překvapuje mě, že to vypadá jako by se snad od r. 1969 člověk úplně změnil. A nejen on, ale i kultura ve které žije, jeho způsob myšleni a jeho determinace. Jako by vymizel prvotní hřích a sklon ke hříchu vůbec. Teď přece žijeme v „novém věku??? "Nebo si myslíte že od konce II. vat. koncilu již všichni lidé uvnitř i v ně církve jsou polepšení a nepotřebují případně opravovat svá tvrzení, která o církvi Boží prohlašují. Že vše je již dobré a důležitá je jednota a „ekonomie spásy.“ Připadá mi to spíše jako „handlování“ a ne nauka o spáse. Je skutečně nutné nyní, tak jako bylo v minulosti, určit co je ještě katolické jednání a co jsou katolické skutky lásky, co není, a co by mohlo vést k nekatolickému jednání a nekatolickým, tedy hříšným skutkům. Takto církev vždy operovala s pojmy a termíny.

A proto si dovolím tvrdit (odpověď pro Lenku N.), že je rozdíl mezi učením (např. encyklikou Mortalium Animos) která je v rámci řádného učitelského úřadu papeže, který je díky kontinuitě se všemi předchůdci ve svých principech tedy neomylný a mezi učením (např. Ut unum Sint), který je dokumentem jen autentického papežského učení, které navazuje pouze na II. vat. koncil a na vlastní pohled Jan Pavla II. a tak může obsahovat omyly.

Áááá pan učitel Vaňáč promluvil, 27.3. 2002 00:00

Jan Vorka, hooonza@seznam.cz

Myslel jsem si, že si alespoň udržíte úroveň a nebudete sahat ke zůsobům pana Zajíce.

Jsem rád, že mi chcete pomoci, bohužel si myslím že autory které čtu Vám nic neřeknou. Ale na okraj jsou to svatí, bible, katolická encyklopedie, encykliky, komentáře, zahr. časopisy a internet. Ale o to nejde. Dále jsem rád kolik toho o mě víte.... že já jsem si dovolil napsat abyste obhájil své katolictví....? Měl jsem k tomu důvod.... a můžeme si myslet všichni o Gestemanech co chceme, důležité však je, že to není katolický a ani křesťanský magazín.

Věřte nebo ne, ale i já vím dost o moderních naukách církve a jejích autorech. Několik let jsem dokonce knihy prodával, tak mohu klidně řící, že rozhled mám větší.

Říkáte že já mám zmatek v pojmech jako je církev, sekta, že nic nevím o protestantech a jiných náboženstvích.............. samé blablabla, nic k věci žádné argumenty. Jedno vím jistě: pravá modlitba vychází pouze z církve.

Dostal jste mě těmi nekřesťanskými modlitbami...... už nevím co nato říci. Tak žalmy nejsou křesťanská modlitba SIC.!!!

Váš poslední odstavec je projevem zoufalství, ano jsou katolické názory které vedou mimo katolickou církev a pak to již ale není katolické. Takže nevím kam narážíte. Já si nic nepřisvojuji a o ničem nerozhoduji. Naopak jsem psal že jsem připraven ke změnám, a na to samé jsem se ptal i Vás.

Pane Vaňáči, doporučuji Vám, abyste si pořádek v pojmech udělal vy. A hlavně v autorech ze kterých čerpáte, jsou již dávno překonaní. Chápu, pokud se tím živíte (?) je to pro Vás obtížné, ale Bůh má vždy otevřené srdce.

S modlitbou ve Svatý týden

Váš

jan vorka

PS: pravděpodobně si na Váš ekumenismus sáhnout nedáte... tak uvidíme --- nějaké jiné téma bude třeba pro Vás snažší.

Překonaní autoři?!, 27.3. 2002 00:00

Jan Vorka, hooonza@seznam.cz

Pouze glosa, nehodlám to ropitvávat.

Tak hlavně překonané je jejich myšlení. Víte ona ta filosofie Maurice Blondela, Rahnerova, Šilebekse, Kaspera, aj. aj. kteří ovlivnili celou tuto epochu, již vyšuměla... jenom jaksi u nás v Čechách a hl. v Německu se teprve dostává do varu.

K těm knihám, představte si, že jsem pracoval dost dlouho pro katolické nakladatelsví. Už neexistuje. Možná by vás potěšilo vědět proč jsou tak hojně vydáváni ti Vaši oblíbenci.....

Jinak Ratzinger několikrát prohlásil, že současný stav není zrovna ideální a jistě znáte to rčení o sebedestrukci cirkve.... tak to je prave ekumenismus.

Akorát mě zaráží ta vaše tvrdošíjnost.... jaké vy znáte teologické autory? Víte co to je teologie? Ach jo! Víte že může existovat chybná teologie? Víte to? Připouštíte to vůbec?

Jestli ano, tak se můžeme bavit dále! Protože pak Vám snad dokážu, že nauka o Círvi a Kristu , o spáse, o dogamtech a dilalogu je úplně něco jiného, než z čeho jste byl vy "odkojen".

Pokus o konfrontaci, 28.3. 2002 00:00

Jan Vorka, hooonza@seznam.cz

Cíl tohoto článku a další diskuse je, aby si pan Vaňáč (aj.) uvědomil, že nekatolická teologie nemá v katolické církvi co dělat. S touto větou bude snad souhlasit (?), ale horší to bude s tím rozlišením, tedy která teologie je ještě katolická.... jednoduše řečeno.

Vrátím se ještě k posledním Vaňáčovým prohlášením na mou adresu.

