O pojmovém schématu v pojetí D. Davidsona a realismu J. Fuchse

Vlastimil Vohánka,
(písemná práce, předmět Noetika 2002-3)

I) Pojmové schéma, dané a jejich určitý vztah

Příklady pojmového schématu v naší interpretaci D. Davidsona rozumíme jazykové (s jazykovými výrazy probíhající)[1] poznání, myšlení, pojetí, jazykový pojem, soud, koncept, jazykovou myšlenku, mysl, perspektivu. (Atd.? Co - a zda něco - by do případného atd. patřilo, necháme otevřeno.)

Toto pojmové schéma je ve vztahu k danému, jak tomu rozumíme, jeho pojímáním, vyjadřováním, reprezentováním, zpřítomňováním, odrážením, konceptualizováním, kategorizováním, strukturováním, z-něj-konstruováním, na-jeho-popud-konstruováním, zcela-mimo-něj-konstruováním, manipulováním (atd.?). (Viz zvláštní pozn. * na konci textu.)

Davidson v textu O samotné myšlence pojmového schématu uvádí následující příklady daného (v souladu s tím, jak se v různých variantách a významech vyskytuje u některých myslitelů[2]): zkušenost, smyslová zkušenost, proud smyslové zkušenosti, fyzikální evidence, příroda, nesouměřitelné, nepřeložitelné. Dále také vjemové datum[3], běžící představení, povrchový vzruch, smyslový podnět, vesmír, svět[4] (atd.?).

U všech třech výčtů toho, čím např. může být pojmové schéma, dané a jakýsi jejich vztah, mohou vyvstávat tyto problémy:

Položky výčtů - brány jednotlivě - jsou (resp. mohou být) nějak problematické (např. “nejasné”).[5]

Co jednotlivé položky do oněch tří výčtů spojuje a seskupuje?

Řešení těchto problémů zde hledat nebudeme. Snad ale nějak rozumíme alespoň některým položkám oněch tří výčtů. A s tímto svým rozuměním budeme moci problém vztahu pojmového schématu a daného sledovat.

II) Nepřímý důkaz realismu?

Problém vztahu pojmového schématu a daného, jak tomu rozumíme, je v tom, že dané “ve” vztahu k pojmovému schématu (které dané pojímá, vyjadřuje, reprezentuje, zpřítomňuje, odráží, konceptualizuje, kategorizuje, strukturuje, z-něj-konstruuje, na-jeho-popud-konstruuje, zcela-mimo-něj-konstruuje, manipuluje), nemusí (nebo možná nemusí, není to zřejmé, evidentní apod.) “v” tomto vztahu (tedy jakožto pojímané, vyjadřované…) být takové, jaké je ono (dané) samo (takové, jaké je). Např. pojmové schéma ontologie tzv. zdravého rozumu (či Lebensweltu), které tzv. kopací míč pojímá jako totéž během celého fotbalového zápasu, nemusí být ve shodě s daným; dané může být takové, že tzv. kopací míč v místě a okamžiku x a potom v místě a okamžiku y není vůbec totéž (tentýž tzv. kopací míč) v tom smyslu, v jakém to předkládá zdravý rozum.[6] Toho se pak patrně dotýká i např. jazykový relativismus Sapira a Whorfa nebo proslulé úvahy srovnávající odlišnost našeho a eskymáckého pojmového schématu sněhu a nastolující otázku, co je to vlastně ten “skutečný” sníh.

Zdá se, že někteří myslitelé následně vyvozují, že dané (a to jistě?, ptáme se) není nikdy a v žádném ohledu a aspektu pojmovým schématem pojímáno, vyjadřováno… jako takové, jaké je. A pokud se vůbec dané ukazuje takové, jaké je, nebo pokud vůbec s ním (daným) takovým, jaké je, lze nějak “přijít do styku”, není to dle některých tehdy, když je “u toho” pojmové schéma[7], ale je to možné jen “bez” něj, bez pojmového schématu.[8]

Proti tomu lze však spolu s Davidsonem říci: “Whorf, když chce předvést, že jazyk Hopi obsahuje metafyziku tak cizí té naší, že Hopi a angličtina nemohou být, jak on to formuluje, “zkalibrovány”, používá, když chce vyjádřit obsah příkladů vět jazyka Hopi, angličtiny… Kuhn nám brilantně říká, jak se měly věci před revolucí, s použitím - čeho jiného? - našeho po-revolučního vyjadřování… Quine nám naznačuje “preindividuativní fázi ve vývoji našeho pojmového schématu”,… zatímco Bergson nám říká, kam máme jít, abychom viděli horu z pohledu, který není narušen žádnou dílčí perspektivou. Dominantní metafora pojmového relativismu, metafora různých hledisek, se zdá prozrazovat paradox. Různá hlediska dávají smysl, avšak jedině existuje-li společná souřadnicová soustava, na kterou je můžeme vynést; avšak existence společné soustavy podrývá tvrzení o dramatické nesrovnatelnosti. Co potřebujeme, je, zdá se mi, nějaká představa o úvahách, které stanovují pojmovému kontrastu meze. Existují extrémní úvahy, které staví na paradoxu nebo sporu; existují i umírněné příklady, jimž bez problémů rozumíme.”[9] Nebo také pohleďme na Goodmana: “Řeč o nestrukturovaném obsahu či o nekonceptualizované danosti či o substrátu bez vlastností vyvrací sama sebe; tato řeč totiž vkládá strukturu, konceptualizuje, připisuje vlastnosti.”[10] A zpátky k Davidsonovi: “Představě uspořádávání jednoho objektu (světa, přírody) nemůžeme dát dobrý smysl, pokud tento objekt nechápeme tak, že obsahuje nějaké jiné objekty nebo se z nějakých objektů skládá.”[11]

Tedy, i kdybychom dané nechtěli strukturovat nebo členit na části, jakmile se o něm “vyjadřujeme” (“s” pojmovým schématem), potom tvrdíme, že je nějaké (takové-a-takové), např. mající nějakou identitu, takže mu připisujeme nějaké vlastnosti (jak upozorňuje Goodman). V takovém kontextu výpovědi (výpovědi s charakterem pojmového schématu) je ale dané bráno jako vskutku (vskutku = ono samo, takové, jaké je) takové, jaké je v tomto kontextu této výpovědi (tedy jakožto vskutku mající vlastnost ve výpovědi připisovanou). Potom i ti, kteří dané považují za zcela a v žádném ohledu a aspektu (a v tom, jaké vskutku je) “nepoznatelné” (radikálně jiné, než jak předkládá jakýkoli dostupný způsob tzv. poznání), si implicitně činí nějaký nárok na jeho “vystižení”. Což je spor. A potom také ti, kteří vypovídají, že dané je “prostřednictvím” pojmového schématu zcela “nepoznatelné” (radikálně jiné, než jak tzv. poznání pojmového schématu předkládá), pokud to vypovídají “prostřednictvím” pojmového schématu, činí si implicitně nárok na nějaké “vystižení” daného právě “díky” tomuto schématu a “s” tímto schématem. Což je spor.

Znamená to pro Davidsona, že “relativisté” prohráli a že “realisté” díky uvedenému nepřímému důkazu vyhráli? Zvítězily (nepřímým důkazem) realismus obecnin nebo (realistická) korespondenční teorie pravdy[12]; bylo případně (nepřímým důkazem) analogicky dosaženo (některými realisty obhajované) apodiktické jistoty alespoň o něčem, byl apodikticky odstraněn všeobecný agnosticismus[13]?

Dle J. Peregrina možná nikoli. Davidson se dle něj sice brání přijetí relativismu, který uznává realizaci rozporu.[14] Ale Davidson dle Peregrina také “… poukazuje na to, že relativismus předpokládá, že jsme schopni “souměřovat nesouměřitelné”, tedy postavit se na nějaké neutrální stanovisko “vně” všech jazyků. To ale zjevně není možné… člověk je vždy uvnitř nějakého jazyka… Člověk nemůže než poměřovat cizí jazyk či cizí normy svým vlastním jazykem a svými normami…”[15] Což by třeba s realismem mohlo být slučitelné (viz pozn. 24), resp. předchozí výrok by se tak dal interpretovat. Ale Peregrin za daným výrokem v závorce dodává: “… i když nemůže nepřipustit, že mohou existovat podstatně [?] odlišné jazyky s podstatně [?] odlišné systémy norem.” Tato věta je už podle našeho mínění blízká radikálnímu relativismu, jemuž se snad Davidson chtěl vyhnout. Pokud by Davidson souhlasil s radikálně relativistickou interpretací Peregrinovy závorky, pak se zdá, že není nic víc než “relativista na druhou” či “relativista po kotrmelci”.[16] Tedy: relativismus je implicitně nerelativistický, takže je třeba být více relativistický (“ relativistický na druhou”)? To je to, co chce říci Peregrin? To je to, co chce říci Davidson?

