0

1. Kritičnost jako vlastnost filosofování

Zdá se, že ve filosofii se už od samého začátku nemůžeme vyhnout určité náročnosti. Vždyť sama otázka začátku je ve filosofii těžkým problémem – následně i v ohledu didaktickém. Specifická náročnost filosofie se mimo jiné projevuje potřebou kritického odstupu od překládaných tvrzení; i začátečník by je měl chápat především jako uvedení do problému, měl by je brát s určitou rezervou. Dnes je sice kritický odstup stimulován existencí četných protichůdných směrů, která přirozeně vyvolává nedůvěru. Je tu ale také silný sklon nechat se přesvědčit konvenujícím názorem. S tím koresponduje snaha naučit se, pokud možno rychle, filosofické odpovědi k praktickému použití. Takové zacházení s filosofií je však čistě vnějškovité a přináší opačné účinky, než se čekalo.Filosofie se totiž nedá prostě naučit jako historické fakta či používáním matematických vzorců. Filosofické poznání se uskutečňuje osobním ztotožněním s pravdou na základě pochopení důvodů, a to je hlubší proces namáhavého osvojování poznávané skutečnosti. V tomto stavu je kritičnost, jako výraz odpovědnosti za stav vlastního poznání, nezbytností.Jak se to má ale s přijatelností těchto našich tvrzení o způsobu autentického filosofování. Kdo by jim chtěl oponovat, může jim buď rovnou nekriticky uvěřit, nebo uplatnit kritičnost v tomto bodě, výběrově, a pak se ho zeptáme, proč ji v jiných případech pozastavuje, když tak zřejmě slouží k důvodovému vyjasňování. Komu se naopak naše tvrzení zdají přiměřená, měl by se zatím zdržet definitivního souhlasu a čekat na jejich důkladnější zdůvodnění. Takové zdůvodnění však může přijít až po reflexi povahy filosofie, zvláště jejího nástroje. Zatím se nám zdálo vhodné upozornit hned zkraje na kritičnost jako nutný rys filosofického myšlení, který ho adekvátně vylaďuje, zbavuje pasivity a činí ho tak odolným vůči sugescím a intelektuálním manipulacím.Pěstujte-li se např. filosofie kriticky, může si poměrně snadno poradit s dnes oblíbenými výhradami, které se zakládají na zjednodušujícím zařazování jejich pojmů a výsledků do schémat dějin filosofie. Tato schémata bývají odkudsi opatřena hodnotícími známkami. V prostředí nefilosofické nadvlády filosofie dějin se tím riskuje, že jsou čtenáři s filosofickými problémy hotovi dříve, než je začnou pořádně studovat. V našich poměrech je tento jev apriorního nálepkování běžný. Tak se např. neodůvodněnou akcentací dějinnosti rozhoduje o platnosti metafyziky, chápané především jako fáze dějin člověka; pak se ale metafyziky lehce překonává.Je-li náš důraz na kritičnost správný, pak by měla filosofická zkoumání provázet starost o hodnotu opačných mínění. Neboť kritičnost je vlastně programovým vytěžením dialektických možností našeho poznání; začíná otázkou „proč by nemohl platit opak“, pokračuje zvažováním důvodů pro a proti, čímž se poznání prohlubuje a někdy snad i ustaluje v definitivním řešení určitého problému. Filosofickou metodou můžeme tedy v určitém aspektu vyjádřit jako neustálé vyhledávání oponenta; a když faktický oponent chybí, měl by ho filosof dělat sám sobě, měl by si prostě umět namítat. Ale nedoporučujeme tím eticky neúnosné, neurotické vyvolávání konfliktů? Není ušlechtilejší spory spíše smiřovat a šířit raději pokoj než svár?Narážíme tu na rozšířený předsudek, který se ujímá zvláště v křesťanském prostředí a zřejmě podvazuje filosofickou metodu. V jiné podobě vystupuje jako požadavek nechat každému jeho názor a nezpochybňovat ho rutinérským přecházením do opaku. V tom tkví ovšem nedorozumění, neboť se tu směsují různé věci. Když mluvíme z hlediska filosofické metody o faktickém oponentovi, předpokládáme už, že v něm máme filosofického partnera; tedy někoho, komu se daří nadřazovat zájem o pravdu vlastní ctižádosti či ješitnosti, kdo tedy nechápe opozici jako konkurenci vlastní velikosti, nýbrž jako účinný prostředek vlastního hledání. Není-li oponent na této úrovni partnera, pak je samozřejmě eticky nutné, abychom ho do této role nevtahovali. V úvaze o filosofické metodě se nejedná o mravní potíže oponentů, nýbrž o to, jak by mělo filosofování probíhat. Filosofování tedy musí mít přísně věcné zaměření; že to klade na filosofující určité mravní nároky, je jiná věc.