Nechápu, co s naším problémem má do činění to, kde jsem pracoval. Pracoval jsem v nakl. Zvon a otevřeně říkám, že „znám“ téměř veškerou křesťanskou literaturu která kdy zde vyšla (včetně Ratzingera). Dovolil jsem se také naučit anglicky (nic jiného mi nezbývalo, když jsem tam žil) a mohu říci, že zdroj informací z anglicky mluveného světa je značně rozsáhlejší. Že jsem teolog, jsem nikdy netvrdil.... a věřte mi, že jsem si vědom svých mezer. Vaše narážky na Ludwiga Otta, znamenají, že ty skripta jste asi louskal s velkou nechutí..... Škoda, třeba by vám přišel k chuti zajímavější a více propracovanější takový Garrigou-Lagrange.

Ohledně toho hemžení........... víte, takovéto bylo vždycky.... každý si myslí něco jiného, a je na církvi aby vymezila hranice. A toto církev již dávno udělala. A tak tu co-existují různé typy názorů a my si teď tady ty názory vyměňujeme a více, snažíme se je konfrontovat s Pravdou, tedy Kristem a poslání jeho církve. A nedělejte z Vás menšinu, nebo mě rozpláčete! Jenom poznámku k Dulessovi, chcete mě ohromit 14 let starou knihou? Vaše nálepkování, se tentokráte obrátilo proti vám, pan jezuita JE modernista. Ale víte, to pořád ještě nic neznamená, tak na mě nekřičte. Například jeho Bellarminovské citace a zdroj z papežských encyklik (Mortalium Animos, Mystici Corpori Christi, Humani Generis) jsou na začátku vítané. Problém nastává, když začíná určovat novou eklesiologii a pojmenovávat co je církev: „Poutníci Boží,“ kde její poutníci cestují za svým cílem. Bohužel přestal vidět církev jako „supra-terrestial“ ale lidské společenství, a dále viz. jeho vize demokratického řízení církve.

Budeme muset začít hodně od začátku. Přestože se považujete za katolíka, tak Vaše věta že „dobrá teologie nemusí být nutně katolická,“ již teď nerespektuje základní premisu naší diskuse.

Znáte pojem modernismus? Určitě ano, víte co učil, jak vzniknul? Jenom naznačím, že poslední svatořečený papež, ze téměř 500 let sv. Pius X., který právě s modernismem bojoval, ho pojmenoval, jako syntézu všech heresí. Mj. učí, že naše znalost Boha nemůže být jistá a že naše víra přichází z „lidské touhy po Bohu.“ Tento přístup pak vlastně ničí Božské zjevení včetně dogmat a Krista redukuje do pouhých lidských dimenzí Má pro Vás encyklika Pascendi (1907) nějaký osobní význam? Nebo dekret Lamentabili? Pokud se hneme z tohoto místa, tzv. nová teologie II. vatikánského koncilu, nemá šanci na přežití.

Pak můžeme začít hodnotit filosofie Blondela, Loisyho, Balthasara, Bouillarda a de Lubaca.

Ten Váš ekumenismus, pane Vaňáči,, 2.4. 2002 00:00

Jan Vorka, hooonza@seznam.cz

je na zhroucení, nemyslíte? Vidíte, jak jsem dopadl na sousední diskusi o antikoncepci. Nepochopen, zavržen, dokonce i mé jméno bylo bráno v potaz, prý je „internetově-literární.“ Pan Basík dokonce neumí čísti, nebo nechce pochopit, že ženatý jsem, dvě děti mám a se ženou se těšíme na další :o)). No, já se za své výroky nestydím, pokud jsem někomu šlápl na kuří oko, tak bohužel…omlouvat se nehodlám. Vy jako ekumenický křesťan byste měl mít ale pro mé názory v rámci plurality pochopení, škoda že jste se mě nezastal. Mám přece právo takto věřit, ne?! Ale to, že jsem si veřejně dovolil své názory prezentovat, je přece neodpustitelné!

A co vy? Proč nezačnete argumentovat a zachraňovat. Sebehorší scholastik Vaše možné budoucí argumenty smete ze stolu tak lehce, že se ani nenadějete. Ten váš „Institut“ se svou vírou totiž stojí „na mělčině.“ No, těším se na Vás. A jak říká i náš papež, dovolím si i já: „nebojte se!“

Provokuju, že?! Je to vůbec křesťanské? Za styl a způsob komunikace vždy však mohou obě strany…. Horší je však lhostejnost a otupělost. U některých se přímo domnívám, že se chovají takto vědomě. Ano, vědomě odmítají Učení. U dalších to je jediné: nevědomost (OZ 4, 6 „můj lid zajde, protože odmítá poznání“). Jenže nevědomost v dnešní době, v naší společnosti, bych si troufal tvrdit, že neomlouvá. Každý má a měl svůj čas, aby se rozhodl a našel vše, co potřebuje. A pak už jen tak stále jednat.

S tou „novou filosofií“ jsem to myslel vážně. Víte tak jako já, že je to oficiální název, který vyšel z Vatikánu pro nové „postkoncilní“ myšlení. Dokonce i Váš starý známý jezuita tento termín v té knize používá. Můžeme se do toho pustit, na jedné straně myšlení Vašich oblíbenců, bez kterých si ekumenismus neumíte představit: Loisy, Lubac, Congar, Blondel, Kung, Sodano, Rahner, Bouillard, Balthasar, Speyer, Valentin, Varillon, Beguin, Montini, Henrici, Chardin, Lehman, Kasper, Tyrell, Cantalamessa, Potterie, Thurian. České prostředí záměrně vynechávám. Nechal jsem také prostor pro Vás (určitě jich znáte více, vždyť Vás „živí“), a tak je jmenovat všechny nehodlám, ono to ani nejde.