Dle Peregrina relativista také z realistova argumentu o zaujetí pozice Božího oka koneckonců i samotným relativistou může uniknout, a tak zabránit zneškodnění relativistické pozice. A to takto: “Relativista… může připustit, že relativismus de facto nelze zformulovat jako teorii, ale může dále trvat na tom, že ani realista nemůže být schopen zdůvodnit, natož pak dokázat, proč by měl být ze dvou rozdílných pohledů na svět správný jenom jeden.”[17] Poté Peregrin tvrdí, že spor realismu a relativismu, podobně jako spor realismu a nominalismu, je nerozhodnutelný, a patrně je to pseudospor.

K tomu bych řekl následující: pokud vím, realisté nepopírají různost pohledů. Spíše ne-realistům vyčítají rozpornost. A to, zda lze řešení dokázat (dokázat např. onu rozpornost ne-realisty, “zformulovat jako teorii”), nebo i to, zda jde o pseudospor, je přece samo předmětem sporu.[18] Koneckonců, i případný pseudospor zůstává sporem k řešení, které např. ukazuje: že v samotném problému (otázce) je rozpor; že problém je už vyřešen; že poznání odpovědi není v našich schopnostech.

Pokud je však relativistická interpretace Peregrinovy interpretace Davidsona v podstatě správná, pak lze Peregrinovi i Davidsonovi nabídnout ke zvážení, zda implicitní realistická pozice relativismu (resp. ne-realismu), kterou podle našeho názoru odhaluje i třeba Davidson či Goodman, přece jen nedokazuje správnost realismu.

Jaké by ale mohly být námitky proti takovému dokazování?

III) Některé námitky proti nepřímému důkazu realismu a odpovědi na ně

1) Takové (resp. každé) dokazování je (koneckonců) kruhové, zakládající se na nedokazatelných axiomech. Spor je nerozhodnutelný.

Následující citace, pojednávající o důkazu zákona sporu u Aristotela, tuto obtíž znázorňuje: “Pro takové věty prostě není důkazu, nýbrž jest jenom [?] možno v určitém případě vyvrátiti toho, kdo by je popíral… Kdo… tomu, kdo pronáší výpovědi, jež si odporují, chce ukázati, že má nepravdu, musí se odvolati k něčemu podobnému, co jest sice totožné s větou, že něco v tutéž dobu nemůže býti a nebýti, ale přece se zdá, že totožné není [!]. Neboť jenom tak je možno vésti důkaz [tedy jakýsi důkaz neobvyklý, “důkaz” v pozměněném smyslu?] proti tomu, kdo tvrdí, že by protikladné výpovědi vzhledem k téže věci mohly býti pravdivé… Není tedy snadno vyvrátiti ty, kteří… [neuznávají] něco, co by již nevyžadovalo dalšího odůvodnění [v obvyklém smyslu?]. Neboť jenom tak se může uskutečniti každé odůvodňování a důkaz [v obvyklém smyslu?]… [I tak] Není… možno, aby mluvili pravdu přívrženci Herakleitovi a rovněž přívrženci Anaxagorovi.”[19]

Vypadá to tak, že Aristotelés argumentačním postupem dochází k jistotě o platnosti zákona sporu (jednoho z “axiomů”), avšak poněkud nestandardním způsobem. Ve svém vyvrácení protivníka (či antiteze tvrdící odstranění zákona sporu) totiž používá něco “totožného” se zákonem sporu – kterýžto zákon ale teprve má být dokázán – a přitom se zdá, že to “totožné není”. Jako by si sám na sebe upletl antinomii. A tak tedy v tomto případě (i v jiných, zákon sporu nepojednávajících, případech) stojíme před problémem logického kruhu, zneplatňujícího každý pokus o důkaz.

Na druhou stranu si Aristotelés (když nepřipouští možnost pravdivosti názorů Hérakleitových a Anaxagorových) pevně stojí za svým.

Je možné, že ke správnému výkladu i k řešení nám dává klíč scholastické[20] rozdělení soudů v “důkazech” obecně na ty, “z nichž” se dokazuje, a ty, “jimiž” se dokazuje.

Aristotelés by pak ve svém – moderními logiky (“axiomatiky”) patrně většinou nepřijímaném – “důkazu” zákona sporu zákon sporu užíval jako to, “čím” se dokazuje – tím by ho odlišil od zákona sporu užívaného jako pouhé axiomatické či “hérakleitovskými” dialektiky popírané premisy (premisy, “z níž” nyní dokazovat nemůže, ale kterou naopak musí zpochybnit – což znamená, že musí uvažovat případnou platnost antiteze).

Tak by zneškodnil nebezpečí vlastní spornosti (viz problém “důkazu” či “vyvrácení”, jež “důkazem” není, a věty, jež je a není “tímtéž”) - šlo by totiž o “důkaz” v posunutém slova smyslu a o odlišení věty “z níž” a “jíž” se dokazuje. Tím, že by ve svém nepřímém “důkazu”[21] poukázal na to, že v něm ke skutečnému zpochybnění zákona sporu došlo (ač při uvedení toho, čím se antiteze zákona stává neplatnou, totiž vlastní autodestrukcí - sebeodstraněním -, byl vlastně znovu vyjádřen zákon sporu). Uvedením toho, že skutečnost zneplatňující antitezi, jež popírá zákon sporu, byla nalezena, když metodou nepřímého důkazu zkoumavě přistoupil na její (hérakleitovskou, dialektickou) pozici, by odstranil námitky o devalvující přítomnosti logickém kruhu.[22]

Jinými slovy: a) zákon sporu užívaný v dokazování zákona sporu nebyl užíván jako premisa (tradiční označení: soud “z něhož”...) - nejde tedy o logický kruh; b) došlo ke skutečnému “důkazu” (i když neobvyklému, což se projevuje Aristotelovou neochotou užívat tohoto výrazu). Byla vskutku uvažována dialektická, hérakleitovská antiteze (teze tedy byla vskutku zpochybněna) - bod a); a v samotné této antitezi byla nalezena její autodestruktivnost - bod b). Nebylo třeba neoprávněně se držet - v logickém kruhu - teze.

Podobné úvahy o autodestruktivnosti ne-realistických stanovisek by mohly být užity i v jiných tématech diskuse s relativisty (resp. “axiomatiky”) a pro obhajobu vyvrácení relativismu.

2) Další námitka: nelze vystoupit ze všech pojmových schémat, podobně jako je pro člověka nemožné nenacházet se na nějakém místě a nemít omezený horizont vnímání (viz problém božího oka).