2. Předsudek o bezvýznamnosti filosofie

Podívejme se teď na filosofii jako takovou a nezastírejme, že nemá zrovna dobrou pověst. Většinou se jeví jako životu vzdálený intelektuální luxus, navíc z hlediska výsledků značně problematický. V tomto převládajícím mínění je skryta celá řada předsudků, které jsou schopny přístup k filosofii zásadně zablokovat. Sledujme nejprve tvrzení, že filosofie nemá pro život význam. Je tu srovnávána filosofie s životními potřebami a pravda tvrzení zřejmě závisí na tom, jak obojí chápeme, jakými pojmy přitom disponujeme.
blematiky životních potřeb zkušenost s redukovanými představami a omezenými životy. Nejsou všichni starci moudrými znalci života. Přijatelný pojem životních potřeb musí mít za sebou hlubší úvahy o životě a jeho hodnotách. To už jsem však v oblasti prostoru filosofování. Ale i kdyby někdo stavěl svou obecnou výpověď o rozměrech života jen na vlastní zkušenosti, měla by už taková výpověď filosofický charakter. Neboť se tu předpokládá nějaké myšlenkové pojetí celku života, určování jeho cílů, poznatelnost takových skutečností atd. Tvrzení o životní bezvýznamnosti filosofie tedy samo tématicky spadá do rámce filosofie, a to už zavání rozporem. Čistě teoreticky by se mu dalo ještě uniknout , ale většinou je inkriminované tvrzení výrazem pragmatického přesvědčení a chce vlastně říci, že nemá smysl ztrácet čas „planým filosofováním“. To je ovšem na pováženou, neboť takové přesvědčení je samo výsledkem nějakého filosofování, a přitom chce filosofování principiálně vyloučit. Lidský život není jen slepým souběhem událostí a instinktů, nýbrž vychází vždy z nějaké, byť pasivně převzaté hodnotové orientace, jež se zakládá na úvaze, která je svým předmětem specifikována jako filosofická. Filosofování proto k lidskému bytí podstatně patří, a je v zájmu života, aby to bylo přemýšlení kvalitní, nikoli tak diletantské, jako myšlenka, kterou právě analyzujeme.
K stejnému výsledku a podobným způsobem dojdeme i z druhé strany, totiž od pojmu filosofie, kterým autor výroku o poměru filosofie a života také operuje. Přesný pojem filosofie se nezískává pohledem zvnějšku. Vzdělaný nefilosof – laik je odkázán na dějiny filosofie a případné čtení jednotlivých děl; z toho si vytváří určitou „představu“ o filosofii, ale k její povaze tím ještě neproniká. Povaha filosofie není dána průměrem z různých definic filosofie, či součtem vlastností, jimiž se u různých filosofů projevuje, nebo také zastírá. Shodneme-li se na tom, že filosofie je určitým druhem lidské činnosti, pak je třeba ji specifikovat jejím předmětem a určit její nástroje, které by byly takovému předmětu přiměřené. Obě tyto složky definice filosofie jsou však nikoli snadným tématem filosofie. I kdyby někdo s tímto obecným pojetím povahy filosofie a přístupu k ní nesouhlasil, byl by jeho názor o povaze jako takové a o její poznatelnosti zase filosofický. Můžeme tedy říci, že přijatelná výpověď o tom, co je filosofie, čili přesné určení jejího pojmu, musí vycházet ze speciálního, dosti obsažného filosofického vědění. Definice filosofie je prostě pozdním filosofickým resultátem. Laik, tj. ten, kdo se filosofií soustavně nezabývá, tedy nemůže rozumět povaze filosofie, která leží na vyšší úrovni, než se obvykle soudí. Proto také nemůže znát její možnosti a není tudíž kompetentní při určování jejího významu. Jestliže se přesto odhodlává k předčasnému, zkratkovitému hodnocení filosofie, neuvědomuje si, na jak křehký led se pouští: pomocí vágních pojmů odepisuje pragmatickou formulí filosofii, aniž tuší, že se ocitá v oblasti filosofie, a že si tedy pro svůj výkon nárokuje filosofickou platnost.