A na druhé straně myšlení lidí jako: Siri, Garrigou-Lagrange, Tomáš Akvinský, Pius X., Ottaviani, Leo XIII., Davies, Dormann, Pius XII., Amerio, Gamber, Wiltgen, Gueranger, Ott, Hildebrand, Vennari, Matt. Také si nechám některá jména do zásoby…

Nakonec to budou hlavně díla výše uvedených a jejich vliv na nás. A pane Vaňáči, nemyslete že jste mimo, hrdě přiznejte, kam patříte a kdo Vaše myšlení ovlivňuje. Již víte, proč se nazývá naše církev bojující?

Jestli chcete bránit svoji vizi ekumenismu z jiných pozic, samozřejmě můžete. Nejlepší je však začít od začátku, tedy od myšlení.

S pozdravem

Jan Vorka

německá, francouzská a holandska teologie, 11.4. 2002 00:00

Jan Vorka, hooonza@seznam.cz

Pane Vaňáči,

mám i jiné knihy, tuto jsem doporučil,

(Ralph M. Wiltgen
The Rhine flows into the Tiber.
Skutečně vyjímečná kniha: z německy mluvících zemích se jejich modernistická filosofii a teologie "vlévá" do Říma, tedy Tiberu.)

protože jde k základům. Já hlupák jsem si myslel, že třeba nevidíte ty rozdíly v teologii.

Ale mýlil jsem se! Je to přesně tak jak Vy, opět generalizujete. Jsou to: německá, francouzská a holandska ale i belgická a rakouská teologie, které se svou chybnou filosofickou a modernistickou podstatou Vás ovlivnili.

Víte ona dobrá teologie je jen jedna (když ji nebudu rozdělovat na morální, systematickou...atd.) a to ta katolická. A jak jsem psal, dobrá teolog MUSÍ být dobrý filosof. Škoda, že to nechcete pochopit. Kupte si alespoň toho Jiřího Fuchse, když ho i Jiří Zajíc zde doporučuje!

Vaše slova spojila a krásně pojmenovala všechy ty, kteří jimi doopravdy jsou: "všude kolem v církvi se to zřejmě hemží modernisty, ekumenisty, zednáři a podobnou havětí."

Že máte jinou zkušennost je zcela zřejmé... snažil jsem se to nastínit v tom "determinování", kadého z nás. Jde jen o to, zda dobrou. Já vám tvrddím, že nemáte a Vás to necháva zcela klidným, tak to není až tak dobrý křesťanský přístup.

Ad. dogmata. Není důležité co chcete či nechcete snižovat. Buďto v dogmata věříte, nebo ne. A nepochybujete! Tady neexistuje žádné mezitím!

Ad. mí "oblíbení" autoři. Myslím, že byste měl! Já ty vaše také studoval! Nemusíte včechny, ale lépe by se Vám pak argumentovalo, a určitě byste měl čistější svědomí... Protože budete znát vy OSOBNĚ co je či nění na tom konservatismu (alias. tradicionalismu) špatné.

S pozdravem

jan vorka

PS: Našeho Pána Ježíše Krista poznávám stále. Je to dynamický vztah. Znalosti jako takové, skutečně nejsou až tak důležité.

Ten “NEW Assisi“ Commandments, 29.4. 2002 00:00

Jan Vorka, hooonza@seznam.cz

Vážení, protože má "diskuse" s panem Vaňáčm nevedla k ničemu, rozhodl jsem se stejně "postoupit" dále. Tedy od "ekumenismu" k mezináboženskému dialogu a k Assisi II. S panem Vaňáčem jsme se neshodli ani na tom co ekumenismus je, natož na prostředcích, které jsou používány. Nedohodli jsme si ani na tom, co je jeho cílem. Základní pojmy pan Vaňáč nezná a argumentuje pouze na základě "pokoncilních textů", které samy o sobě nejsou zárukou pravověrnosti. Na hlubší posouzení tohoto problému pan Vaňáč nechce přistoupit a ani po něj není "vybaven".

Jen přivítám, zda se tedy ujme někdo tototo jeho údělu a začně skutečně disutovat k tématu, věcně a bez osobních narážek a urážek.

Mezitím, je zde text (omlouvám se opět v AJ) o nových 10 přikázání....

Ten “NEW Assisi“ Commandments

You will remember how strongly the Society of Saint Pius X spoke out against the second Assisi meeting of the world’s religion last January, and publicly condemned this latest in 16 years of ecumenical meetings, all bringing about a greater indifferentism to the true Catholic Faith, for all religions are placed on the same level, whether true or false, whether from God or invented by man.

Syncretism

The authorities in Rome, in an attempt to defend this initiative, attempted to maintain that it was acceptable because there was no syncretism. By syncretism is meant the joining or merging together of different religions into one, blurring the lines of distinction between them. Syncretism, as even many modernists admit, is a denial of the Faith. Of course, there does not have to be open syncretism for such a meeting to be a sacrilegious abomination. The simple fact of placing paganism, Buddhism, Islam, Judaism or Protestantism on the simple level as the true Catholic religion suffices for that.

However, it is just recently that proof of this syncretism, of the formation of a one world religion, acceptable to all believers, has emerged. It was done, in a symbolic manner, at Assisi II, by the promulgation of a religious code. We all know that the essence of the Mosaic law, that Our Lord came to restore to its original purity, is contained in the Ten Commandments, and that consequently the Ten Commandments are a distinguishing feature, in the moral order, of the true religion. And so, it would be the most logical thing in the world for somebody who wanted to establish a new world religion, to establish a new set of Ten Commandments, mark of the new religion.