Avšak proč by nebylo možné dosáhnout reality i v nějakém schématu?[23] A to i tehdy, kdybychom nemohli (jazykové) myšlení ověřit jinak než s myšlením (a jazykem). Není totiž zřejmé, že myšlení klame a deformuje a že je jeho (sebe)ověření deformované, klamavé. V určité fázi můžeme provozovat noetický výzkum, aniž by prozatím bylo zřejmé, zda myšlení ne/klame. V jiné fázi však může nastat taková událost zřejmosti (viz pozn. 13), která ukáže, že, alespoň v určitých případech, neklame a ani klamat nemůže. Taková zřejmost, i když je jako myšlená, není klamavá. Navíc, máme za to, že něco (některé věci, viz pozn. 13) je apodikticky jisté (něco je zřejmě tak a tak, takové a takové) bez toho, že by bylo problematizováno (dle našeho názoru relativně problematickými a komplikovanými) koncepty “myšlení”, resp. dokonce koncepty “deformace reality v klamavém myšlení” či jinými. Co se božího oka a omezenosti týče, zdá se, že např. J. Fuchs nevyvozuje absolutní pravdu soudu x z toho, že nemá omezený horizont vnímání (třeba empirického), nebo z toho, že je vševědoucí, ale z nepřímého důkazu soudu x (z důkazu rozpornosti (každé) negace x jakožto negace x). Což vševědoucnost J. Fuchse nebo neomezenost jeho vnímání či nějakou jeho neprostorovost nevyžaduje (nebo to alespoň není zřejmé).[24]

3) Korespondenční teorie pravdy znemožňuje zjistit pravdivost soudu (či výroku) a jeho korespondenci s realitou nebo znemožňuje samotnou realizaci pravdivosti soudu.[25]

K tomu J. Fuchs o verzích korespondenční teorie pravdy kategorického soudu (typu “S je P.”): “… mnozí filosofové ve svých úvahách o pravdě propadli návyku, v němž kladou definující korespondenci mezi soud a objekt (výrok - fakt). Tímto exteriorizačním pojetím je problém logické pravdy posazen do falešné perspektivy, a z toho pocházejí i mylné závěry o její realizaci… Jestliže definujeme pravdu jako shodu a výkladově ji situujeme mimo samotný pravdivý soud, pak platí, že tím samotným soudem pravdu nepoznáváme. Neboť poznání shodného vztahu předpokládá poznání jeho členů. Jedním z nich má být podle exteriorizačního pojetí daný kategorický soud. Ale žádný takový soud nereflektuje svou individuální určitost. Pravdivý soud tedy neobsahuje shodu s realitou, nepoznáváme jím pravdu. Poznání pravdy soudu v exteriorizačním modelu vyžaduje nový akt poznání. Jaký bude jeho předmět? Pravda daného soudu, čili shoda. Jaká shoda? Podle exteriorizačního výkladu shoda soudu s jím poznaným objektem. Jakým aktem tuto shodu postihneme? Konstatací: shoda 1 existuje, či mezi soudem 1 a jeho objektem je shoda. Můžeme se v identifikaci pravdivostní sledovaného soudu také mýlit. Nový akt poznání je tedy také soudem. Ten však má být také pravdivý, takže se má podle exteriorizačního výkladu shodovat se shodou 1. Sám je však jen členem shody se shodou 1. K poznání jeho shody je tedy třeba nový akt poznání - jaký asi? Že by soud 3? Tento regres tedy vzniká nešikovným výkladovým vypuzením shody ze samotného soudu, a přináší zdrcující výsledek - nemožnost poznat pravdu.”[26] “… představa shody neznemožňuje svým regresem pouhé zdůvodnění pravdy… Znemožňuje samu přítomnost pravdy…”[27]

“To ale žádný vykladač pravdy neustojí. Proto je nutné v bezrozporném myšlení uznat, že exteriorizační koncepce způsobu realizace pravdy kategorického soudu je mylná… Výklad způsobu uskutečnění pravdy kategorického soudu je tedy třeba situovat do soudu samotného. Soud je pravdivý, když predikát respektuje identitu subjektu. Pravda soudu pak může být poznána samotným aktem vztažení predikátu k subjektu. Důvod regresu se tu nevyskytuje. Toto interiorizační pojetí není zasaženo… námitkou, kterou Frege vytvořil v reakci na exteriorizační koncepci.”[28]

Tím nemá být řečeno, že každé pojmové schéma nebo každý výrok či výpověď mají formu kategorického soudu (S-P výroku). Jen je hájena určitá korespondenční teorie pravdy kategorických soudů.

4) Realisté zde (např. ve své argumentaci proti relativistům, nominalistům, agnostikům a odpůrcům zákona sporu[29]) nedodržují Russellovu hierarchii typů, a tak vypovídají paradoxy (resp. antinomie).

J. Fuchs: “Moderním logikům se noetika [v inkriminovaném realistickém pojetí] jeví jako nemožná, protože v otázce hodnoty poznání… operuje takovými soudy, kde subjektem je obecně vzatý pojem “soud”, a to prý vede k rozporu… poukazují… na Russellův paradox… Russell rozlišuje množiny normální (neobsahující se) a nenormální (obsahující se) a objevuje, že výrok: “množina všech normálních množin je normální” je paradoxní… Připustili jsme, že noetika… pracuje se soudy, které vypovídají samy o sobě, neboť jsou zahrnuty v rozsahu svého obecného subjektu [opět jde o S-P výroky]. Souvislost je… v tomto bodě sebezahrnutí. (Termín “obsahování” rezervujeme obsahové stránce pojmů, jejich extenzivní aspekt zachycujeme termínem “zahrnování”.) … v Russellově výroku je moment sebezahrnutí také obsažen a zdá se být právě zdrojem paradoxu… [Ale] musí být zřejmé, že paradox je skutečně dán právě oním sebezahrnutím… Jinak je vyřazování všech případů sebezahrnutí libovolné… [Ale] oponentova argumentace nemůže takový nárok unést… sebezahrnutí samo k rozporu nestačí. Russellův výrok je totiž… vyumělkovaný, sotva srovnatelný se specificky noetickými soudy. Dokonce ani při jeho… obměně rozpor nenastává: výrok “množina všech nenormálních je nenormální” žádný paradox nepřináší. Russellův paradox tedy vznikl volbou velice specifických pojmů… Aplikace Russellova paradoxu na soudy nás poučuje o nevhodnosti výroků: soud “každý nezahrnující se soud je P” se nezahrnuje příp. zahrnuje. Ale odtud je daleko k zákazu soudů typu “každý soud-žádný soud”… [Podle logiky nevhodné aplikace Russellova paradoxu] bychom mohli zakazovat třeba užívání pojmů a soudů, neboť také někdy “vedou” k rozporům…”[30] “Co když… ale logikové… odmítnou soudy o všech soudech, protože se jim zdá rozporná… množina všech množin. Přechod od množin k soudům však není tak plynulý… Sebezahrnutí množiny se může zdát rozporné, neboť její esencí je být souborem určitých prvků. Je-li však zároveň prvkem tohoto souboru, pak se jí odnímá esence. Neboť “být prvkem tohoto souboru” je kontrární k “být tímto souborem”. Tato množina pak je i není tímto souborem. Sebezahrnutí kategorického soudu však neodporuje jeho esenci… rozpor, který by spočíval v tom, že týž soud je zároveň celkem a částí, se tu nevyskytuje. Celkem zde totiž není soud vzatý osobě, ale jen v aspektu rozsahu svého subjektu; celkem je tu… rozsah subjektu soudu - soud není tímto rozsahem. Částí pak je tento soud v aspektu své individuální struktury, pokud je vztažena k jiným strukturám téže specificity. Není tu tedy totéž, o čem by se zároveň a v témže ohledu predikoval celek i část, tj. nikoli celek. Podobně ani sebezahrnující obecnina “pojem” není v situaci rozporné množiny. Neboť je celkem v aspektu své obecnosti, kdežto částí je ve své individuální integritě, pokud realizuje spolu s jinými obecný obsah…”[31] “… [Russell tvrdí] že každý výrok, který má subjektem obecně vzatý pojem “výrok”, obsahuje nesprávně vytvořený celek a nemá proto smysl… Na první pohled by se mohlo zdát, že Russellova obecná teze: “každý výrok, kde subjektem je každý výrok, je smysluprázdná”, vypovídá i o své bezesmyslnosti. Ale inkriminovaná teze se [prý, dle Russella] sama nezapovídá, neboť jejím subjektem není “každý výrok”… [Ale] zkoumejme, zda Russell přece jen neznemožňuje, co ve své omezující úvaze nutně používá. Russell identifikuje všechny myšlenkové úkony, v nichž se obecně predikuje o výroku, jako výroky… To by nebylo možné, kdyby nedisponoval nějakým kritériem, v němž je obsažen aspoň jeden znak, který je výroku vlastní, tj. pro něj nutný a rozlišující ho specificky od všeho, co není výrok… operuje obecninou “výrok”, která obsahuje specifické znaky výroku… vše, co má právě takový specifický obsah, je výrok… každý výrok má právě takový specifický obsah. Russell takový výrok explicitně považuje za nesmyslný, ale implicitně ho musí považovat za pravdivý a tudíž i smysluplný…”[32] “Co Russell zakazuje? Soudy o všech soudech. Co ve svém postupu k zákazu užívá? Obecninu “soud”, která ovšem ospravedlňuje… soudy o všech soudech… Všem členům rozsahu obecniny “soud” musí být totiž v pravdivém poznání přiznány všechny její znaky, jinak by vypadly z jejího rozsahu.”[33]

