THEODICEA
II. ročník kombinovaného studia 2000 – 2001

Teodicea = ontologie zvláštní = filozofická nauka o Bohu, aktualizuje problém Boha

co je tzv. problém Boha – problém jeho existence a jeho esence

Zda Bůh je a pokud je – co nebo čím nebo kým je – problém Boha je vlastně přítomný v dějinách celého lidského rodu, kde je člověk – je náboženství, člověk počítá s Boží existencí

dějiny filozofického myšlení – každý filozof, který je toho jména hoden, se k problému vyjadřuje, buď pozitivně nebo negativně, musí se s tímto konfrontovat s tímto problémem, problém se nedá obejít, i když ho neguji, zaujímám postoj

Různé postoje k problému existence Boha: - negativní i pozitivní

1) tzv. problém Boha je pseudoproblém – je to tvrzení, nemá cenu se snažit o teoretické řešení tohoto problému, problém je zdánlivý, pseudoproblém – tvrzení je nepodstatné, tvrzení nemá základ – není důkaz pro tento argument, nepodařilo se prokázat

2) Boží existence není teoreticky dokazatelná, o Boží existenci můžeme vědět pouze praktickým přístupem, Kant: Bůh je garant mravního řádu, kdyby Bůh nebyl, rozpadl by se mravní řád

3) Boží existence, i když je dokazatelná, je zbytečné ji dokazovat – teoretický důkaz Boží existence, i kdyby se podařil, nebude mít praktický význam, nebude mít dopad do praktické oblasti lidského života, poukaz na propast mezi teoretickým životem člověka a jeho praktickými postoji, ale: není řečeno, že nějakým zvláštním způsobem disponovaní jedinci obdrží zvláštní stimul, pochopí důkaz Boží existence, proč ne – byli takoví lidé – když nahlédne, není propast mezi teoretickou a praktickou oblastí, že Boží existenci lze teoreticky dokázat – bude mít silný efekt,

4) Boží existence je bezprostředně zřejmá, je neužitečné dokazovat, protože existence Boha jsme si intimně vědomi, že Bůh existuje nepotřebujeme důkaz – proč dokazovat, co je bezprostřední – ale: neplatí pro každého člověku – ateistu, kdyby bylo tak zřejmé, nevysvětluje problém ateizmu

5) Boží existence je zásadně teoreticky dokazatelná – doposud nebyly předloženy platné teoretické důkazy

6) Boží existence je dokazatelná a byly fakticky předloženy platné důkazy Boží existence – myslitelé dvojí druhu

2 skupiny

1) Boží existence je dokazatelná apriorně

2) je dokazatelná aposteriorně

apriorní roviny - ty důkazy, které jsou konstruovány nezávisle na smyslové zkušenosti člověka – nezávisle na zkušenosti s tímto světem, ve kterém žijeme, - důkaz sv. - Anselma z Cantebury – patří sem Leibnitz, Spinosa,

aposteriorní rovina - důkaz, který se zakládá na smyslové zkušenosti, na skutečnosti, která je přístupná našim smyslům, analýza zkušenostně daných jsoucen – Platón, Aristoteles, Tomáš Akvinský, sv. Augustin

Rozvržení tématu:

1) Boží existence – důkazy, zda jsou, jaké jsou,

pokud se podaří dokázat, že Bůh existuje –

2) Problém vztahu Bůh – svět

3) Problém Boží esence – 2 okruhy

3.1 z hlediska entitativních atributů

3.2 z hlediska operativních atributů

atribut teodicejní – všechny výpovědi (nemetaforické), které můžeme Bohu smysluplně přisoudit

jednota – je transcendentální určení jsoucna – entitativní, pokud můžeme smysluplně říct (musí se dokazovat), že Bůh je jeden/jednotný – pokud dokážeme, můžeme mu přisoudit,

operativní atribut – např. Boží poznání – můžeme Bohu přisoudit poznání (musí se dokazovat) – pokud ano – můžeme mu přisoudit

odkrýváme, co Bůh je – nakolik nám je přístupné

4) Kritická reflexe nad způsobem našeho poznání Boha – proč – protože lidské poznání nesmírně omezené – nejvíc si to uvědomuje filozof

1) Problém Boží existence

Výchozí bod: Boží existence není bezprostředně zřejmá – není bezprostředně evidentní – je pro nás velice těžko přístupný, zachovat rigorózní přístup, když mluvíme o Bohu – velice opatrní, vyhnout se básnění

pracovní hypotéza: Bůh existuje – existují náboženství, filozofové vypovídají, hypotézu musíme prověřit – protože Boží existence není bezprostředně zřejmá – musí se dokazovat, důkaz je zprostředkovaná evidence – když něco dokážeme, získali jsme zprostředkovanou evidenci toho, co jsme dokazovali, pokud Bůh existuje, můžeme na základě důkazů tuto evidenci zprostředkovat

5 cest sv. Tomáše – Tomáš nevymyslel , systematizoval tradici

filozofie má 2 kulminační body – teodiceu a antropologii – aby odpověděl a na otázku, zda Bůh je a jak uspořádat svůj život

Tomášovy důkazy jsou logicky zanedbané, je třeba překontrolovat, analyzovat – jsou tam logické nepřesnosti, atmosféra společnosti jiná, nebyl fenomén ateizmu prorostlý celou společností, společensky přijímáno, že Bůh existuje – důkazy jsou odbyté, zvýslovnit nevyslovitelné předpoklady,

plně automní důkaz – důkaz z existujících jsoucen,

každý důkaz rozčlenit do základních částí (každý aposteriorní důkaz má 3 části – platí obecně):

1) fáze – výchozí zkušenost (banální zkušenost, kterou má každý člověk) se světem, ve kterém žijeme, obecná experincie

2) zavedení rozumového/racionálního principu – musí být platný, musí se ověřovat

3) konkluze – neboli závěr – tvrzení/odhalení Boží existence

5 cest reflektuje tuto strukturu:

Z mnohosti existujících jsoucen

1) výchozí zkušenost se světem – existují mnohá jsoucna, já nejsem ty, křída není tabule, svět je komponován z věcí, které se navzájem liší, věci se navzájem liší, monistická teze je neplatná – výchozí zkušenost pro tento důkaz, stačí jakákoliv mnohost, stačí 2 rozdílné věci

2) každé určení (ontologické), které přesahuje hranice individuálně existujícího jsoucna nemá v tomto jsoucnu svůj základ

jako výchozí bod existence 2 věcí nebo skutečností, Petr a Pavel, 2 lidé = 2 jsoucna – jeden není druhý – navzájem se liší – jak je možné, že se liší – liší se proto, že Petr má něco nemá Pavel – podmínka rozlišení mezi 2 skutečnostmi – jedna věc má to, co nemá druhá