3. Předsudek o neserióznosti filosofie

Co ale řekneme tomu, že různí filosofové definují svůj obor různě? Když se tedy neshodnou ani ve vymezení vlastní činnosti, neztrácí věrohodnost? Neměl tedy laik aspoň pravdu v tom, že filosofie nedospívá k přesvědčivým výsledkům? A jestliže nedospívá, jaký pak má význam pro život, než-li ten, že ho rozkolísává skepsí? Z toho, že se filosofové neshodnou na definici filosofie, sice ještě neplyne bezvýslednost filosofických zkoumání, ale připusťme, že nesoulad mezi filosofy už dávno nabyl skandálních rozměrů. Znamená to snad, že filosofické závěry zůstávají vždy beznadějně pochybné a jejich nárok na vědeckou platnost je jen troufalou namyšleností? Zdá se, že je tomu tak, neboť jako vědecký jsme ochotni uznat takový poznatek, na němž se uznané autority shodují. A poněvadž filosofické zkoumání takový soulad odborníků nevykazuje, není vědecké. Tady ovšem kulhá logika, neboť bychom takovým způsobem mohli dokazovat, že kočka není šelma, protože není vlkem. Není ale souhlas povolaných kritériem vědeckosti poznání? Pak musíme pyšný nárok filosofie odmítnout, protože takový souhlas evidentně postrádá. Podobně argumentuje i scientista J. Piaget, když v knize „ Múdrosť a ilúzie filosofie“ degraduje specificky filosofické teze na pouhé domněnky. Vědecká pravda prý musí být takto dostupná, kdo vynaložil potřebnou práci. Filosofické teze však prý nejsou takto dostupné, protože renomovaní filosofové se na nich neshodnou. Slabinou této argumentace je ona „potřebná práce“. Není tak zřejmé, že uznávaný filosof vynaložil vždy u každé otázky potřebné úsilí. Jestliže totiž vychází z chybných předpokladů nebo třeba přistupuje k problému zúženě, nedá se již mluvit o potřebném úsilí, tj. takovém, které obsahuje splnění všech podmínek, za nichž se pravda stává evidentní. Riziko takových to filosofických omylů tedy vysvětluje, proč neshoda zúčastněných ještě neznamená to, co Piaget filosofii vytýká, totiž nedostupnost filosofických tezí pro každého, kdo skutečně vynaložil potřebné, tj. přiměřené úsilí. Piagetův argument je tedy chybný. Je totiž docela dobře možné, že určitá filosofická teze se stala ve své pravdivosti dostupná mnohým, přestože s ní všichni uznávaní filosofové nesouhlasí. Takovou tezí je např. Piagetovo pojetí pravdy, které se skrývá pod termínem „vědecká pravda“. Mnozí známí filosofové s jeho realistickým chápáním pravdy – postulovaným vědou – nesouhlasí. Je tedy pouhou domněnkou, na jejímž základě pak Piaget degraduje filosofické teze na domněnky. Jak to, že se ale přírodovědci mezi sebou shodují a filosofové nikoliv? Neposkytují tak exaktní vědy přece jen měřítko vědeckosti? Nejsou zjevně solidnější? Konsensus přírodovědců je v protějšku k filosofům usnadněn automatickou shodou v základních předpokladech. Ve filosofii, která má kriticky reflektovat axiomy všeho vědění, představují naopak tato východiska kardinální problém. Další rozdíl spočívá v životní důležitosti a atraktivnosti filosofického tématu. Filosof se musí vlastní intelektuální kázní probojovat na úroveň objektivity, musí prorazit krunýř předchozích životních zájmů, návyků a postojů, které by mohly snadno zfalšovat je ho zkoumání ve směru předem chtěných závěrů – je totiž na zkoumání svým životem osobně zainteresován; toho je naopak přírodovědec pro poměrnou „neutralitu“ svého oboru ušetřen.