Je pozoruhodné, že i u zastánce Fuchsem kritizované aplikace Russellovy hierarchie typů J. Bocheńského nacházíme, zdá se, ambivalentní výroky: “Kdysi se proti skeptikům uváděl takový tradiční argument. Vy říkáte, že nemůžeme poznat, jestli je nějaká věta pravdivá. Ale co děláte vy? Formulujete větu. Tedy docházíte ke sporu. Už Kotarbiński si uvědomil, že je to chybný argument, a to kvůli hierarchii typů. Logika totiž zapovídá mluvit o všech větách. Jakmile říkáme “všechny věty”, myslíme tím “všechny věty na určité úrovni”. Věta, kterou se to říká, je na jiné úrovni, nemůže se týkat sama sebe. Nedávno jsem proti tomu rozvinul určitou argumentaci na obranu onoho tradičního argumentu. [?] Vytvářím si jazyk, který obsahuje celý objektový jazyk plus tu skeptickou větu, popřípadě její negaci. I v metajazyce říkám, že chování skeptiků je v nejvyšší míře paradoxní… Domnívám se, že to budu moci rozpracovat a dále rozvinu tradiční protiskeptickou argumentaci.”[34] Bocheński snad chce způsobem podobným tradičnímu vyvracet skeptika a zároveň zachovat Fuchsem kritizovanou aplikaci hierarchie typů.

Při obhajobě některých sebezahrnutí se nevylučuje, že jsou rozporná sebezahrnutí (resp. jejich simulace). Ty je však nutno odlišit od sebezahrnutí nerozporných a také (třeba v noetice) adekvátně užívaných. “Moderní logici ve snaze o absurdizaci výroků, které vypovídají o své pravdivostní hodnotě, radikalizují na sebe vztažení výroků… Např.: Na nástěnce je jeden výrok: “všechny výroky na nástěnce jsou mylné”. Je-li pravdivý, je mylný a je-li mylný, je pravdivý. Z toho se [např.] usuzuje, že výrok nemůže usuzovat o své pravdivostní hodnotě. Tento paradox však nefunguje v případě noetických reflexí, kde soud predikuje i o sobě prostřednictvím obecniny - přirozeně, ne vyumělkovaně.”[35] Některá sebezahrnutí jsou bezrozporná, i některá z těch, v nichž je v S-P výroku o subjektu vypovídán predikát, přičemž výrok sám je obsažen v obsahu subjektu, resp. je zahrnut v rozsahu subjektu.[36] Jsou ale případy sebezahrnutí rozporného. Vedle příkladu Russellova paradoxu (normální množina všech normálních množin) je takovým rozporným případem i právě uvedený příklad s nástěnkou s mylnými výroky.[37]

Opět je třeba zopakovat, že tím, že lze tvrdit rozporné sebezahrnutí, ještě není dáno, že každé sebezahrnutí dává rozpor; nebo dokonce, že rozporná sebezahrnutí znemožňují poznání vůbec. Kdyby tomu bylo naopak, proč by potom výrok “x je x” neměl být zparadoxněn proto, že lze říci např. “x není x” (nebo “čtverec je trojúhelník” atd.)? Tedy pokud je to tak, že z rozporu vyplývá cokoli (resp. pokud je to tak, že kdyby se nějaký rozpor realizoval, bylo by pravdivé cokoli).

Dále, to, že se vyskytuje paradox (jakkoli třeba umně složený a tvořený různými tvrzeními), ještě neznamená, že je to tak, jak paradox (či ona tvrzení) tvrdí; i když se může zdát, že to tak je. Aby toto bylo uznáno, musí ale být nahlížena možnost vyhnutí se uznání realizace antinomie, kterou paradox předkládá.[38]

Tolik tedy k několika námitkám proti realismu (resp. proti vyvracení ne-realismu a relativismu) a způsobům vyrovnání se s nimi. V čem D. Davidson spíše s realismem souhlasí a v čem nikoli (viz např. otázka relativismu “na druhou”, korespondenční teorie pravdy, možnosti dokázat realismus), necháváme otevřeno. Zvláště přihlédneme-li k interpretacím J. Peregrina. (V pozn. 13 a 18 jsme jen konstatovali, že Davidson patrně - oproti některým realistům, např. oproti J. Fuchsovi - považuje skeptické otázky po jistotě a po adekvátnosti poznání realitě za nezajímavé.) I samotné srovnávání různých výroků však může mír určitou hodnotu.

* Zvláštní pozn.:

- Výše použité výrazy či pojmy mohou být problematické jakožto intuitivní, nejasné, neformalizované, metaforické, obrazné, či kvůli něčemu jinému. Srv. Quinova Dvě dogmata empirismu (in Co je analytický výrok?, Praha 1995), v nichž si Quine stěžuje např. na metaforičnost pojmu sémantického obsahování či na nejasnost pojmu slovo (upozorňuje tedy na problematičnost jak-se-zdá-neproblematického). Také viz W. Sellars v jedné pozn. svého textu Význam jako funkční klasifikace (in Obrat…, s. 105, pozn. 16): “Otázky “co je to predikát? určení predikátu? připojení?” jsou nesmírně důležité. Při této příležitosti [v Sellarsově Významu jako funkční klasifikaci] nemůžeme dělat nic jiného než se opřít o intuitivní úvahy.”

- My však dodáváme, že problémem může (pro někoho) být i to, že i pojmy ne/intuitivního, ne/jasného, ne/formalizovaného, ne/metaforického, ne/obrazného - nebo i pojem pojmu aj. - by bylo vhodné odproblematizovat, tedy učinit zřejmými, udat co (jaké tak-a-tak) je jimi dáno (tedy jaké tak-a-tak je, když je x tak-a-tak -“nejasné” či když je tak-a-tak-“obrazné” atd.). (“Dané” zde není užíváno ve smyslu dané ve vztahu k pojmovému schématu.) Snadno věříme, že tyto věty nejsou čtenáři srozumitelné. Udává však nesrozumitelnost pro Vás (tedy potíže s komunikací) onu tematizovanou problematičnost (viz nejasnost, obraznost aj.) pro mě? Lze se zde případné nesrozumitelnosti pro Vás vyhnout? Pokud ano, tedy jak? Třeba formalizací? Užitím matematické logiky? A lze formalizací či užitím matematické logiky odstranit onu tematizovanou problematičnost? Nezůstává i tak? Je nutné odstranit tuto problematičnost, lze-li to, zrovna takto? Nelze to jinak?

- Někteří se však domnívají, že zde ona problematičnost není nebo že je snadno odstranitelná.

Např. ohledně problematičnosti přesnosti pojmu pravdy jako shody poznání se skutečností viz polemika J. Fuchse s K. Říhou: “U Říhy čteme tato překvapivá tvrzení: Pravdu jako takovou nelze definovat. Na otázku “co je pravda?” nemůžeme odpovědět přesnou definicí. Tato otázka nebude nikdy definitivně zodpovězena… Oprávněnost rezignace na přesnou definici závisí na tom, co Říha rozumí přesností. Když odmítá “vztah poznání ke skutečnosti”, říká, že nevíme přesně a objektivně, ani co je poznání, ani co je skutečnost. Z toho by se zdálo, že přesnost vyžaduje vyčerpávající záběr, komprehensivní poznání. Pak bychom neměli žádnou přesnou definici a bylo by zbytečné na to v případě pravdy významně poukazovat. Vezmeme-li “přesnost” rozumněji jako kvalitu definování, která obsahuje správnost aspektivního vystižení, pak je “shoda poznání se skutečností” přesnou definicí pravdy našeho myšlení. Rozumíme-li správně té shodě (což ovšem není u filosofů samozřejmé), pak skutečně každá taková shoda je pravdou (“logickou”). Tato definice obstojí, i když vezmeme zúčastněné pojmy “poznání” a “skutečnost” v tom předporozumění, v němž je nutně pro svá tvrzení nárokuje každý filosof. Vzhledem k tomuto povinnému nároku je zřejmé, že definice pravdy je definitivní odpovědí - nelze ji smysluplně suspendovat či překonat. Každý filosof předpokládá shodu svého myšlení se skutečností. Případná precizace pojmů poznání a skutečnosti nic nemění na nutnosti esenciálního určení pravdy a definitivnosti - protože pravdivosti - poznání tohoto určení. Pravda vždy bude shodou poznání se skutečností.” J. Fuchs: Seriál o pravdě. Vstupní úvaha. www.distance.cz . Uvedená citace sama však nemusí tematizovanou problematičnost (např. ohledně obraznosti) odstranit.