The Ten Commandments of Assisi for Peace

Shocking though it might sound, this is precisely what happened at Assisi II, on January 24. On that day Pope John Paul II, along with 12 world religious leaders, including Jews, Muslims and Buddhists, signed a declaration entitled "The Ten Commandments of Assisi for Peace". It was only last month that this became known, for on March 4 Pope John Paul II addressed a letter to all the Heads of State and of government of the entire world, presenting them with this infamous document. In this letter, he explained how these new ten commandments flow forth from the new religion of man that was more than ever the common conviction of the participants of the Assisi meeting, and how he desires that the political and social actions of all governments be inspired by them.

These are the words with which the Pope expressed this. I invite you to go beneath the surface of these flowery words to see what he really meant: "I could see that the participants at the Assisi meeting were more than ever filled with a common conviction: humanity must chose between love and hatred. And all of us, feeling ourselves members of a same human family, were able to express this aspiration through these ten commandments, persuaded that hatred destroys and that love to the contrary builds up." Note that it is the solidarity of humanity that is the basis of these ten commandments and of the unity of all men that rise above the unimportant differences of creed and doctrine. He goes on to explain what it is about such "men of good will" that makes them the basis of religion. It is simply that they seek truth, justice, freedom and love. It is in man’s seeking (not objective finding, of course) that his dignity can be found, and this is the basis of the new integral humanism, the one world religion of man. Here are the Pope’s words: "I desire that the spirit and commitment of Assisi draw all men of good will to seek truth, justice, liberty, and love, in order that every human person might enjoy its inalienable rights, and each people might have peace."

What are the new Ten Commandments?

You will of course be curious to know what are these ten commandments, given in the name of man, and not in the name of God. It will come as no surprise to hear that there is no mention of even God himself, except in passing in the first commandment, "condemning all recourse to violence and to war in the name of God or of religion". They are a series of commitments to humanity, which commitments can be summarized in the following way:

1. To proclaim our conviction that violence and terrorism are opposed to the true religious spirit

2. To promote a peaceful coexistence between different cultures, peoples and religions

3. To promote dialogue, and hence mutual comprehension

4. To defend the right of the human person to lead a life in conformity with his cultural identity

5. To dialogue, overlooking that which separates us

6. To mutually pardon errors and prejudices

7. To be at the side of those who suffer and are abandoned

8. To give humanity a real hope of justice and peace, by not accepting violence and evil

9. To promote friendship amongst peoples

10. To build, on the national and international levels a world of solidarity and of peace founded on justice

For 2,000 years the Ten Commandments of God were perfectly apt to guide the lives of Catholics. Now they are not. The Pope has made this the climax of his ecumenical Papacy. We must now embrace ten commitments to one world religion. Note that he does this in a solemn manner, but not as teaching Catholics. It is not in the form of an encyclical letter addressed to the Catholic bishops and faithful, for it is manifestly not in any way related to Catholic Faith or morality. It is a petition addressed to the world’s governments to discover a basis for social and political action that is entirely different from that of the Faith. It is an attempt to unite the world, in the name of religion if you please, in the inherent goodness and rights of mankind. It is syncretism, the formation of a new religion of man, of human experience, that will supposedly not conflict with any personal religious convictions, whether they be Catholic or not, and that transcends all the differences of each religion.

Saint Pius X and Pope Pius XI

The basis of this attempt at syncretism, at uniting all the world’s religions together, was well described by Saint Pius X in 1907: "Given this doctrine of experience united with that of symbolism, every religion, even that of paganism, must be held to be true. What is to prevent such experience from being found in any religion? In fact, that they are so is maintained by not a few. On what grounds can Modernists deny the truth of an experience affirmed by a follower of Islam? Will they claim a monopoly of true experiences for Catholics alone? Indeed, Modernists do not deny, but actually maintain, some confusedly, others frankly, that all religions are true." (Pascendi, §14)

Pope Pius XI was equally explicit in his condemnation of the meetings of Catholics with various denominations of Protestants, and although he could not possibly have foreseen the gravity of the present tragic crisis, the principles that he enunciates apply perfectly well: "They suppose the erroneous view that all religions are more or less good and praiseworthy…Those who hold such a view are not only in error; they distort the true idea of religion, and thus reject it, falling gradually into naturalism and atheism". (Mortalium animos, §2). This is a very strong but true statement. The acceptance of all religions leads to the super-religion of man, a total inversion of the true purpose of religion, to submit man to the one true God. The naturalism that he describes is nothing else than humanism. The logical consequence is the abandonment of any Faith in God as a submission of the intellect to the truth, that is pure atheism.

Let not, however, the joy of this paschal season be marred by the betrayals of the modernists. Just as Our Lord was victorious over suffering and death by rising from the dead, so also will our Faith be: "Have confidence, I have overcome the world" (Jn 16:33), for "this is the victory which overcometh the world, our Faith" (Jn 5:4). Nothing can shake our confidence in the true ten commandments, in the true Church and the true Faith, entirely supernatural as it is. "Therefore, if you be risen with Christ, seek the things that are above, where Christ is sitting at the right hand of God: Mind the things that are above, not the things that are upon the earth". (Col. 3:1 & 2)

Yours faithfully in Christ Our Risen Lord,

Father Peter R. Scott

Jak obstojí "netomistická filosfie" v teologii?, 7.6. 2002 00:00

Jan Vorka, jan.vorka@ing-barings.com

Vážená pane Scrutatore (toto oslovení se mi líbí více, nevadí?)

Vaše otázky, které mně kladete v návaznosti na můj článek http://www.christnet.cz/diskuse/prispzkr.asp?zobraz=13518 jsou ploché, naivní a hlavně účelově kladené (nechápu proč, když o mně tak hezky smýšlíte – viz. Vaše 1. věta…. :o(( ). Na dvě z nich bych mohl odpovědět holou větou a na tu poslední jedním slovem a nic bych vám nedlužil. Protože však našeho papeže JPII citujete (nic jiného také neděláte, no i já budu TROŠKU citovat) způsobem vám vlastním (plochým, naivním a účelovým) a zamlčujete některé důležité informace, které jsou i ve Fides et Ratio (FR), a tak vrháte na “tomistickou” filosofii špatné světlo, budu reagovat poněkud ze široka.