Petr je individuální bytost – nerozdělená v sobě ale odlišná od dalších jsoucen, Petr má určitý soubor znaků, které jsou jen jeho, jeho individualita je nepřenosná, Petr není Pavel, být jedincem, být individualitou, být něčím naprosto individuálním, originálním, výlučným, co charakterizuje individuum: původnost, originalita, výlučnost, každý jedinec je původní, originální výlučný – je jen jeho, každý jedinec má svoji individuální existenci

scholastikové – říkají individuum est in a fabile – jedinec je nevyslovitelný – každý je originál, každá věc je naprosto originální

individuální rozměry existujících věcí jsou nám nepřístupné, protože lidské poznání je omezené, kdybychom dokonale poznávali pronikali bychom do hlubin jedinečnosti – každá skutečnost – svoje vlastní označení, když poznáváme jednotliviny – orientujeme se na společná určení – na méně radikální diferenci – na to co mají dvě jsoucna společné, Petr i Pavel je člověk, Petr není Pavel

další rozměr – být člověkem – intimně kvalifikuje Petra i Pavla, - toto určení je přenosné x individuum není přenosné

stejně tak živočich – existují společné určení – různé režimy společných určení, tato určení, která jsou reálně společná – není projekce intelektu, je realita – přesahují hranice individualit

určení jsoucna – je určitou oblasti nepřenosných určení – individualita není společná, je to nepřenosná kvalita

být člověk, co přesahuje obsahově hranice individuálně existující, je přenosné, kdyby nepřesahovalo Pavel by byl člověk, Petr by neměl šanci – člověk by byl jen Pavel, kdyby znakem individuální esence – nikdo jiný by už nemohl existovat, to že existují plurální jsoucna – jde o dokazování existence z něčeho

originalitu, výlučnost, původnost – zajišťuje individuální esence – princip, který zajišťuje existenci – je také společné určení – nemůže náležet k individuální výbavě jednoho každého jsoucna, kdyby existence patřila k individuální výbavě Petra, Pavel by nemohl existovat, existence nepatří k individuální výbavě žádného omezeného jsoucna,

esence u omezených jsoucen se nerovná existence (existence není součástí individuálního vybavení jsoucna

Esence činí z Petra, že je Petrem – dává identitu jednomu každému jsoucnu, činí z věci, to co je

Žádná věc nemá existenci sama ze sebe, sama ze sebe má, že je individuální věcí

Každá omezená věc nemá existenci ze své vlastní esence – kdyby měla, pohltila by ji pro sebe, jiná věc by nemohla existovat

individuální výbava zakládá výlučnost, originalitu, existence nepatří k individuální výbavě – existence je přesažné určení

když indiv. jsoucna nemají existence ze sebe – mají ji od jiného – každá omezená skutečnost je ontologicky zapříčiněná – protože má existenci od jiného od sebe

základem všech plurálně existujících jsoucen je skutečnost, kde existence patří k individuální výbavě

existuje skutečnost, ve které patří existence k individuální výbavě, kde esence a existence jsou identické

musí existovat – celý svět je komponován z množství jsoucen – každé bytí od jiného

Základní ontologického určení – Já jsem, který jsem

esence = existence

existence patří k esenci, tato skutečnost se nemusí dělit o existenci, má existenci jako svoji výlučnou, proprietní, individuální

každý z nás existenci platně – má na ni účast

Skutečnost, která má existenci jako svoji esenci – výlučný znak konstitující její individuální bytí

my existujeme protože nám je dána účast na tom, co není naše – je to meditativní pasáž filozofie

je Bůh – je transcendentální skutečnost – celý svět soubor plurálně existujících jsoucen – mají ji od jiného – to jiné nekoexistuje, ale zásadně se liší – je transcendentální, transcedence je naprosto imanentní, Bůh je všude, liší se

není imanencí – není shodný s tímto světem, je tam radikální ontologická diference, ontologický rozdíl, je radikálně rozdílný od tohoto světa

Bůh je radikálně rozdílný od tohoto vesmíru, tento vesmír, Bůh nezávisí,

2. způsob dokazování Boží existence = 1. Tomášova cesta

důkaz z analýzy změny,

1. krok: konstatace nějaké změny

2. zavedení rozumového principu

3. odhalení 1. příčiny, kterou nazýváme Bohem

Výchozí situace:

Jakákoliv změna – co to je změna – problém přírodní/partikulární věda jen popíše jak změna probíhá, jak se změna jeví

filozofie – co je to změna, esence změny problém – změna hlavni charakteristikou hmotného světa, ve kterém žijeme, změna banální fakt, aby změna mohla existovat potřebuje fázi 1 a fázi 2 – kde nejsou fáze, není změna, změna je procesuální, F1 – F2, přechod ze stavu 1 do stavu 2, z fáze 1 do fáze 2

změna vypadá fenomenologicky F1 – F2 – když je F1 není F2, kytka nejdříve není rozkvetlá – pak je rozkvetlá, F1 nebytí květů, F2 – když se květy objeví, problém nebytí květů – nebytí není, kdyby květy byly rovnou – nebyla by změna

aby změna mohla být – nebytí jedné fáze – nebytí není, změna je kontradiktorní, kontradikce dvou možností, potřebujeme 2 fáze, musí být 2 fáze – základní podmínka změny

Jak z toho ven: 2 možnosti:

1) Parmenides – aby něco mohlo být – nejdřív nebytí něčeho, nebytí není – aby bylo už by bylo pořád, Parmenides říká: dění neexistuje, neexistuje pluralita jsoucen, všechno je jedno jsoucno, změna neexistuje, protože je kontradiktorní

2) Heraikletos – dění je syntéza bytí a nebytí, aby změna byla možná – nejdřív něco není pak něco je – syntéza bytí a nebytí – antiteze myšlení, jestliže bytí je procesuální – reflektujeme skutečnost bezrozporným pojetím - jeho myšlení je proces a dění – musí být syntéza, rozpor teze a antiteze

3. pozice – Aristoteles, aby jakákoliv změna byla možná – obě fáze musí být reálné – vstupní podmínka změny, nesmí být absolutní nicota, je nebytí toho, co má povstat – nic není – to není nemůže fundovat, nemůže být aktuálně dané – už by bylo dané a nebyl by důvod vzniku

existuje 3. způsob – možnost, existuje ontologická rovina skutečnosti - možnost, to, co nazývá dynamis – rovina skutečnosti – existuje nějaký subjekt – má v sobě potenciality, potencialita = něco schází subjektu, možnost je zakořeněna v subjektu a může být uskutečněna – zavedení ontologického rozměru možnosti – je ontologicky reálný – ale není aktuální – něco mezi bytím a nebytím, skoro – tím Aristoteles řeší:

změna není kontraproduktivní – vstupní podmínka změny není absolutní nicota, není ani bytí, není ani něco uskutečněného (už by nebyla změna)

aby se něco mohlo stát – aby byla změna – musí být nejdříve možnost k něčemu, abych mohl jít, musím mít možnost jít