- Ohledně přesnosti viz také: “Ideál přesnosti ve filozofii má své kořeny v nepochopení pojmu přísnosti. Naše matematizující filozofy nenapadlo, že by filozofie mohla být nadána svým vlastním druhem přísnosti, přísnosti, kterou by filozofové měli nezaujatě popisovat a kodifikovat tak, jako to matematici činí se svým vlastním druhem přísnosti už odedávna. Posedlí úspěchem matematiky zůstávají zotročeni předsudkem, že jedinou možnou přísností je přísnost matematiky a že filozofie nemá na výběr než tuto přísnost napodobovat… [existují] pesimistické názory filozofů na jejich oblast. Neschopní nebo bojící se vyčlenit, popsat a analyzovat strukturu filozofického uvažování hledají pomoc v technice prověřené v jiné oblasti, oblasti, která je předmětem jejich žárlivosti a obdivu. Ve skrytu nevěří na to, že by autonomní filozofické uvažování bylo s to odhalit pravdu, a vydávají se napospas otrockému a povrchnímu napodobování pravd matematiky. Záporné mínění, které mají mnozí filozofové o své oblasti, filozofii poškodilo. Pohrdání matematiků přehnaným oceňováním metody matematického výkladu [axiomatické prezentace] u filozofů působí zpětně na komplex méněcennosti těchto filozofů a dále podlamuje jejich sebedůvěru.” G.-C. Rota, O zhoubném vlivu matematiky na filozofii. Vesmír 78 (červen 1999), s. 347. Tamtéž, s. 346: “ Napodobování filozofické terminologie matematickou logikou svedlo filozofy k víře, že se matematická logika zabývá pravdou ve filozofickém smyslu. To je ale omyl. Matematická logika se zabývá jen hrou na pravdu. Snobské troušení symbolů, které dnes nacházíme ve filozofických pracích, vede u matematiků ke stejnému pozvednutí obočí, jako kdyby někdo platil u svého hokynáře penězi ze hry “monopoly”.” Tamtéž, s. 348: “Naši matematizující filozofové jsou neúspěšní matematici. Na činnost matematiků při práci zírají s očividným omylem.” Rota je americký matematik a filosof (zabýval se např. fenomenologií matematiky), italského původu. Ač by se např. s J. Fuchsem shodoval na nikoli nutném (u Roty dokonce vyloučeném) užití matematiky ve filosofii, neshodl by se s ním v tom, zda filosof někdy dochází k definitivnímu a zcela adekvátnímu řešení. Dle Fuchse ano. Dle Roty nikdy: filosofie je v souladu s J. Ortegou y Gassetem vždy a “podstatně” “trvalým ztroskotáváním”(tamtéž, s. 346); dle Roty proto, že “Námi žitá skutečnost se skládá z miliard kontradikcí… Kontradikci však nelze konfrontovat s myslí, která vložila vše do košíku přesnosti a definitivnosti. Skutečný svět je naplněn absencemi, absurditami, abnormalitami, aberacemi, ohavnostmi, klamy, Abgrunden.” Tamtéž, s. 349. Spolu s J. Fuchsem se však lze ptát, zda náhodou neplatí zákon sporu (a to pro vše, pro jakékoli x), a zda ony absurdity atd. lze brát za realizace kontradikcí. Fuchs by také Rotu podezříval, že (v alespoň některém okamžiku či aspektu) vlastně filosofuje (resp. staví se nějak, třeba implicitně, k určitým filosofickým otázkám s určitými tvrzeními) s nárokem na definitivnost (ať už vědomě dogmatickým, nebo domněle kritickým) náležící vystižení povahy a identity oné údajně absurdní skutečnosti. Mohli bychom také dodat, že není zřejmé, proč by se matematická logika nikdy nedala adekvátně a s kognitivním úspěchem aplikovat na filosofická témata. Právě pro to horoval (a také se o to pokoušel) např. J. Bocheński. (Bocheński by ale dal Rotovi za pravdu v tom, že analytičtí filosofové a matematičtí logikové matematiky obdivují. Alespoň podle toho, co se uvádí v knize Mezi logikou a vírou.)

- Ohledně obraznosti, metaforičnosti, představ viz: “... (1) Myšlení se liší od představ, které ho doprovázejí. (2) Myšlení může být správné, i když představy, které ho doprovázejí, jsou těmi, kdo myslí, zaměňovány za skutečnost. (3) Každý, kdo mluví o věcech, jež nelze vidět, slyšet či hmatat, o nich musí mluvit tak, jako by se daly vidět, slyšet či hmatat. (tj. musí mluvit o “růstu” a “rozvoji”, jako by instituce rostly jako stromy a rozvíjely se jako poupata; musí mluvit o “pádu”, jako by akcie či libry padaly na podlahu, musí mluvit o “útisku”, jako by lidi někdo tisknul zády ke zdi; o energii, která uniká, jako by byla zvířetem, prchajícím ze ZOO).” C. S. Lewis, Zázraky. Praha 1999, s. 85. Lewis se však asi i za tohoto stavu domnívá, že myšlení (myšlenky, soudy, pojmy?) udává a představuje věci a svět takové, jaké jsou. Tedy, pokud ho správně vykládám: x je dle něj (něčím) takové, jaké je (něco v) myšlení o x, x je to, co je v myšlení (o) x. A to i přesto, že se k myšlení druží (že s tím probíhají) třeba představy, které nejsou takto takové, jaké je x (nejsou x), ale jsou (něčím) nějak jako (jakoby) x. Uvažujme např. pokles akcie o 30%: stav-akcie-dnes-minus-30% je takový, jaké je (či jaký je “v…”) myšlení-stav-akcie-dnes-minus-30%”. Takže by se dalo říci, že (sama) akcie nějak je (přítomna) “v” myšlení. Představa-prostorový-pokles-akcie-o-asi-třetinu-výšky (o 30%) není to, co je takové, jaký je onen stav akcie (resp. co nějak je samotným oním stavem akcie!), ale to, co je jakoby oním stavem akcie.

- K přítomnosti (nacházení se) x “v” myšlení: “Každé zpřítomnění jiného (v tom, čím je) jakožto jiného je… myšlení, neboť myšlení je právě tím definováno.” J. Fuchs: Filosofie. 4. Bůh filosofů. Praha 1997, s. 92.

“‚... pro mě je to... jedna z nejúžasnějších věcí vůbec: skutečnost, celá skutečnost, od hvězdných galaxií a bílých trpaslíků až po všechna ta subatomární mikrovlnění, nějak existuje v  mém myšlení. Celý úžas je samozřejmě v tom nějak: vesmír může existovat ještě jiným způsobem než sám v sobě, ve své ‚hmotě‘ – a přitom nic ze sebe neztratit. Vezmi si tu břízu... jejích dvanáct metrů... i molekulární složení – to všechno je v mém myšlení. Dokonce i o její hmotě a váze můžu uvažovat. Co jí tedy chybí? V čem spočívá ta ‚hmotnost‘ (či ‚prostornost‘), kterou... do své ubohé podtřiceticentimetrové hlavičky nikdy nedostanu?‘ ” O. Selucký: Logika pro střední školy. Praha 1995, s. 221.

“Jest... nutno, aby rozum byl neměnný, ale pro tvar vnímavý, a v možnosti aby byl takový a takový, ale aby nebyl určité toto a k myslitelnému jsoucnu aby se měl tak, jako se má smyslová mohutnost k vnímatelným předmětům... rozumem nazývám to, čím duše myslí a soudí... duše jest místem tvarů, ovšem nikoli celá, nýbrž jenom myslící, a tvary v ní nejsou ve skutečnosti, nýbrž v možnosti.” Aristotelés: O duši. Praha 1995, s. 94; De an. III 4 429 a.