Nejdříve pojďme trochu do historie: víte u koho psal svoji disertační práci Karol Wojtyla? Nebyl to nikdo jiný než Garrigou Lagrange, kdo se seznámil důkladně s filosofickým zázemím JPII. již za jeho mládí. P. Lagrange vznesl proti Wojtylovi řadu námitek a první se týkala skutečnosti, že odmítal ve vztahu k Bohu užívat slovo objekt. (předmět). Proto encyklika Fides et ratio je jedním z dalších pokusů o rozmělnění "tomismu". Zajímaví “ovlivňovatelé” byli také Mounier, Mariatain a Gabriel Marcel (o Steinerovi a Blavatské psát nebudu).

Jinak filosofie skončila – jak říká jeden můj přítel - nástupem Viléma z Occhamu. Nikdy jsem nenapsal že je “tomistická” (realistická) JEDINOU pravou filosofií. Psal jsem pouze, že je zatím – dle mého – jedinou známou, která k pravdě vede. Chtěl bych vám ukázat převrácený příklad: znáte tyto pány: Blondela, Loisyho, Balthasara, Bouillarda a de Lubaca? Ano, tak vězte, že tito nebyli “tomistickými” filosofy a podle toho také vypadá jejich teologie – ano praktické výsledky jejich myšlení je nekatolické.

Jinak Vaše citace z FR mně připomněli Jolanu Polákovou….. ta si také vysvětlovala tuto pluralitu teologií a filosofií po svém. Až dr. Šprunk musel (v Distanci 3/2 99) napsat jednoznačně: “Můžeme tedy shrnout: Encyklika FR uznává legitimní mnohost filosofických názorů. Příčinnost této plurality je vposledku částečnost a omezenost lidského a rozumového jednání. Je-li mnohost filosofií oprávněná, neplyne z toho, že všechny filosofie si mohou činit nárok na pravdivost. … I filosofie které lze označit jako mylné (kdo je takto označí? pozn. JV), mohou obsahovat (dílčí) cenné poznatky a myšlenkové podněty.

K otázce mýlení či nemýlení “učitelského úřadu” ohledně jedinečnosti tomistické filosofie imputované do teologie viz. následující. Velmi dobrá na toto téma je encyklika Lva XIII. Aeterni Patris. (citovat nebudu – je to zbytečné). Dovolím si ale citovat G. Lagrange: “Jak se čtenář ubrání závěru, že teologie sv. Tomáše už není aktuální, je tedy nesprávná. Ale jak potom vysvětlit, že nám papežové tak často doporučovali řídit se naukou sv. Tomáše? Jak to, že Církev v kodexu církevního práva (can. 1366, č.2) nařizuje: “ Filosofická a theologická studia jakož i profesoři ustanovení ke vzdělávání alumnů v těchto disciplínách, ať postupují zcela ve smyslu, nauce a zásadách Andělského Učitele a svatosvatě je zachovávají.” (Kam spěje nová theologie).

Jak se také může udržet “neproměnná pravda”, když dva pojmy, jejichž shodu tvrdí nebo popírá, jsou bytostně proměnné? Neproměnný vztah je totiž pochopitelný jen tehdy, je-li něco neproměnného v termínech, jež spojuje, jinak by to bylo totéž jako očekávat, že se mořské vlny dají spojit železnou skobou.

Dva pojmy spojované v neproměnném tvrzení, bývají sice zprvu neurčité a teprve později se vyjasňují, jako pojem přirozenosti, osoby, podstaty, případku, přepodstatnění, skutečné přítomnosti, hříchu, dědičného hříchu, milosti atd. Nejsou-li však tyto pojmy neproměnné v tom, co je v nich základní, jak může být neproměnné tvrzení, které je spojuje v soudy a úsudky? Jak možno hájit, že skutečná přítomnost podstaty těla Kristova v Eucharistii vyžaduje přepodstatnění, když tyto pojmy jsou nutně proměnlivé? Jak možno hájit, že dědičný hřích v nás pochází z osobního hříchu prvotního člověka, když se ty pojmy mají měnit? Jak lze konečně hájit, že všechny ty věty jsou neproměnně pravdivé, když se má měnit i pojem pravdy a když se tradiční definice pravdy jakožto shody úsudku s poznávanou skutečností a jejími neměnnými zákony má nahradit definicí, kterou v posledních letech navrhuje akční filosofie: shoda úsudku s požadavky akce nebo lidského života, který se neustále vyvíjí?

Bohužel se nová definice pravdy šíří mezi těmi, kdo zapomínají, co řekl Pius X.: “Napomínáme učitele, aby si jasně uvědomili toto: odchýlit se i jen málo od Akvinského (zejména v metafyzice) nikdy nemůže být bez velké škody. Neboť malý omyl na počátku – abychom užili slov samotného Akvinského – se stane velkým na konci (Encyklika “Pascendi dominici gregis). To platí tím spíše, když se opovrhuje celou metafyzikou, celou ontologií a je-li tu snaha nahradit filosofii bytí filosofií jevu, dění nebo činnosti.

Ohledně tvrzení, že “žádná historická forma filosofie si nemůže legitimně dělat nárok, že obsáhla celou pravdu, ani že ani že je plným vysvětlením člověka, světa a vztahu člověka k Bohu?”