Z těchto hledisek vychází najevo speciální náročnost filosofického předmětu a odtud už může být pohoršlivá divergence filosofických směrů pochopitelnější. Můžeme tedy po takovém zjištění vylučovat filosofii z rozsahu vědeckého poznání jen proto, že její výsledky postrádají konsensus filosofů? Nemohou-li se filosofové dohodnout, neplyne z toho, že by nemohl existovat filosofický systém dokázaných, tj. kriticky ověřených a ozřejměných pravd – a toto jsou přece ustanovující znaky vědeckosti poznání. Vůči těmto znakům je shoda autorů vnější a zřejmě i nahodilá. Tato shoda sice částečně laikům umožňuje orientaci, ale není ničím odůvodněno, aby byl návyk na shodu povyšován na kriterium vědeckosti; není vůbec zřejmé, že shoda nutně vyplývá z hlubších, kvalifikujících znaků vědeckosti. Poukaz na speciální obtížnost filosofického předmětu naopak vede ke zjištění, že nemůžeme myslet specificky vědeckou kvalitu určité filosofie, která není v nutném vztahu k oné shodě. Bylo by tedy povrchní, kdybychom zatěžovali definici vědy znakem shody uznávaných autorit a zužovali tak její rozsah.
Pochybnost o neserióznosti filosofie obvykle vychází z přírodovědeckého prostředí a odůvodňuje se oblíbeným srovnáváním s matematikou, která prý má oproti filosofii všechny trumfy na své straně. Tak jednoduché to však není, neboť záleží na tom, kdo srovnání provádí. Nefilosof hodnotí filosofii podle vnějších ukazatelů shody a viditelné použitelnosti, ale tím se k jádru věci nedostává. Hodnocení výsledků filosofie může být jen filosofické a i ono podléhá filosofické kritice – podle kritérií zcela vnitřních. Žádný debakl tedy filosofie neutrpěla, zápas s matematikou se vůbec nekonal. Běžná ustálená pochybnost o vnitřní hodnotě se zakládá na velkém nepochopení.
Kdybychom chtěli dotáhnout otázku o poměru filosofie a tzv. exaktních věd, ukázalo by se, že možnost jakékoliv vědy je v posledku zakotvena ve vědeckosti filosofie. Všechny vědy totiž pouze věří v platnost našeho poznání, kterou kriticky ověřuje pouze filosofie. Kdyby tedy filosofické zhodnocení našeho lidského poznání nebylo vědecké, visela by každá věda ve vzduchu – zakládala by se jen na víře. Není-li tedy filosofie vědou, pak striktně vzato neexistuje žádná věda.
Hodnotící soudy o životní bezvýznamnosti a nevědeckosti filosofie, kterým se daří i v klimatu soudobé vzdělanosti, jsou tedy předsudečné, prozrazují značnou ignoranci. Stanou-li se ve spojení s následným pocitem marnosti motivem předčasného odklonu od filosofie, pak tu máme doklad o zhoubném působení nevědomosti. Neboť život bez filosofické kultury je prokazatelně ochuzen, zatížen a labilizován. Člověk totiž není svým životem postaven před alternativu filosofovat – nefilosofovat; v důsledku své přirozenosti může jen filosofovat; a to buď dobře nebo špatně – řešení vlastního životního problému je vždy „filosofické“.