2. krok – cokoliv se mění – je měněno od jiného – důkazový princip - není tak zřejmé, nemůžeme se na něj spoléhat, musíme tento princip dokázat, musíme si uvědomit co je změna – aktualizace možnosti = uskutečňování možnosti = aktualizace potence

vstupní podmínka změny: možnost, změna není uskutečnění možnosti, změna je ten proces

Změna je proces uskutečňování možnosti

jaký je filozofický problém – zda vstupní podmínka - možnost je autoaktualizovatelná, zda si můžeme sami udělit svoje uskutečnění – problém – zda si možnost může udělit své uskutečnění, pokud si možnost může udělit své uskutečnění, pak je možný autopohyb, musíme si uvědomit, co je to možnost a uskutečnění

Co je možnost a uskutečnění – nevíme

Pasivní potence

Co to je možnost a uskutečnění – tak základní/mezní rozměry skutečnosti, že už nejsme schopni definovat, můžeme dávat příklady: zavřít očí – pak otevře, nejdřív mramorový sloup (socha v možnosti)– potom vytesaná socha

induktivně vidíme - nejdříve nevidím – pak vidím

možnost není identická s uskutečněním – jinak by nebyla možná změna – kdyby se nelišily - nebyla by změna možná, kdyby možnost implikovala svoje uskutečnění – nic by se nedělo – už by to bylo uskutečněné

možnost a uskutečnění jsou dvě ontologické roviny skutečnosti, které se zásadně liší, žádná možnost se nemůže sebeuskutečnit, protože se radikálně liší od svého uskutečnění, cokoli se mnění je měněno od jiného, aby se možnost uskutečnila – musí mít zapřičiňovatele odlišného od sebe

změna je způsobena činitelem, který je rozdílný od změny, kde je hmota (hmota je ontologicky velmi nestabilní, mění se) - tam je změna – pohyb ruky – na čem závisí – může být nekonečné množství příčin, může být miliarda příčin – nemůže – můžeme říct co je – možnost je transcendentálním vztahem ke svému uskutečnění, možnost je něco, co může být, možnost je vztahem ke svému uskutečnění, možnost vším tím, co je – je vztahem ke svému uskutečnění – jinak by byly aktualita sama ze sebe

může být nekonečné množství – prese causalita – příčin, které spolupůsobí na vyvolání nějakého účinku, jsou vzájemně podřízeny do co výkonu svého kauzálního působení – navzájem spolupracují tento činitel působí pouze když je aktivována tato podmínka – podmínek nemůže být nekonečné množství, změna závisí na činiteli 1,2,3…, čirá závislost – transcendentální závislost, čirá závislost = je možnost, x ale my vysvětlujeme uskutečnění možnosti, zajímá nás uskutečnění možnosti – nekonečná závislost = možnost, nekonečná činnost – je to jen závislost

nekonečný řetěz nevysvětluje nárůst aktuality nevysvětluje možnost a její uskutečnění– pokud je nekonečná závislost – je možnost – možnost není dění, dění je uskutečnění – to znamená, že existuje 1. příčina – actus purus – čiré uskutečnění – protože existuje dění, pak z toho nutně vyplývá, že musí existovat skutečnost, která už dále nezávisí – jinak jsme stále na úrovni možnosti, v 1. příčině není žádná pasivní možnost – kde je pasivní možnost – tam je závislost, protože možnost je závislostní vztah ke svému uskutečnění

totální aktualizace – už není žádná možnost, není žádná závislost – nehybný hybatel v této skutečnosti neprobíhá žádná změna – přitom je totálně aktuální – totální plnost, každý chce maximálně aktualizovat své možnosti, dokud leží ve stavu potencionální – nezorané pole – dokud se kompletně nerealizujeme – jsme neklidní, nejsme kompletní, existuje totální plnost, nepotřebuje k ničemu směřovat, z ontologických zdrojů 1. příčiny – se všechno ostatní uskutečňuje

neomezené ontologické zdroje – energetické – maximální uskutečnění – transformace žijí z ontologických zdrojů, není vesmír, probíhají energetické změny, vesmír prochází energetickými změnami

Toto je 1. cesta sv. Tomáše:

Důkazů je asi 6 celkem, tyto stačí jako důkaz Boží existence, nejdřív zjišťovat jaký je poměr mezi touto skutečností a světem, mezi světem a Bohem a jaké predikáty smysluplně přiřadit – nekonečný, jednoduchý, prozřetelný,

Stvoření

1) na úrovni jazyka – z lingvistického hlediska

v češtině má slovo stvoření velmi specifický význam, pro českého mluvčího znamená vytvořit něco z ničeho, velké specifikum tohoto slova, v běžném jazyce se moc nepoužívá, častěji se používá kreace/kreativita – nemyslíme na stvoření v striktním/čistém smyslu – vyjadřuje uměleckou aktivitu nebo produktivity, kde se již předpokládá nějaký materiál, výsledek je nepředvídatelný, proto se označuje slovem kreace, např. umělecké dílo je krásné – překonává potenciál materiálu se kterým se pracovalo

creare – v italštině, francouzštině – i v normálním životě

2) obecná představa o stvoření – co si běžný člověk představí

kulturní kontext – ovlivněný křesťanstvím a židovstvím – z těchto oblastí importována idea stvoření - jak si představuje běžný člověk: - jako přechod z ničeho do něčeho,

představa – nejdříve je tma (nicota je na úrovni představy symbolizována tmou) – potom světélko – začne se rozšiřovat, přechod tma – světlo, nejdřív nic – vznik elementu – kompletují se – určitý vývoj – od buňky až k člověku,

tato představa je falešná, filozofické náměty nejsou přístupné představivosti – filozofie musí korigovat tuto představu, stvoření není představitelné, kdybychom si chtěli představit stvoření – stejná situace jako si chtít představit představivost – je podmínkou představivosti, sama nepodléhá představivosti, nelze si představit představivost