Toto je klasické rozmělnění pojmu pravdy. Jestliže se pravda definuje jako “adaequatio rei et intellectus” (shoda rozumu a věci), potom nemůže platit, že pravda je sice jedna, i když její výrazy nesou stopy dějin, jsou dějinně podmíněné. To je modernismus par excellence a encyklika by potom, dle mého, neměla obsahovat omyly tohoto kalibru. A dále, jestliže výrazy této pravdy, které rozum uchopuje, jsou postiženy hříchem, který se promítá do rozumu, potom se kráčí cestou k relativizaci Pravdy.

A jestliže tedy žádná filosofie neodpovídá, lépe řečeno nezodpovídá objektivní pravdě a rozchází se s ní, potom nikdy není možné nalézt pravdu. Ani Pravdu Zjevení, protože to bude stále relativizováno tou to definicí. Pokud bychom totiž chápali hřích jako clonu, která nám zabraňuje pochopit Pravdy Zjevení, potom je třeba připomenout citaci z konstituce Dei Filius I. vatikánského koncilu: “sv. Pavel dosvědčuje, že Bůh je u pohanů poznáván ze stvořených věcí. (Jan 1, 17) A jestliže je Bůh, Nejvyšší dobro, poznáván ze stvoření, potom mohu já pravdivě (!) poznávat světa a další věci v rádu přirozeném a následně díky Zjevení v řádu nadpřirozenému chápat Božskou věrou věci Boží.”

Jestliže JPII tedy tvrdí, že pravda (ať už v řádě přirozeném či nadpřirozeném) má v různé době, různé výrazy, nemohu ji bezpečně poznat!! Na toto nebezpečí upozornila encyklika Pia XII. Mystici corporis. Potom může JP II říci klidně již zavrženou větu ze Syllabu: “Božské Zjevení jest nedokonalé a nejisté a tudíž je podrobeno ustavičnému a neomezenému pokroku, který odpovídá všeobecnému pokroku lidského rozumu”.(Syllabus, no. 5) a rovněž na základě tohoto svého sdělení může dojít k další již jednou zavržené větě: “Křesťanská víra odporuje lidskému rozumu a Božské zjevení nejen že nijak nepodporuje, nýbrž dokonce brzdí obecné zdokonalení člověka.” (Syllabus, 6) a dále další zavržená věta: “Všechna dogmata křesťanského náboženství jsou bez rozdílu předmětem vědy přirozené čili filosofie, a lidský rozum, jakmile obdržel historické vzdělání, může ze svých přirozených sil a zásad dospěti ke skutečnému vědění o všech i nejtajnějších dogmatech, jen když mu byla tato dogmata předložena jako předmět filosofické úvahy.” (Syllabus No. 9.) a další zavržená věta : “Ježto jest něco jiného filosof a filosofie, má onen právo i povinnost podřizovati se každé autoritě, kterou sám uznal za pravou, filosofie však nemůže a nemá se nikdy podřizovati žádné autoritě.” (Syllabus no. 10) A další: “Metoda a principy, na níchž staří scholastičtí učitelé vybudovali posvátnou theologii, neshoduje se nikterak s potřebami naší doby a s pokrokem věd.” (syllabus 13), “Filosofie se má pěstovati bez jakéhokoliv ohledu a zřetele na nadpřirozené Zjevení.” (syllabus No. 14) a přesně vyjadřuje zavržené tvrzení dekretu Lamentabili sv. Pia X: “Pravda není více měnitelná nežli člověk sám, ježto se vyvíjí s ním samým , a na něm a skrze něho samotného.” (No. 58.) A další zavržená věta Lamentabili: “Kristus neučil pevné soustavě pravd, která by se hodila pro všechny časy a na všechny lidi, nýbrž spíše dal popud k jakémusi náboženskému směru, který byl nebo měl a mohl býti přizpůsoben různým dobám a různým místům.” (No. 59)

Je toho dost najednou…..co? No doufám, že se tím prokoušete Scrutátore a necháte si pro sebe případné poznámky, že napadám papeže. Ještě nejsme u konce.

Dále ohledně syntézy “hipponského biskupa”. . Právě Tomáš dokázal vystavět onu stavbu celého myšlení a zakomponovat do svého systému i sv. Augustina, byť nepatřil k přívržencům augustiniánského směru novoplatonského ražení.

Bod č. 59 FR zcela ignoruje Lva XIII. V enycklice Aeterni Patris čteme: "Nyní se duch věřících nechává nejčastěji ošálit tzv. vědeckou filosfií a bezduchou vynalézavostí (srv. Kol 2,8.) a právě tím se ztrácí čistota víry....Jelikož je totiž pro člověka přirozené bráti si za vůdce svého jednání právě vlastní rozum, stává se snadno, že slabiny ducha způsobuje vůle... Z podnětu novátorů 16. století nastala záliba v tom, že se pěstovala filosofie bez jakéhokoliv ohledu na víru, a poskytla se každému plná svoboda a ponechal se volný průběh jeho myšlenkám podle rozmaru a nadání.Zcela přirozeným způsobem stoupal počet filosofických systémů...Tyto rozmanité systémy, které se vždy opírají jen o autoritu a úsudek jednoho jediného učitele, mají nejistý základ... a mohou vytvořit vratkou filosofii bez soudružnosti....Naši předchůdci , římští papežové vyznamenali moudrost sv. Tomáše pozoruhodnou chválou a obzvláštními doporučeními. Podle našeho mínění to byla opovážlivost neprojevovat mu i nadále ve všech dobách a na všech místech zaslouženou úctu.”