“Skutečné vědění jest totožné se svým předmětem. Možné vědění jest sice v jednotlivci časově dříve, vůbec však ani časově nikoli. Neboť všechno, co vzniká, vzniká z toho, co je skutečné. Tak zřejmě i vnímatelný předmět vnímavou mohutnost činí skutečnou; tím se totiž neporušuje ani nemění.” Tamtéž, s. 99; De an. III 7 431 a.

“... rozum, když skutečně myslí, je tím, čím jsou jeho předměty... duše jest nějak vším, co jest... Vnímavá a poznávací mohutnost duše jest v možnosti totožná s předměty, tato s předmětem poznání čili vědění, ona s předmětem vnímání. To pak jsou nutně buď věci samy nebo jejich tvary. Ale věci samy to býti nemohou; neboť v duši není kámen, nýbrž jen jeho tvar... myslitelné tvary [jsou] v tvarech vnímatelných ...” Tamtéž, s. 100-101; De an. III 7-8 431 b – 432 a. Aristotelés snad míní, že lidské myšlení (poznání, vědění) zpřítomňuje x jen v některých aspektech, jako x samo přítomné s některými vlastnostmi; od některých vlastností, které x má, myšlení abstrahuje, ač je nevylučuje a není s nimi v rozporu. Aristotelés snad také naráží na odlišení identity tzv. intencionální (něco je x a ono samo (x) je nějak dáno, zpřítomněno - v “myšlení”; i když ne vše, co je s či probíhá s “myšlením” (“dáním”, “zpřítomněním”) x jako součást nebo aspekt “myšlení” x, musí být x, a i když případný “subjekt” “myšlení” nemusí být x) a identity tzv. reálné (něco je x).

“… obtíž… kterou idealisté často zdůrazňují, spočívá v tom, že to, co je poznáváno, musí být uvnitř, tedy ne vně poznání; o nějakém vnějšku tedy nelze ani mluvit. Na to však odpovídají realisté, že je to nedorozumění a pověra. Poznání se tu pojímá jako jakási krabice, přičemž věc může být uvnitř nebo vně této krabice. Avšak poznání zcela určitě není nějaká krabice.” J. Bocheński: Cesty k filosofickému myšlení, Praha 1994, s. 44. Myšlené, poznané x nějak je zpřítomněno, nějak je zde, nějak je k dispozici, nějak vyvstává - oproti tomu, když není myšleno, poznáno. To ale neznamená, že x není, když není myšleno; nebo, že x je jen jako myšlené a ne i jako ne-myšlené. I když se při užití pojmu “bytí v” může vyskytovat pojem či představa “prostorového bytí v”.

Uveďme dále něco z diskuse D. Černého s L. Novákem o korespondenční teorii pravdy ve vztahu k S-P výrokům: “Novák… podtrhuje, že subjekt soudu není tím, čemu je obsah predikátu přidělován, ale tím, co zpřítomňuje intelektu to, čemu se predikát přiděluje; můžeme to formulovat také tak, že obsah predikátu se realizuje ve jsoucnu (ve jsoucnech), za které subjekt soudu suponuje. Já ale neříkám nic jiného!” D. Černý, Odpověď, s. 49. Ohledně pojmu (ve vztahu ke korespondeční teorii pravdy) D. Černý i L. Novák tvrdí, že “… obsah pojmu je jsoucno jakožto poznané.” Tamtéž. Domníváme se, že u zde citovaných nacházíme podobnosti s tzv. externalismem: viz Putnamova Otázka realismu (např. pasáže o J. McDowellovi) a Davidsonův výrok: “… znovunastolujeme bezprostřední kontakt s nám blízkými předměty, jejichž příhody činí naše věty a názory pravdivými nebo nepravdivými.” D. Davidson, s. 125.

V. V.: Omlouvám se za dlouhé citace. Nechtěl jsem ale (někdy zbytečně a riskantně) přeformulovávat to, co už formulováno bylo.

---

[1] Viz např.: “… skládání či rozkládání je normálně ovlivňováno, doprovázeno, či zajišťováno používáním nálepek: jmen, predikátů, gest, obrázků atd.” N. Goodman: Slova, díla, světy. In: Obrat k jazyku: druhé kolo. Praha 1998, s. 134.

[2] D. Davidson: O samotné myšlence pojmového schématu. Obrat…, s. 116-117.

[3] Tamtéž, s. 109.

[4] Tamtéž, s. 118.

[5] Viz pozn. *.

[6] Příklad převzat z N. Goodman, s. 134-135. A. Whitehead v této souvislosti v knize Věda a moderní svět upozorňuje na obtíže (vyplývající pro určité pojetí hmoty) s některými závěry vyvozovanými z kvantové mechaniky, co se týče stále se opakujícího a radikálního obnovování, pulsování, zanikání a vynořování jakýchsi subatomárních entit. Závažnost, přesvědčivost a evidenci některých interpretací kvantové mechaniky však přece jen radši necháme stranou.

[7] Viz výčet toho, čím může být pojmové schéma, a pozn. 1.

[8] Srv.: “Feyerabend sám říká, že protichůdná schémata bychom mohli srovnávat tak, že bychom si “zvolili nějaký pohled zvnějšku systému či jazyka”. Doufá, že tohle udělat můžeme, protože “tady stále ještě je lidská zkušenost jako skutečně existující proces” nezávislý na jakémkoliv schématu.” Davidson, s. 117.

[9] Tamtéž, s. 110. Srv.: “Mnohost předpokládá jednotu, rozdílnost předpokládá něco společného. Mnohost jako taková se může konstituovat a diferencovat jen za podmínky předchozí jednoty. Jinak by se vše rozpadlo v bezevztažnou pluralitu a ani by nemohlo vytvořit mnohost a být chápáno jako mnohost. Stejně tak rozdílnost (jako kvalitativní mnohost) předpokládá něco společného. Jinak by se rozdílné nemohlo vzájemně odlišit, opět by se rozpadlo do plurality bez vztahů a nemohlo by být také ani jako rozdílné uchopeno, protože by chyběla jakákoli rovina pro srovnání. Víme-li tedy o mnohém a rozdílném, předpokládáme v nich něco společného jako jednotu v mnohosti.” E. Coreth: Základy metafyziky. Svitavy 2000, s. 165.

[10] Goodman, s. 133.

[11] Davidson, s. 118.

[12] Viz: “Co nominalista předpokládá? Celou řadu obecnin: “obecnina”, “poznání”, “subjekt”, “pravda”, “smysly”, “jevy”, “jednotliviny”. Tyto obecné pojmy ve svém výkladu myšlení samozřejmě užívá, jejich pomocí se pohybuje v problému… Jestliže však aplikujeme obecnou nominalistickou tezi na užívané soudy (i na ni samu), pak je zřejmé, že jim odnímáme nárokovanou pravdivost… Nominalista… ruší podmínky nárokované pravdivosti, která je pro jeho identitu nutná. Jeho teze se takto vyvrací. Podle ní nominalistovy obecniny jsou i nejsou objektivní; nejsou explicitně, jsou implicitně - podle nároku na pravdivost, který implikuje objektivitu obecnin.” J. Fuchs: Filosofie. 2. Kritický problém pravdy. Praha 1995, s. 86.

[13] Např. takto: I ze situace metodického skeptika, tedy toho, kdo nechce tvrdit, ale pochybovat, lze apodikticky poznat alespoň: že něco netvrdí, resp. že něco není tvrzeno; že pochybuje, resp. že něco není zřejmé; že řeší problém, resp. že je řešen; že se mu něco, resp. že se něco nějak jeví aj. Jakkoli si toho snad metodický skeptik nemusí být nějakým způsobem vědom a jakkoli v této nevědomosti snad může zůstat, aniž by se dostal do rozporu. Viz metodická skepse R. Descarta. Také viz J. Fuchs: Filosofie 2, s. 43 - 55. Dle našeho názoru, a jak jsme naznačili, se lze apodikticity dobrat i např. díky množství fenoménů (nějakých “takovostí”), jež se nějak jeví (nám). Srv. např. jistotu o smyslových datech u B. Russella. Jinou možností je zřejmost některých logických zákonů (sporu, identity, vyloučeného třetího či jiných). Bereme však na vědomí, že i tyto postupy zůstávají mezi filosofy předmětem sporů.