3) filozofický důkaz stvoření – když jsme prezentovali důkaz Boží existence – 1. příčiny na základě analýzy mnohosti jsoucna, plurálně existující mnohá jsoucna jsou závislá ve své existenci na první příčině – závislost v existenci věci – stvoření implikuje důkaz stvoření, stvoření je dokázáno přes princip sporu – kdyby svět nebyl stvořen – (být stvořený = být závislý na jiném od sebe), tak by byla absolutní nezávislost – jak může absolutno obsahovat relativní aspekty (změna, mnohost) – kdyby svět nebyl ontologicky závislý – pak by absolutno obsahovalo relativní aspekty – změnu a mnohost, svět musí být stvořen – má komponenty a je v mnohém

názor: jen změny jsou závislé na první příčině – v posledku nelze myslet, že by existovala první příčina, že by na této příčině závisela pouze změna a ne existence světa – nejde to – plurálně existující věci – kdyby jen změna a ne existence světa – absolutně nezávislá jejich plurální existence – nejde, všechno závisí na první příčině

4) zachytit negativně – zeptejme se nejdříve, co stvoření není:

a) stvoření není aktualizací nějakého preexistujícího materiálu nebo preexistujícího potenciálu – typickým reprezentantem je Platón – říká: problém stvoření je autentický filozofický problém, ale je natolik těžký a složitý, nemůžeme ho filozoficky vyřešit, proto se bude vyjadřovat v symbolech/mýtu – pak si z toho vyberete

Platón: můžeme pochopit, co je stvoření – na základě analogie - analogie z mikrosvětského dynamizmu plození, tak jako dítě – je výsledkem spojení otce a matky – pasivního a aktivního principu, tak podobně vznik světa je rezultátem působení aktivního principu vůči převážně pasivnímu principu: aktivní činitel – Demiurg – stvořitel/organizátor působí na absolutně pasivní substrát – prostor je prázdný, totální prázdnota – je zbaven jakékoliv pozitivity – kdyby něco pozitivního – akce Demiurga by narážela na něco co už preexistuje – jinak by byla kompozice – něco nového by vzniklo, ale už by obsahovalo to preexistující, totální pasivita/totální receptivita – blíží se k pojmu Aristotelovy první látky = materia prima

oblast praskutečností – idee, ideální vzory, mimo Demiurga – oblast praskutečností, Demiurg ji nazírá, snaží se expandovat řád idejí do ontologicky chaotické oblasti – to je totální chaos, který čeká na organizaci, Demiurg vytváří svět – platónský model stvoření je koncipován jako mýtus, ale Platón říká, že to tak nějak pravděpodobně musí být

tento model nemá šanci ani na pravděpodobnost – Platón podlehl tlaku své představivosti – chtěl si představit – je to možnost stvoření, podle Platóna je prvně možnost stvoření (= prázdný prostor) a potom stvoření,

protože existuje Bůh, který je absolutnem – možnost stvoření – je mimo ontologickou oblast Boha – možnost stvoření je nezávislá na Bohu (absolutno), Bůh a možnost stvoření jsou nezávislé, 2 absolutna koexistují, dělí se o existenci, to je kontradikce, žádná z nich si nemůže nárokovat existenci plně a úplně, ani jedna není absolutnem –důvod:

- jestliže Demiurg působí na tuto možnost stvoření – aktivuje ji – tato možnost je závislá – protože na ni působí Demiurg i nezávislá zároveň – protože je původní, absolutno se stává závislým

Tato teorie je neudržitelná

Všechny teorie – stvoření je aktivace preexistujících potencialit,

možnost stvoření neexistuje – nepreexistuje před aktem stvoření, není možnost stvoření

b) Stvoření není změna – proč ne – protože základem stvoření je preexistující subjekt, něco co mění, subjekt změny, př. chůze indikuje změnu – kdyby neexistoval subjekt, byla by chůze s velkým CH – může být chůze bez subjektu – ne

jakou má funkci subjekt ve změně – jsou rozdělení – aby kontinuita – musí je něco sjednocovat = subjekt – když vyškrtneme subjekt, zbude jen fáze 1 a fáze 2 – diskontinuální akt, smyslem subjektu ve změně – sjednotit různé, jednota v mnohosti,

vyloučit – stvoření nepředpokládá nic – žádný subjekt, jestliže stvoření nepředpokládá nic – není změnou, stvořením se vůbec nic nestalo, nic se neděje – jako je to třeba chápat = stvoření je neprocesuální kladení existence věcí/skutečností – vůbec nic se neděje, nic se nestalo

stvoření se může/musí odehrát v oblasti, která mimo Boha, nepatří Bohu, je reálně odlišné od Boha, nepředpokládá vůbec nic, není změna

c) Stvoření není a nemůže být počátek existence skutečnosti – co znamená stvořit – většinou si myslíme, že začalo existovat něco, co vůbec nebylo

Aristoteles – teorie – skutečnost trvá stále

x Tomáš – ne, musí být počátek a konec – filozoficky není dobře, Tomáš argumentuje pod tlakem své víry

stvoření není počátek existence skutečnosti

většinou se říká, že je to začátek existence skutečnosti, nejdříve je nic, potom je něco

počátek skutečnosti je třeba myslet k antestavu – nejdříve něco není pak je – kdyby se škrtnul antestav – bylo by jenom je

jak definovat stvoření k antestavu (předchůdný stav) – antestav po stvoření je nic (pomyslná jsoucna) nicota není, neexistuje předstvoření – proč – před je časová kategorie, čas je stvořen, čas je kladen stvořením, žádné předstvoření neexistuje – počátek věcí je nemyslitelný, není počátek existence věcí k poststavu – protože pak nabíhají fáze a proces – nešlo by to, protože stvoření není změna – čas je mírou změny, kde není změna není ani čas, stvoření není změna – neprobíhá v čase – proto nemůžeme mít následnou fázi – protože stvoření a čas jsou 2 naprosto mimoběžné problémy – stvoření a čas – 2 změny, které se nikdy nedotýkají, stvoření nemá s časem nic společného, evoluce se nerovná stvoření, je to mimo sebe