A Pia X., který píše dále: Chceme a nařizujeme , aby posvátným vědám byla základem scholastická filosofie. Co tím především rozumíme a to má rozhodující význam- je filosofie , kterou nám zanechal Doctor Angelicus.(Pascendi)

Pius XI. řekl v encyklice Unigenitus Dei Filius z 19. 3. 1924, jak je důležité , aby žáci se neuchylovali v žádném bodě od scholastiky .... nevědomý a neschopný filosof nebude nikdy moci být dobrým theologem”

Pius XII. potvrdil v encyklice Humani generis z 12.8. 1950: Tato filosofie (tomistická) , která byla Církví přijata a od ní všeobecně uznávána, brání pravou a pravdivou hodnotu lidského poznání , schopnost dospěti k jisté a nezměnitelné pravdě... Pravda a celý filosofický výklad...nemohou se měnit ze dne na den. Neměl by tedy křesťan jako filosof a theolog přijímat ukvapeně a lehkovážně všechny novoty dne! Lze bez námahy poznat, proč Církev vyžaduje , aby její budoucí kněží byli ve filosofických disciplínách vychováváni podle metody , nauky a principů Andělského Učitele. Pro určité lidi tato filosofie už nepředstavuje onu metodu filosofování, které odpovídá naší kultuře a našim potřebám. Namítají dokonce, že dnešní duch musí respektovat existenci jednotlivých bytostí a stále se měnící život... Zdá se , jako by chtěli dát na srozuměnou, že jakákoliv libovolná filosofie, příp. S pomocí vylepšení a doplnění , se může snášeti s katolickým dogmatem. To je naprosto falešné, zvláště když se jedná o systémy jako o imanentismus, idealismus nebo materialismus, ať již historický či dialektický, nebo o existencialismus, když se hlásí k atheismu nebo alespoň zavrhují hodnotu metafyzického dokazování. Je nejeden katolík , který popírá tuto nemožnost slučitelnosti.”

Další citace by mohly být z Ubi arcano Dei Pia XI. z 23. 12. 1922 a z apošt. konstituce SEDES Sapientiae Pia XII. z 31.5. 1965.

Tyto citace jen ukazují, že pokud “se vynořilo nemálo katolických filozofů, kteří v návaznosti na novější myšlenkové proudy a přitom s použitím své vlastní metody vytvořili filozofická díla velkého významu a trvalé hodnoty..”, tak to byli je filosofové tomističtí. Jiní žádné “hodnoty” netvoří.

Co se týká smutného personalistického pojetí, který JPII zastává, tak je to právě bohužel to, co bylo minulými papeži odsouzeno: existencialismus, personalismus a individualismus a následně relativizace věčných p/Pravd a pojmu pravdy úplně. Ukazuje to také, že JPII nikdy tomistou nebyl!

No nevím, jestli si Scrutátore dočetl až sem, tak třeba tu praktickou radu JAK se má “obyčejný” katolík dnes chovat vezmeš.3.? Postav modernismu celou Tradici, každou encykliku a spis svatých Otců papežů, díla svatých doktorů církve jako Bellarmin, Saleský, teologů jako Suarez, Lagrange, Gueranger, Hodně čtěte „staré“ (ano před-kocilní) věci ať máte INFORMACE. Pak si udělejte úsudek sám. Uvidíte – bude to úsudek katolický a hodnotný.

S pozdravem

Jan Vorka

Začneme tím nejlepším Ratzinger vyzval Lefebvra, 15.8. 2002 20:02

Jan Vorka, hooonza@seznam.cz

Obětujte 10 dollarů (+ poštovné, lodí tak dollar a půl) a prostudujte důkladně tuto knihu, kterou si vyžádal po arc. Lefebvrovi kard. Ratzinger. Pak skutečně uvěříte a pochopíte, proč jsou "tradiční" katolící v některých otázkách (resp. odpovědí) přesně takoví, jací jsou.....:o))

Religious Liberty Questioned

Archbishop Marcel Lefebvre

The long awaited “Dubia” of Archbishop Lefebvre is now available. We have published it under the title of Religious Liberty Questioned. This book was written at the request of Cardinal Ratzinger who asked Archbishop Lefebvre to explain his opposition to Vatican II’s decree on religious liberty, Dignitatis Humanae. The book explains the Church’s traditional doctrine and poses 39 dubia or theological challenges to the novel teaching of Vatican II which effectively nullifies the Social Kingship of Christ and paves the way for false ecumenism. Theologically solid, but not difficult to read.

We are forced to choose. Naturally, in our time of liberalism many people cannot understand that we can defend opinions that can seem "outdated," "antiquated," "mediaeval," etc. But the doctrine of the Church is the doctrine of the Church. When the Popes condemned liberty of thought, liberty of conscience, liberty of religions, they explained why they condemned them. Leo XIII wrote long encyclicals on the subject. One only has to read them [to understand the reasons for these condemnations]; the same applies for Pope Pius IX and Pope Gregory XVI. Again, all of this is based on the Church’s fundamental principles, on the fact that the Church is truth, the only truth. This is the way it is; you either believe it or you don’t, of course, but when you believe, then you have to draw the consequences. That is why, personally, I do not believe that the declarations of the Council on liberty of conscience, liberty of thought, and liberty of religion can be compatible with what the popes taught in the past.

Therefore we have to choose. Either we choose what the popes have taught for centuries and we choose the Church or we choose what was said by the Council. But we cannot choose both at the same time since they are contradictory. (Archbishop Lefebvre, Religious Liberty Questioned)
Archbishop Lefebvre was one of about 70 Council Fathers (including Cardinals Ottaviani, Browne, and Ruffini) who opposed the declaration on religious liberty to the end. As time passed and Archbishop Lefebvre realized more and more the odious implications of this declaration, he became more outspoken and was invited by Cardinal Ratzinger, the Prefect of the Congregation for the Doctrine of the Faith, to submit a dubia or an official statement concerning his opposition to the declaration. This he did, and this is the work we put before you under the title Religious Liberty Questioned.