D. Davidson však asi skepticismus považuje za na první pohled nesmyslnou pozici, nehodnou pozornosti. Viz J. Peregrin: Donald Davidson: boj s “mýtem subjektivity”. www.ff.cuni.cz/~peregrin .

[14] Srv. citaci pozn. 9. Proti tomu srv. Goodman: “Můj druh relativismu tvrdí…že je mnoho správných verzí světa a že některé z nich jsou ve vzájemném rozporu, ale trvá na rozlišování mezi správnými a nesprávnými verzemi.” Citováno dle J. Peregrin: Obrat k jazyku a analytická filosofie. Obrat…, s. 34.

Je pro nás ale otázkou, co Goodman onou správností míní a zda si opravdu myslí, že pro něco zákon sporu neplatí (zda je např. tzv. dialetheistou). Např. v Goodmanově článku Slova, díla, světy je totiž “správnost” užívána tak, že by “obsahové” a “doslovné” kolizi se zákonem sporu dalo vyhnout; např. pravda a taktická lež o téže věci vyslovené různými osobami v různých situacích a kontextech by zde byly ve vzájemném rozporu, ale obě dvě výpovědi by mohly (třeba v extrémních situacích) být (eticky) správné (vhodné).

[15] Peregrin, s. 38.

[16] Srv. od téhož autora: “… existují mnohé zcela neproblematické formy relativismu. Různost pohledů, názorů či slovníků, s jakou se dnes a denně setkáváme, jistě není něčím, co by chtěl Davidson popírat - z jeho argumentace nemá vyplývat, že bychom tutéž věc nemohli vidět různými způsoby… odmítá jedině možnost relativismu toho druhu, která by umožňovala nesouměřitelnost jazyků či pojmových schémat v tom smyslu, že by se uživatelé jednoho prostě nedokázali domluvit s uživateli jiného.” J. Peregrin: Donald…, pozn. 44. Srv. také opět citaci pozn. 9.

Srv. ale také: “Nenašli jsme… srozumitelné východisko, které by nám dovolovalo říci, že se schémata liší. Stejnou chybou by bylo i vyhlašovat radostnou zvěst, že celé lidstvo - či alespoň všichni mluvčí jazyka - sdílejí společné schéma a ontologii. Nemůžeme-li totiž srozumitelně říci, že se schémata liší, nemůžeme ani srozumitelně říci, že jsou schématem jediným.” Davidson, s. 125. Je otázkou, jak toto interpretovat a zda jde o “relativismus na druhou”, nebo o konstatování neexistence úplné jednotnosti (totožnosti) schémat (a schémat a daného) - která by připouštěla jednotnost částečnou.

[17] Peregrin, Obrat…, s. 39.

[18] Sám D. Davidson však asi zastává nevhodnost samotné otázky po adekvátnosti poznání realitě, a také (jak jsme už v pozn. 13 zmiňovali) nevhodnost otázky po jistotě. Viz J. Peregrin: Donald Davidson: boj s “mýtem subjektivity”.

[19] Aristoteles: Metafysika. Praha 1946, s. 277-282; Met. XI 5 1062 a – 6 1063 b.

[20] Nicméně i přesto platí, že mnozí scholastikové i jejich novodobí následovníci měli a mají zákon sporu a jiné “nejzákladnější” “axiomy” za “nedokazatelné” (otázka pak zní: tedy pouze věřené?).

[21] Viz Aristoteles, s. 102-124 (Met. IV 3 – 8 1005 a – 1012 b), s. 277-282 (Met. XI 5 – 6 1062 a – 1063 b).

[22] Viz J. Fuchs: Seriál o pravdě – díl 2.: Problém dokazatelnosti pravdy. Distance 1/1998, s. 25-37; nebo také J. Fuchs: Filosofie. 2. Kritický problém pravdy, s. 55-71. Fuchs v těchto svých textech rozlišuje kruh logický a “metodický”. K určité (metodické) kruhovosti užívání a zavádění (případně “definování”) některých primitivních pojmů srv. také J. Fuchs: Kritické úvahy III . Praha 1996, s. 25; Filosofie. 3. Návrat k esenci. Praha 1996, s. 20, 22 - 23; L. Honnefelder: Otázka po realitě a možnost metafysiky. Praha 1995, s. 7.

(Některé Fuchsovy články k tématu jsou na http://www.distance.cz/ .)

[23] Srv. L. Honnefelder, s. 19 - 20; J. Fuchs: Filosofie 2, s. 55 - 71.

[24] Viz také S. Sousedík: Ladislav Hejdánek: Nepředmětnost v myšlení a skutečnosti. Distance 1/1998, s. 74 - 81. (Z této recenze ocitujme např.: “V oboru smyslového poznání ovšem platí, že - nepoužiji-li správné zrcadlo - nemůžu vidět např. své vlastní oči, v oboru rozumového poznání je tomu však díky reflexivitě jinak.” S. 79.) I H. Putnam se v Otázce realismu (Obrat…, s. 177nn) k argumentu užívajícímu nemožnost “stát vně” vyjadřuje negativně.

D. Davidson se v textu O samotné myšlence pojmového schématu vyjadřuje negativně např. k možnosti člověka naprosto odložit pojmové schéma (např. při myšlení). Takové odložení ale pro objektivitu ani není třeba. Srv.: “[Klasické pojetí] … vychází ze spojitosti jazyka s myšlením a zároveň trvá na jeho ontologické odvozenosti a závislosti. Oponuje tedy jak separaci, tak i rovnocennosti jazyka.” J. Fuchs: Filosofie. Úvod do filosofie. 1. Filosofická logika. Praha 1997, s. 113. Také srv.: “Je-li několik [L. Honnefelderem v textu Otázka po realitě a možnost metafysiky učiněných]… odkazů k historickým podobám metafysiky výstižných, pak nebyla nikdy metafysika spekulací vně jazykově filosofického stanoviska, nebyla realismem z božského hlediska, jak jí to připisují Dummett a Putnam. Spíše se ukazuje být od samého počátku tázáním po realitě reálného, jak se vyskytuje v našem mluvení a myšlení.” L. Honnefelder, s. 24 - 25. H. Putnam, kritik “božského stanoviska” (filosofie bez omezeného stanoviska a bez jazyka), se tedy snad s metafyzikou shoduje ve více aspektech, než se domnívá.

[25] V textu J. Peregrina Donald Davidson: boj s “mýtem subjektivity” je uvedeno, že D. Davidson po jisté době korespondenční teorii zastávat přestal. Srv. ale poslední odstavec pozn. *.

[26] J. Fuchs: Ještě o pravdě. Distance 3/2001, s. 51.

[27] J. Fuchs: Kritické úvahy II. Praha 1994, s. 73.

[28] J. Fuchs: Ještě o pravdě. Distance 3/2001, s. 51 - 52.

Terminologická pozn.: je nevhodné plést exteriorizační koncepci korespondeční teorie pravdy kategorického soudu (vyjadřující se k tématu realizace pravdy a jejího poznání v soudu, či nikoli v soudu) s externalismem (vyjadřujícím se k tématu poznání určitých “věcí samých”, nebo jejich “kopií” a “reprezentací”); nebo třeba s extenzionalismem (vyjadřujícím se k tématu, zda je třeba nejen denotátu - rozsahu, ale i intenze - obsahu). Např. J. Fuchs zastává interiorizační teorii a vykazuje podobnosti s externalismem. (Viz poslední odstavec pozn. *.) V dalším ohledu má pak asi blíže k intenzionalismu. Toto jsou však jen intuitivní úvahy “od boku”!

Pozn. k respektování identity subjektu predikátem: “… pravdivá jest kladná výpověď o tom, co jest ve skutečnosti spojeno, a záporná výpověď o tom, co je ve skutečnosti rozloučeno; nepravdivé však znamená pravý opak toho rozlišení… jak se to děje náleží jiné úvaze…” Aristoteles, s. 172; Met. VI 4 1027 b. “Ještě lépe než ve formuli “adequatio intellectus ad rem”… v návaznosti na Aristotela s klasickou jasností vyslovuje Tomáš Akvinský o pravdivém soudu: “dicit esse quod est vel non esse quod non est” (“o tom, co je, říká, že to je, nebo o tom, co není, že to není”; 1 Perih 13).” E. Coreth, s. 119.