5) Pozitivní vymezení stvoření

je konzistentně myslitelné pouze jako vztah ontologické závislosti na Tvůrci – Bohu

to že jsme stvořeni znamená, že má existenci od jiného, vztah není děj, není proces, je to jen vztah ontologické závislosti

katolické dogma – svět se počal v čase – náš svět/náš vesmír má časový počátek – je to součást stvoření, už plyne čas

můžeme smysluplně říkat začátek vesmíru, počátek světa – už existuje v širším kontextu, kde běží čas, lze říci – narodil jsem se, před početím jsem nebyl, už před mým narozením běžel čas,

stvoření nemá kontext, kde by běžel čas, stvoření jako takové nemá časový počátek, stvoření je vztah – relatio, z ontologického hlediska – je vztah nejslabší ontologické závislosti, svět je komponován ze jsoucen/substancí – jsou zredukovatelné na vztah – nejsou, jak to že stačí vysvětlil prostřednictvím vztahu, když vztah je akcidentální – interpretujeme přes kategorii vztah – vztah nevstupuje do substance, je něčím vnějším – je to problém

jedno základní rozlišení – v oblasti stvořeného jsou aspekty, které nejsou zredukovatelné na stvořené – přímo nezávisí na stvoření – analogie - teorie substance a akcidentu, akcident je v jiném, je ten zredukovatelný na vztah k substanci – je to jsoucno, proč závisí akcident – nezávisí na substanci – v čem akcident závisí – ne v esenci, ale v existenci, nemůže existovat v sobě, ale v jiném, esenciální aspekt jsoucna zajišťuje autonomii jsoucna, kdyby akcident plně závisel na substanci – pak čirá závislost, je absurdita – když není co by záviselo – není ani závislost, čirá závislost není závislost, každá závislost předpokládá něco nezávislého – jinak čirá závislost = prázdný pojem = nic, vždy něco co závisí, i ve stvoření – vztah ontologické závislosti – nemůžeme oloupit stvořenou skutečnost o její autonomii – říci, že je to totální závislost, něco co závisí – to něco už nemůže být vztahem – má svoji autonomii – stvoření jakožto vztah předpokládá stvoření

v jakém smyslu – jestliže stvoření je vztah závislosti – aby mohl být dán vztah – něco co se vztahuje

Vztah stvoření by se nemohl uskutečnit, kdyby tady nebylo stvoření – relatio/vztah, má svoji existenci (být v jiném) a esenci (bytí k jinému)

z hlediska existenčního – vztah stvoření předpokládá stvoření, jestliže stvoření je akcidentem, předpokládá již existenci/danost subjektu stvořeného

esenciální hlediska – stvořené předpokládá stvoření – všechno má původ ve Stvořiteli – všechno není proměnitelné ve vztah – jsou substance, závisí na Stvořitel nepřímo, dokáží si před Absolutnem uhájit svoji vnitřní konzistenci, když zkoumáme esence věcí, nikde nenarazíme na Stvořitele, partikulární je v oblasti esencí – v esenci autonomie – nelze se vyjádřit, proto žádná věda nemůže obhájit existenci Boha – protože zkoumá esence, lze aktualizovat – lze když zkoumá existenci věci – pak už je filozofie

nejsme zredukovatelní na vztah závislosti – máme autonomii

Stvoření je vztah – buď predikamentální = protože stvoření předpokládá stvoření, každý vztah předpokládá subjekt nebo transcendentální = protože má autonomii, substance závisí na Bohu, ale nepřímo, kde je substance je inseita,

člověk odkazuje k Bohu tím že je, ne když se zkoumá, co člověk je

Oprostit filozofii od vlivu představivosti

1) možnost stvoření neexistuje

2) stvoření není změna

3) není počátek časové existence skutečnosti

je to vztah ontologické závislosti – ze strany stvořeného je to akcident, z hlediska tvůrce – nemá akcidenty, neprobíhá, je to on sám, ze strany tvůrce – je Stvoření on sám, je to jeho kreace

stvoření – creatio passiva sumpta – stvoření z hlediska pasivního – ze strany stvořeného

z hlediska Tvůrce: - creatio aktiva sumpta – on sám Tvůrce

Problém některých atributů

- buď operativní nebo entitativní

atribut – bytostné určení, které mohu Bohu atributovat = přisoudit ve vlastním smyslu – nemetaforicky, nebásnicky, skutečné postižení toho, co Bůh je- není to básnický obrat

entitativní – to bytostné určení, které neoznačuje činnost – Bůh je v sobě jednotný – neříká nic o činnosti

operativní – ty, které obsahují činnost

Operativní atributy

1. cesta – důkaz

poznání – máme dokázáno, že existuje transcendentní příčinnost – skutečnost, kterou můžeme nazvat první příčinou, ptáme se – chceme blíže specifikovat tuto skutečnost, můžeme ji přisoudit poznání nebo ne – jak se k tomu filozoficky postavíme – abychom dokázali, že v té skutečnosti realizujeme poznání nebo ne– musíme se zamyslet nad tím, co je poznání vůbec

poznání je činnost – v nejširším vymezení – máme s tím zkušenost – vlastníme smysly a rozum, umíme se realizovat na smyslové a racionální úrovni, celá řada činností, které nejsou poznáním – musíme blíže specifikovat

činnost tzv. imanentní – co to znamená – odlišit proti činnosti transitivní, transitivní je ta činnost – to co činnost produkuje (kde je činnost, tam je určitý produkt činnosti), vychází z toho činitele k něčemu jinému od toho činitele – např. mechanické působení mezi předměty – sdílení kinetické energie – vychází z toho činitele k něčemu jinému než je činitel sám, aktio transi – přechází v něco jiné

imanentní činnost – produkt činnosti nevychází z činitele ale zůstává v činiteli, manet in – zůstává v tom

základní imanentní činností je život – život je autokonstruktivní, rostlinka je schopna produkovat sama sebe, bere si živiny a živí se, činnost, která vychází ven z činitele - potřebuje se kontaktovat s biologickým prostředím, ale nezůstává v biologickém prostředí, obrací činnost ve svůj vlastní prospěch

životní činnost je imanentní – obrací se ve prospěch toho, kdo žije – autokonstruuje, život je reflexivní, reflexe = návrat,

vyšší stupně života – je imanentní činnost – produkt poznávací činnosti – poznání skutečnosti v nás, smyslový obraz skutečnosti – když něco vidím – vidím plně

člověk je kontaktován se skutečností – vnímá v sobě – na úrovni racionální, kontakt se skutečností, prostředím – potom poznává – produkty myšlení, kontaktujeme se nejdřív s prostředím, schopnost sebereflexe – reflexe = imanentní činnosti – na úrovni negativní a smyslové – jsou nevědomé

v čem je problém – jak to že smysl není schopen reflektovat sám nad sebou – oko nevidí své vidění – vidí pouze předměty svého vidění, činnost není schopna se navrátit k sobě, ke své vlastní činnosti

když smysl poznává – činnost imanentní se navrací k činiteli ale nevrací se k činnosti toho činitele, člověk je schopen mnohem hlubší sebereflexe, imanentní činnost hluboce imanentní, jsme schopni totální sebereflexe, jak to, že smysl nemůže reflektovat sám nad sebou, ale rozum ano, smysl pracuje v hmotných podmínkách