4. Předpoklady definice filosofie
Sledovali jsem laické, sotva uvědomělé filosofování o filosofii, které je prosáklé omylem, vede k jejímu podcenění a ke škodě života falšuje i životní postoj k ní. Co ale řekneme o filosofech, kteří se zabývají filosofií profesionálně, a přesto se podstatně rozcházejí v odpovědi na povahu a dimenze filosofie? Především je zřejmé, že samotná zkušenost s filosofováním na problém nestačí; jinak by se museli všichni filosofové na definici svého oboru shodnout. Tento nesoulad však, jak již víme, nemusí znamenat neřešitelnost problému; svědčí jen o jeho obtížnosti. V jakých polohách tedy pramení zmíněná disharmonie filosofů? Rozkol pochází z různých představ o nástroji filosofie – z různého pojetí a hodnocení lidského rozumu. Že je rozum hlavním filosofickým nástrojem, na tom se filosofové vesměs shodnou. Jaký je však tento nástroj, čemu je přiměřený, co všechno může a co nemůže, o tom panují mezi filosofy těžké spory. Podle toho, jak je určen předmět rozumu, rýsuje se i představa o předmětu filosofie; podle pojetí možností a způsobu poznání rozumu se zase koncipují metody filosofie. Pojem filosofie má tedy přímou vazbu na pojem o jejím nástroji – o rozumu. Když např. empirici chápou rozum jako striktně závislý na smyslech, pokládají pak metafyzické, tj. neempirické rozměry filosofie za iluzorní a odvozují obsah, smysl či funkci filosofie z přírodních věd.
Význam filosofického pojetí rozumu však není dán jen rolí, jakou má při sestrojování definici filosofie. Problémy kolem hodnoty lidského rozumu jsou součástí elementární problematiky, tj. takové, v níž se ve filosofii rozhoduje o všem. Mezi elementární patří ty otázky, za něž už nelze jít k hlubším a na jejichž řešení závisí kladení a řešení všech ostatních – tedy ty, které mají v řádu filosofického poznání universální platnost a dopad. Závěry o možnostech a způsobu rozumového poznání zřejmě zakládají a ospravedlňují poznatkovou hodnotu všech filosofických závěrů a určují styl a ráz veškerého filosofování. Chceme-li v nepřehledné změti filosofických směrů získat vůbec orientační východisko, pak je nesmírně důležité, abychom se soustředili na situaci v těchto elementárních otázkách. Neboť její zpřehlednění poskytuje vodítka samotnému promýšlení, které by mělo vyústit do osobního ztotožnění se s filosofickou pravdou. Samo vytipování elementárních problémů je ovšem filosofickým výkonem, a tak bude nutně postupně ověřovat i náš důraz na problematiku lidského rozumu.
Při zostřeném kritickém vědomí můžeme vést z hlediska této problematiky dělící čáru mezi různými směry a rozlišovat klasický realismus, základně ustanovený Aristotelem, v protějšku k proudu, který mohutněl v novověku a představuje principiálně opačná řešení otázek platnosti a rozměrů rozumového poznání. Jistě, máme špatné zkušenosti s podobným vyhlašováním základní otázky a s ideologickým tříděním na pokrokové a buržoazní. Nemůžeme ale pouze na základě těchto zkušeností popřít, že existuje hierarchie problémů, že některé jsou primární a obecné, jiné jsou druhotné a odvozené; také nelze popřít, že faktická řešení těch primárních jsou mnohdy protichůdná. Vyhneme-li se neodůvodněnému upřednostňování a zjednodušujícím schematizacím, můžeme uvedeným rozlišením získat hluboko položené východisko postupného vytváření vlastního filosofického názoru.

5. Pojetí klasického realismu
Naše úvodní úvahy o filosofii se budou tedy odehrávat na pojetí klasického realismu. Touto volbou mobilizujeme čtenářovu kritičnost a vystavujeme se i v podezření ze stranické zaujatosti. Takové podezření by se však mělo postupně transformovat v důvodové prokázání názorové předpojatosti, nebo by mělo zmizet. Ve své spontánní podobě je jen lacinou psychologizací, ulpívá na povrchu. Jsou-li úvahy o filosofii neseny určitým fundamentem, získávají samy potřebnou určitost a obsažnost. Když je přitom tato vazba zvýslovňována, mohla by se také rozptýlit obava, že bychom fatálně propadli případným omylům, obsažených v základech. Naproti tomu se sympatická snaha o neutralitu zvrhává prodlévající samoúčelností do mělkého eklekticismu, nebo do pasivního registrování pozic, dat a výroků na úrovni dějin filosofie; v těchto formách filosofické myšlení degeneruje. Dnes bývají dějiny filosofie často pokládány za vrchol filosofického vzdělání, zatímco případným dešifrováním a zapamatováním toho, co kdo kde řekl, vlastní filosofie sotva začíná.