“… kategorický soud je spojením dvou pojmů… predikát se vztažením k subjektu vztahuje přímo k objektu… subjekt nepřekáží, ale zprostředkovává vztažení predikátu k objektu… soud obsahuje pravdu, jestliže predikát respektuje identitu subjektu. ‚Respektovat‘ zde znamená ‚nechat subjekt být‘. Nestačí, že. Tak tedy: přidělovat mu to, co mu nějak patří, a oddělovat mu nepatřičné. Nebo jinak: predikát respektuje identitu subjektu tehdy a jen tehdy, když mu přiděluje ta určení, která jakožto objekt má, a odnímá mu ta, která nemá.” J. Fuchs: Problém pravdy. Distance 3/2000, s. 54.

[29] Viz bod 1, a pozn. 9, 10, 12, 13.

[30] J. Fuchs: Cesta k důkazu Boží existence. Praha 1991, s. 33 - 35.

[31] J. Fuchs: Filosofie 2, s. 21. Srv.: “… pokud se zabýváme sémantikou přirozeného jazyka, nemůžeme přijímat konvence platné při budování formálních systémů.” D. Černý: Odpověď. Distance 1/2002, s. 53. Srv. L. Honnefelder, s. 7.

[32] J. Fuchs: Cesta…, s. 97 - 98.

[33] J. Fuchs: Filosofie 2, s. 49 - 50.

[34] J. Bocheński: Mezi logikou a vírou. Brno 2001, s. 89 - 90.

[35] J. Fuchs: Filosofie 2, s. 50 - 51.

[36] Viz citace pozn. 30.

[37] Uveďme některé obvyklé případy paradoxu, v němž se užívá pravdivostní hodnota: 1) “Tato věta je nepravdivá.” 2) “Já lžu.” 3) “A: B je pravda. B: A je nepravda.”

[38] Např. některé paradoxy sugerující pravdivost nepravdivého výroku (a nepravdivost pravdivého) dle D. Černého selhávají (tzn. není to tak, že by pravdivé bylo nepravdivé, a naopak), protože se věci nemají tak, že by pravdivostní hodnota výroku byla dána intencí nebo tvrzením této hodnoty. “Nejde mi o to, s jakou intencí… [soud] tvořím, ale o to, mohu-li ho jako nepravdivý skutečně utvořit… utvářet pravdivostní hodnotu svou intencí nelze, protože pravdivost soudu spočívá v jeho korespondenci s realitou, nikoli v záměru, s jakým je tvořen… navzdory záměru, se kterým byl paradox lháře formulován, jeho řešení spočívá jednak v uvědomění si pragmatické povahy lhaní a dále v důsledné aplikaci na všechny případy. Tak to činí např. i logikové Jon Barwise a John Etchmendy v knize The Liar, An Essay on Truth and Circularity, kteří ukazují (pravda poněkud složitě), že se bludný kruh neuzavře, rozlišíme-li důsledně rovinu sémantickou a pragmatickou.” D. Černý: Odpověď Novákovi, Distance 2/2002, s. 55.

Možná, že dle Černého - a Fuchse - je paradox nepravdivý (tzn. není to tak, jak paradox tvrdí nebo sugeruje a předkládá), ale nikoli nepravdivý tak, že by byla dána pravdivost nepravdivého (což chce následně paradox nastolit a tak nastolit realizaci antinomie). Tato antinomie (ono jakoby samozřejmé nastolení pravdivosti nepravdivého v rámci paradoxu) pro sebe patrně (na první pohled skrytě) postuluje určité nesamozřejmé podmínky, na něž ale Černý - a Fuchs - nepřistupuje. Snad je taková antinomie nepravdivá podobně, jako je nepravdivá antinomie “x není x”, která však také jakoby tvrdí i pravdy (např., že x není x, je nepravda; že K. Wojtyla je Jan Pavel II. aj.), neboť z rozporu plyne cokoli, i pravdy, ale neudržitelným způsobem.

Některé paradoxní “pojmy” a “soudy” (“výroky”, či “věty”) - např. případy 1a 2 v pozn. 37 - při určitém chápání někým ani za pojmy a soudy pokládány nejsou (tzn. že nemohou jako pojmy a soudy v určitých aspektech ani nastat): “Pokud jde o větu “já jsem nepravdivá”, pak není vizuální reprezentací žádného soudu, protože obsah pojmu “já” pochází z poznání zformované věty “já jsem nepravdivá”, která se ovšem, jak obecně říká sv. Tomáš, ustanovuje až složením dvou pojmů získaných jednoduchou aprehenzí. Tj. uvedený soud musí být, aby mohl být předmětem jednoduché aprehenze, a současně být nemůže, protože je uváděn do existence až vztažením výsledku jednoduché aprehenze. Jednoduše řečeno: takový soud je a zároveň není, což je ovšem spor.” D. Černý, Odpověď, s. 54. “… v případě [“Tato věta není pravdivá.”]… jsoucno je kladeno aktem souzení (je to opus aktu souzení), a teprve tento opus by měl být objektem aprehenze; to však není možné, protože souzení předpokládá jako subjekt soud, kterým se soudí, a tento soud by tedy musel existovat dříve, než skutečně je. Proto tvrdím, že [“Tato věta není pravdivá.”]… nesignifikuje žádný soud, a proto u ní asi nemá smysl mluvit o pravdivostní hodnotě…” D. Černý v: F. Slouka: Bílé, černé a šedé. Distance 3/2002, s. 61. “… v rámci přirozeného jazyka může sice termín suponovat sám za sebe… , ale v rámci věty: “Já lžu” to nemůže být pravda.” D. Černý, Odpověď, s. 54. Srv. dále: “… předmět [pojmu] reprezentuje něco jiného než samotný pojem jakožto konkrétní úkon [Do konkrétního úkonu asi spadá: “subjektivní aspekt pojmu”, “singulární poznávací akt”, “individuální psychická struktura”, “to, čím nebo v čem poznáváme”, “celostní aspekt pojmu”.]… myšlenka o pojmu vyjadřujícím vlastní subjektivitu [je] sama v sobě absurdní. Pojem je totiž specifikován pojatým předmětem-obsahem, který svou určitost získává z poznaného objektu. Kdyby tedy předmět-obsah realizoval subjektivní strukturu pojmu, a zároveň od ní jakožto poznané získával vlastní určitost, nastala by situace kauzálního kruhu, v němž si dvě entity navzájem udílejí primární uskutečnění i existenci. Pak by o každé platilo, že dříve je, než je, což značí, že zároveň je a není. Z kruhu by bylo možné uniknout jen tak, že by se popřela buď bytostná odkázanost subjektivní stránky pojmu na předmět-obsah, nebo vazba obsahové určitosti na poznaný objekt. Obojí však odporuje povaze pojmu… Na… úniku předmětu se zakládají i paradoxy, které jsou uváděny v moderních logikách; např. “Tento soud je mylný”.” J. Fuchs: Filosofie 1, s. 53 - 55. Viz také citaci pozn. 26, v níž Fuchs tvrdí: “… žádný takový [S-P] soud nereflektuje svou individuální určitost.” (podtrženo V. V.) A jinde: “… žádný soud neobsahuje speciální reflexi sebe samého…” (podtrženo V. V.) J. Fuchs: Kritické úvahy III, s. 20. Dle L. Nováka lze však některé paradoxy - a to při určité interpretaci třeba i paradox 2 v pozn. 37 - chápat jako nepředkládající něco jako ještě myšlením neustanovené i již myšlením ustanovené a také je lze chápat jako realizovatelné formou pojmu či soudu v tom aspektu, v němž to výše uvedený Černého a Fuchsův způsob interpretace vylučuje: “… například subjekt soudu “já lžu” je jistě možné z principu pojmově zpřítomnit i bez poukazu k pronášenému soudu - například udáním časoprostorových souřadnic nebo jiného jedinečného určení (“osoba nalézající se na místě m tvoří v okamžiku t nepravdivý soud” - zde je… paradoxnost soudu závislá… na… faktu, zda osobou na místě m v čase t je autor tohoto soudu… ).” L. Novák: Korespondenční teorie pravdy. Distance 3/2001, s. 42. S tím, že paradox není pojem či soud, tedy vždy nevystačíme, což ale Fuchs nebo Černý ani nezastávají.