rozum je schopen reflektovat sám nad sebou – tak vytvářet psychologický stav sebevědomí člověka, rozum ve své nejvnitřnější podstatě není vázán na hmotné podmínky – proto je schopen sebereflexe, když něco vidíme – je to tak proto, že určitý fyziologický proces v oku, materiální proces – kde je hmota, tam je potenciální možnost, kde je hmota – jsou energetické transformace, je změna, kde je změna, tam jsou potence, jsou hmotné pasivní možnosti, kde není možnost není změna

pasivní možnost není poznatelná sama v sobě – ale pouze ve světle svého uskutečnění – právě proto že potencialita hmotného smyslu je striktně vázána na svou možnost, kdybychom ji odstranili, kdyby zmizela, zmizela by i hmotnost toho orgánu

smysl neustále naráží na bariéru poznatelnosti – nemůže reflektovat sám nad sebou, kdyby se potencialita aktualizovala – zmizela by i organicialita toho smyslu, proto smysl nemůže reflektovat sám nad sebou – vidí předměty, ale ne své vidění

lidský rozum – je také v možnosti, jsou v něm potenciality – potencialita je aktualizovatelná – nestojí v cestě sebepoznání člověka, potence je odstranitelná, je aktualizován na úrovni nehmotné, poznání není potence hmotného smyslu, potence na úrovni nehmotné může zmizet – tím nemizí nositel potence

Klasická filozofie – kde je činnost v imateriálních podmínkách – tam je sebereflexe – potencilita je odstranitelná

Bůh – není v něm pasivní potencialita, je činný – protože je příčinou, je činný na adresu tohoto světa, je v něm činnost a je v něm čiré uskutečnění – protože je činný a je čirá aktualita, kde je činnost – v podmínkách, kde není žádná bariéra – potence je bariéra, Bůh je já, má sebevědomí, totální autotransparence – je to sebevědomí, protože je činný a čirá aktualizace

v absolutnu se realizuje poznání – sebepoznání

2. cesta/důkaz

Jestliže Bůh je příčina stvoření – stvoření je kladeno činností Boha

Plotin: - přirozená emanace

B Bůh

S Stvoření

Plotin: svět a stvoření není nic jiného než periferní oblast božského bytí, prodloužená činnost absolutna, jako kdyby slunce zářilo a vysílalo paprsky, prodloužení činnosti absolutna, přirozené vyplynutí, emanace z prapůvodní skutečnosti

Kdyby bylo podle Plotina – tento svět by existoval úplně stejně přirozeně jako Bůh, se stejnou nutností jako Bůh – protože vyplývá z Boha, existoval by se stejnou nutností jak jeho původce

absolutno by bylo počáteční princip – praskutečnost + svět – může to tak být? – nemůže – oblast stvořeného obsahuje relativní aspekty – změna, nahodilost, mnohost, může být změna – je možnost upadnout na zem – signál, že nejsme v oblasti absolutna – v oblasti absolutna by nebylo nutné, nemůže být přirozená nutnost, to znamená, že je tu nenutnost – je to kontradiktorní proces – nemůže to být nějaká náhoda – když nenutnost – buď náhoda nebo chtění, svoboda

náhoda – nemůže být, děj, který se uskutečňuje mimo nutný řád – mezi Bohem a světem – není nutný poměr/řád, nemůže se stát něco mimo nutný řád

do absolutna Boha – je faktor chtění svoboda je charakteristikou chtění, kde je chtění, je poznání – nic nemůže být chtěno, co by aspoň předchodně nemohlo být poznáno, toto je kontrolovaný proces a chtění/svoboda – okamžitě je implikováno poznání

v absolutno je chtění a poznání

3. cesta/důkaz

cesta předpokládá důkaz, že Bůh je jednoduchý

Jestliže Bůh je jednoduchý – činnost v Bohu – agere Dei, ne naprosto identická k bytí Boha, k substantio Dei – substantia Dei je totálně identická jako agere Dei, není rozdíl mezi činností Boha a tím, co je, substance – bytí v sobě – esse in se – je právě identické s tou činností, agere je také in se – Bůh je zpodstatnělá činnost – agere in se činnost v sobě a činnost do sebe

soustřeďující funkce – v oblasti existence – přivlastnit si bytí pro sebe, činnost v sobě a do sebe, v absolutnu musí být nutně sebereflexe, být v sobě a být činný je jedno a totéž, činnost do sebe – jak je bytí do sebe, tak je činnost do sebe = sebereflexe

Bůh je já – jestliže jeho esence = existence – když řekne já jsem já – je to jeho nejvlastnější jméno – protože jeho esence je totožná s jeho existencí, Já jsem – skutečně se představí – božství je prototypem všech ostatních stvořených věcí, všechny ostatní skutečnosti jsou odvozené

to co transcenduje – daří se prokázat to, co přesahuje skutečnost, ve které žijeme – není neosobní jsoucno, je to bytost, která poznává a která chce – je to osoba – pro osobu 3 konstitutiva:

1) existenční autonomie

2) poznání

3) chtění

absolutno je osobou – Bůh klade tuto skutečnost jako osoba

existencionalisté – je tam záměr – když se člověk narodí, je vržen do světa – může říci jen kdo nedělal metafyziku, ontologii

člověk je kladen do světa – prvním vědomým aktem/první vědomým aktem, naprosto vědomě – protože Bůh je osoba, stvoření je vědomý proces

Můžeme něco bližšího říct o sebepoznání absolutna, můžeme se opírat o naši zkušenost v naším sebevědomím, jsme si vědomi sami sebe k založení schopnosti sebereflexe, jsme si sobě tajemstvím, nikdy se zcela nepoznáme – proč? – když se člověk narodí – na startovní čáře rozum v čiré potencialitě – dítě si není vědomo samo sebe, poznává – na zkušenostní bází – rozum v čiré potencialitě – když rozum na úrovni potenciální – není nad čím reflektovat, člověk aby měl vědomí sama sebe – musí aktualizovat svoji rozumovou schopnost

jak aktualizovat rozum v možnosti – bereme si informace ze světa – o nějaké skutečnosti, která je reálně rozdílná od nás, ve kterém žijeme – proč informa – in formují – materia in forma, když se objeví v naší mysli nějaké aktuální informace – můžeme nad nimi reflektovat, informace v rozumu – pojmy, zpřítomňují, dávají nám poznávat tento svět – něco jiného od nás, v sebereflexi nad těmi informacemi – které aktualizují možnost našeho poznání, prosvěcují naše nitro – schopnost brát si informace z tohoto prostředí, naše já prosvětluje v sebereflexi nad těmi informacemi, poznání je intencionalita, reflektuje nad informacemi ze světa, já zůstávám vždycky v pozadí – intuitivně chápeme, ale není pojem, co je sebevědomí, člověk ví, že má duši – ale neví co je, protože startovní bod je potencialita – aktualita je vztah od něčeho jiného, poznání – až spadne závoj – ve smrti spadne závoj, sebepoznání v oblasti absolutna – nemá startovní bod, sebereflexe absolutna je totální, totální sebepoznání, jestliže to poznání absolutní – je stvořitelem