Archbishop Lefebvre and Bishop Tissier de Mallerais meticulously explore the question of religious liberty and give a crystal clear picture of what the Church has always taught, what the Second Vatican Council taught, and how they are contradictory. You, too, will be faced with a choice. And choose we must.

Part I: What Is Liberty?

1. The Law

2. Conscience

3. Conscience and Constraint in General

4. Fundamental Human Rights and Their Limits

5. Is there a negative Right to Error and Evil? Or a right to Tolerance?

Part II: Religious Liberty Properly Speaking

1. Religious Liberty Condemned by the Popes of the 19th Century

2. Is the Dignity of Man a Foundation for Religious Liberty

3. Would the "Liberty to Search" Be a Foundation for Religious Liberty?

4. Is Religious Liberty a Fundamental Right of Man?

5. The Use of Force in Religious Matters in Biblical History

6. Does Religious Liberty Guarantee the Right to Be Exempt from Any Coercion in Religious Matters?

7. Temporal Common Good, the Catholic Religion, and Other Religions

8. Ministerial Function of the State Towards the True Religion

9. Relations Between Church and State

10. Religious Tolerance

11. Limits of Religious Liberty

Part III: Doubts About the Doctrine of Vatican II

1. Dignity of the Human Person?

2. Liberty of Action an Ontological Dignity?

3. Subjective or Objective Right

4. Seeking Without Constraint?

5. To Preach or to Dialogue?

6. True or False Religions

7. Rights of False Religions?

8. Right or Tolerance?

9. Non-intervention of the State in Favor of the True Faith?

10. A Free Church in a Free State?

11. Non-recognition of the Principles of the True Religion Should Be the Norm?

12. Liberty for all Religions the Best Regime?

13. A Juridical Order Independent from Religious Truth?

14. Religious Liberty: Within What "Due Limits"?

15. Exemption from Constraint in Religious Matters from Any Human Power Whatsoever?

16. Dignitatis Humanae Against the Magisterium?

17. Dignitatis Humanae or Quanta Cura?

Appendix 1: The Magisterium and Religious Indifferentism in Man.

Appendix 2: Policy of the Holy See Towards Catholic States in Execution of the Conciliar Declaration on Religious Liberty.

Appendix 3: Stanzas Eliminated by the New Liturgy from the Vespers Hymn of the Feast of Christ the King.

Bibliography & Index

178pp., Color softcover, STK# 7060, $9.95

více na: http://www.angeluspress.org/new_offerings.htm

Nemilý a hloupý Jene Žídku; aneb jak to je, 11.12. 2002 10:46

Jan Vorka, hooonza@seznam.cz

Nemilý a hloupý Jene Žídku,

jak víš tak roku 1054 dochází k Velkému schizmatu. Do té doby existoval jak Východ tak i Západ v jednotě víry i v jednotě papeže.
Po upadnutí do schizmatu však pravoslavná církev nejen že neuznává papeže, ale začíná v ní i svůj vlastní rozvoj a vývoj; jenže jedině vývoj heretický . Nebyl to vývoj nijak závratný a radikální, jak jsem byli zvyklí např. u protestantů, ale za těch tisíc let se jim toho změnilo v nauce víry dost.
Např. problém Panny Marie po její smrti (tzv. spánek), problém filoque, problém očistce, problém konsekračních slov (tedy nejen ony jsou nutné ale i epiklese), problém uctívání, roblém jedné "hlavy" a jednoty (ono neexistuje jen jedno "pravoslaví"), samozřejmě tedy neomylnost papežova, aj. menší a i někdy nedůležíté odchylky, např. v liturgice.... eklesioligii...

V jediné a pravé Kristem založené církvi však za těch 1000 došlo k prohloubení některých článků víry; a to právě na dogmatickém Tridentském a I. vat. koncilu, který samozřejmě pravoslavná církev neuznává. Ten jednoznačně vyhlásil, že k proměńování dochází jenom a díky vyřknutým konsekračních slov kněze (za obvyklých podmínek).

Pokud některé nesjednocené a heretické církve věří, že k proměnění je třeba i epiklese, tak se postupně včase lze dostat k situaci (jak se pravě stalo), že ony konsekrační slova vypustí. Jenže to již k žádnému proměnění nedochází. V tomto je dogmatika církve neúprosná!

Dogma je jednoznačné, 12.12. 2002 13:00

Jan Vorka, hooonza@seznam.cz

Pane Horský, podívjte se;
na toto téma můžete vy, pan Cvek, ale i i kard. Ratzinger či dokonce papež, pouze přemítat a přemítat. Jakékoliv Vaše názory jsou totiž (za této situace a v tomto případě a k tomuto tématu) irelevantní.

Viz: 1:
"The words of the Savior, by which He instituted this sacrament, are the form of this sacrament; for the priest speaking in the person of Christ effects this sacrament. For by the power of the very words the substance of the bread is changed into the body of Christ, and the substance of the wine into the blood; yet in such a way that Christ is contained entire under the species of bread, and entire under the species of wine" -
Council of Florence, Decree for the Armenians. (Denz. 698.)

Viz: 2:
"We are then taught by the holy Evangelists, Matthew and Luke, and also by the Apostle, that the form consists of these words: This is my body; for it is written: Whilst they were at supper, Jesus took bread, and blessed it, and brake, and gave to his disciples, and said: Take and eat, This is my body. This form of consecration having been observed by Christ the Lord has always been used by the Catholic Church. The testimonies of the Fathers, the enumeration of which would be endless, and also the decree of the Council of Florence, which is well known as accessible to all, must be here omitted, especially as the knowledge which they convey may be obtained from these words of the Savior: Do this for a commemoration of me" -
Catechism of the Council of Trent