V souvislosti s tím, že o filosofii vypovídáme na základě určitého filosofického vědění a že je vlastně budeme předkládat více méně v mezích známého systému, musíme podtrhnout určitou metodickou zásadu; neboť v tomto bodě dochází k četným nedorozuměním. Dejme tomu, že nějaký velký filosof skutečně pochopil několik hlubokých filosofických pravd. Jak se k tomu mají vztahovat myslitelé, kteří přijdou po něm a tuší zde skutečnou hodnotu? Rozhodně nemůže jít o pasivní recepci. Z povinné kritičnosti vyplývá, že vztah k autoritám musí být ve filosofie svobodný. Navazování na předchůdce tedy musí procházet zónou samostatného osvojování jejich inspirací a závěrů. Takové osvojování spočívá ve vlastním promýšlení, příp. korigování či prohlubování daného zdůvodnění oněch závěrů; tak dochází o k posouvání mezí systému, k normálnímu vývoji poznání. Apeluje-li se někdy na věrnost určitým zakladatelům či spolutvůrcům nějaké velké filosofické tradice, nemělo by se zapomínat, že to pro filosofy nemůže znamenat pouhé opakování a propagování jejich myšlenek. Nehledě k tomu, že skutečný filosof kolem sebe neshromažďuje své věrné, ale spíše slouží pravdě. Pak je ale i jeho vlastním zájmem, aby tak činili i jiní. Pouhým memorováním tezí se však pravdě ve filosofii moc neslouží.
V rámci klasického realismu se tedy na základě určité koncepce rozumu filosofie definuje jako vědecké poznání veškeré skutečnosti, pojaté po stránce jejich hlubších příčin, které se získává soustavným vytěžením potenciality rozumu. Znak vědeckosti vyjadřuje způsob a kvalitu filosofického poznání, které tak krystalizuje v soustavě dokázaných pravd. Filosofie přitom odmítá zaběhnutou redukci vědeckosti na přírodovědecký model, neboť má svůj typ vědeckého postupu a dokazování. Z jedné strany se tedy filosofie, díky své specifické znalosti poznání, ohrazuje proti podcenění filosofie. Z druhé strany pak odmítá reaktivní znehodnocování samotné vědeckosti, které se zvláště ujímá po zkušenosti s barbarskou invazí technické civilizace do lidského života. Filosofie upozorňuje, že se tu nejedná o selhání samotné vědeckosti a že následné programově nevědecké filosofování na pomezí umění a náboženství trpí značnou libovolností, která nemusí být posledním slovem filosofie.
Předmětné určení filosofie překvapuje všerozsáhlostí, ale tomu se musí rozumět v tom smyslu, že filosofie analýzou všerozsáhlého pojmu jsoucna odhaluje některé principy, které jsou přítomny v každém objektu – pokud je jsoucnem. To jsou ony hlubší příčiny, jimiž je komponován řád. Proto lze filosofii lapidárně vyjádřit jako poznání řádu. Konečně je definicí řečeno, že rozum vhodně použitý k této stránce skutečnosti proniká. Definice filosofie je tedy výsledkem mnohých předchozích řešení a může být verifikována jen na základě rozsáhlého filosofického zkoumání. Podle různých vrstev či řádů skutečnosti se pak diferencují různé filosofické disciplíny. Řád lidského poznání zkoumá logika a noetika. Řád skutečnosti jako takové postihuje ontologie; aplikací jejich principů na různé okruhy jsoucen vznikají různé metafyzické obory: kosmologie – rád anorganických jsoucen, psychologie – řád organických jsoucen, teodicea – Boží skutečnost; řád lidského jednání pak vyjadřuje etika. V tomto rozpětí tedy budeme filosofii dále reflektovat.