Bůh je přímo identický poznání, Bůh nás dokonale poznává, Bůh nás tvoří, klade, Bůh se pohybuje v naší intimitě zevnitř, není to prolamování do intimity, – může nás soudit, je základem naší intimity – jestliže nás stvoří – jde všechno zevnitř,

další charakteristiky:

- absolutní poznání – nepoznává abstraktně a diskursivně – naše poznání je charakterizována abstrakcí a diskurzí – je to limit, abstrakce je odhlížení – proč odhlížíme – naše poznání, které je vázáno na smysly – je tzv. aspektuální – jsme schopni jedním myšlenkovým pojmem bílý/černý – postihnout určitý aspekt skutečnosti, můj intelektuální záměr je limitovaný – chci poznat co nejvíc – vytvářím další pojem – další pojmy skládám – pojmy spojuji v soudy – jeden pojem nedostatečně reprezentuje skutečnost – musím spojit s další pojmem, z abstrakce přímo plyne diskurz – zřetězování pojmů a soudů – jakýsi běh, myšlenkový proces, kdyby nebylo – v jednom pojmu bychom věděli všechno, nemůže být v absolutnu, abstrakce – v myšlenkovém úkonu odhlížíme, něco uniká, něco leží za obsahem a rozsahem/horizontem pojmu

kdyby Boží poznání limitováno – kdyby něco uniklo, Bůh nemůže poznávat abstraktně – Bůh by myšlenkově odhlížel – nepoznával by to – slepý proces – abstrakce je limit poznání, kdyby Bůh něco nepoznával – plynulo by to z něj stejným nekontrolovaným procesem, Bůh poznává všechno do nejhlubším podrobností, není tam proces, v jednom jediném úkonu chápe všechno, na úrovni vědomí absolutna žádná změna, – lepší než mluvit o 1 pojmu – mluvit o ideji

Dát pozor – aby nějaký atribut, který přesahuje nestáhli do antropomorfní podoby, v Bohu se realizuje jinak než v nás, Bůh je poznání, je absolutno, Bůh je identický se svým poznáním - kdybychom řekli, že Bůh se teď dívá – Bůh nás nemůže poznávat tak, že by se jeho poznání vztahovalo k něčemu jinému než je on sám, Bůh se nemůže dívat – vztahovat se svým poznáním k jinému od sebe, nemůže se vztahovat jinak než k sobě samému

já se dívám – vztahuji se k druhému

Bůh se nemůže dívat tak, že by vycházel ve svém poznání ze sebe a díval by se, absolutno by se zrelativizovalo, Bůh poznává primárně – primární předmět poznání je Bůh sám, Bůh je myšlení myšlení, myšlení svého vlastního myšlení, kdyby myslel něco jiného od sebe – jeho myšlenky by se zrelativizovaly – Bůh myslí sám sebe, musí poznávat veškerou stvořenou oblast – jinak by plynulo z něj nekontrolovatelným a slepým procesem, Bůh poznává i jiné od sebe, ale poznává to v sobě, nemůže poznávat mimo sebe – ve své vlastní esenci, my jsme původně v něm, tak nás může v sobě poznávat, všechny věci skutečnosti jsou myšlenkové prosvětleny, my jsme v Bohu, Bůh poznává sebe – nás v sobě – ve vědomí sebe sama – je zahrnuto všechno co stvořil, Bůh nemá předměty poznání, jediné bezprostřední poznání je

Boží poznání

Bůh nemá předměty poznání – nejde to – kontradikce, naše poznání je závislé na přítomnosti předmětů, když předmět není přítomný, když neexistuje – nemohu ho myslet, mé poznání je závislé na existenci věcí, co není nepoznávám

u absolutna naopak – poznání není závislé na existenci věcí – kdyby bylo – byla by to pasivita – přijímal by informace – byl by ve vztahu k něčemu jinému než je on sám, poměr je opačný – Bůh poznává věci nezávisle na tom zda existují nebo ne

existence věcí závisí na jeho poznání – Bůh je kreativně klade, úkon stvoření = úkon poznání, u nás poznává věcí závisí na existenci věcí – poměr je opačný, Bůh nemá informace – že by sbíral co se děje, je aktivní za všech okolností, Bůh je protagonista dějin, všechno tvoří, jeho poznání předchází existenci věcí

musíme korigovat příliš antropomorfní představu absolutního poznání

4) Chtění v absolutnu

co je chtění – fenomenologicky (jak se jeví) – je směřování k něčemu, apetitivní schopnost, snahové napětí, směřování k něčemu, schopnost dosahování něčeho – tak se jeví

Jak aplikovat na absolutno – absolutno nemůže k ničemu směřovat,

fenomenologické postižení chtění je nedostatečné, specifické pro chtění není směřování – proč ne? – chcete dokončit studia – snahové napětí, překonávání překážek, když dosáhneme cíle – přestaneme směřovat – když máme, úkon chtění zůstává, chtění tam je, ale není prostředkováno, není procesuální

chtění není specifikováno směřováním k dobru – když dobro dosáhneme – chceme ho pořád, je přilnutí k dobru = láska k dobru (buď zdánlivému nebo opravdovému), úkon vůle i v momentě, když dobro je – pořád chci

úkon chtění = obejmutí dobra – není je směřování x Bůh je dobrý – chce sám sebe

v oblasti stvořeného – něco se děje, je změna – je tam možnost, historický vývoj je uskutečnění možností, zároveň je pohřbíváním ostatních možností, které nebyly realizovány – mohlo se odvíjet zcela jinak, historický vývoj je aktualizací možností a definitivní pohřbení další možnosti, které se nikdy neuskuteční

Bůh poznává – stejně uskutečněné možnosti nebo neuskutečněné možnosti, neuskutečněné možnosti jsou také stvořené, poznává stejně dokonale aktuálně existující i všechny možnosti, jedince, kteří mohli existovat – ale nikdy se nesetkali, z hlediska absolutního poznání – možnost a uskutečnění – se neliší, Boží poznání nezávisí, zda věc je uskutečnění nebo možnost, nevysvětluje proč některé možnosti a jiné zavrženy – všechno závisí na absolutnu – některé možnosti se aktualizují, z hlediska Božího poznání indiferentní možnost a uskutečnění, musí být faktor chtění – jestli se možnost uskuteční, naše vůle je závislá na absolutnu, zlo je pokus tvora být první příčinou – protože není stvořitel zplodí nicotu

Bůh nemůže chtít něco jiného než sám sebe – jeho poznání je chtění, je identita, Bůh je chtění, kdyby chtěl něco jiného od sebe – relativizoval, Bůh chce sebe, úkon chtění je úkon lásky, chtění dobra – milovat jiného není nic jiného než chtít pro něj dobro, láska je chtění dobra – buď pro sebe nebo pro jiného, Bůh nemůže milovat něco jiného od sebe – může milovat jenom sám sebe – tím by se zrelativizoval, absolutno je nekonečné, když člověk miluje sám sebe a všechno ostatní jen pro sebe – je egoista – není schopen milovat jiného

x Bůh miluje jen sebe – absolutno je nekonečně – člověk je konečný, uzavře lásku do sebe, úkon sebelásky člověka – vylučuje ostatní lidi – protože člověk je konečný, absolutno je v privilegované pozici – je nekonečné, jeho sebeláska je láska k jinému od sebe – protože zobrazuje všechno, protože je nekonečný, stojí na počátku všeho, co existuje, platí – člověk když něco chce – chce to proto, protože se mu to zdá dobré, protože předchodně poznává, že věc je dobrá, úkon chtění a milování – závisí na předchůdném poznání dobroty

x Bůh nechce věci protože jsou dobré, ale věci jsou dobré, protože je Bůh chce – naprosto opačně, ten člověk je dobrý, protože to Bůh tak chce – dobro věci závisí na vůli Stvořitele, Bůh dobro tvoří a imputuje ho, iluze si myslet – člověk je přijatelný před Bohem, protože je dobrý, Bůh nás tak stvořil, jestliže někdo je dobrý – jenom díky vůli Boha, ne že se budu snažit a ukáži Bohu, že jsem dobrý

existuje bytostná hierarchie/stupně bytí – vegetativní jsoucna, animální – živočichové – jsou stupně dobra – živočich je ontologicky lepší/dokonalejší než rostliny, člověk než zvířata – je dokonalejší, protože příčinou hierarchizace je Bůh sám – Bůh miluje, milovat pro Boha znamená udělat dobro, různě různé věci, není pasivní, dobrotu klade Bůh sám, jestliže v řádu existujících věcí hierarchie stvořených věcí – Bůh chce rostliny i živočichy i člověka – dává mu ontologickou bohatost, propůjčuje mu větší bohatost

láska Boha je preferenční a diferencována, základní hladina pro lidi je ontologicky stejná, kdo je lepší – Bůh ho víc miluje – protože ho takového stvořil, koho Bůh miluje víc – nevíme proč, kdo má lepší znalost poznání Boha – může více hřešit – ke hříchu je třeba jasné vědomí, poslední důvod ke hříchu – z roviny teoretické – proč člověk neuvažoval/nerespektoval řád – nevíme, zlo je tajemství, svoboda musí existovat – dá se dokázat přes princip sporu

3 důkazy

svoboda je – je i v absolutnu

proč mravní zlo – nevíme

Jakákoliv konečná skutečnost ontologicky závisí na první příčině – kreativní úkon stvoření je prosvěcen úkonem poznání a chtění, jakákoliv věc je chtěná Bohem Bůh tvoří intencionálně – chce, může efektivně existovat co je chtěno a poznáváno, každá věc je chtěná Bohem, proto může existovat

primárním úkonem chtění je láska, chtění je přilnutí k dobru, jakákoliv věc je chtěná/milována Bohem, úkon chtění = úkon lásky

Každá věc existuje natolik, nakolik je chtěná/milována Bohem

Problém svobody Boha – Bůh je nutně svobodný – kdyby Bůh nebyl svobodný – to co existuje – ta skutečnost by byla součástí Boha, Bůh by nutnost transportoval mimo sebe

Svoboda

Lidská svoboda – charakteristiky:

1) uskutečňuje se v určitém procesu

2) volba alternativ/možností – je procesuální, cesta určitých procesuálních voleb

3) sebeurčení – autodeterminace – člověk je svobodný, aby určil sám sebe, sami sobě místo ve skutečnosti – která nám bude náležet

můžeme tyto charakteristiky projektovat do Boha – všechny ne, Bůh jako naprosto neměnná bytost – neprochází fázemi – pokud je v Bohu svobodu – Ano – nebude se uskutečňovat v nějakém ději, nebudou fáze,

může se svoboda Boha uskutečňovat prostřednictvím volby alternativ – problém jeho chtění je specifikováno jím samým, Bůh primárně a výlučně chce sám sebe, Bůh je absolutně jednoduchý, Bůh nemá alternativy,

volba alternativ v Bohu – má možnost stvořit tuto alternativu a tuto ne, tato volba alternativ je – ale nezakládá jeho svobodu

Bůh je svobodný – sebeurčený – smysl svobody ve finálním sebeurčení, smysl celého svobodného procesu – finální sebeurčení bytosti

Je Bůh sebeurčený – ano je určitou bytostí – jako absolutní nepřijímá nic od jiného, veškerá určení, které je typické pro Boha má sám od sebe, je prapůvodní skutečností, neodvozenou, je sebeurčen sám ze sebe

neplatí pro člověka - My jsme určení na způsob lidských bytostí, naši lidskou přirozenost jsme si nedali – máme ji od jiného, nejsme totálně sebeurčené bytosti, sebeurčení v Bohu = svoboda, smysl svobody – ve finálním sebeurčení

Bůh nemusí volit, nemusí směřovat k něčemu, jeho svoboda je absolutně identická s nutností, nutnost a svoboda se u Boha nevylučují, nesmíme projektovat nutnost z naší oblasti, v této oblasti nutnost vylučuje svobodu

Bůh je svobodný proto, že mohl nestvořit, problém úkon stvoření je totožný s Bohem samotným, úkon stvoření je Bůh sám – creatio aktiva sumpta, Bůh je absolutně nutný, úkon stvoření je absolutně nutný, Bůh nemůže nestvořit, Bůh musí stvořit, oblast stvořeného -–neexistuje nutně

nutnost stvořit neimplikuje nutnost stvořeného, i když Bůh stvoří – každá stvořená věc není nutná – je nahodilá – mohla nebýt, Bůh má nekonečné ontologické zdroje – určité skutečnosti mohly nebýt, Bůh mohl stvořit něco jiného

Prozřetelnost

patří k operativním atributům Boha

z čeho musíme vyjít – 1. krok – zkušenostní báze – máme zkušenost s prozřetelností, obrat prozřetelnost běžně užíváme – něco se stalo – např. před deseti lety – chceme tím označit určitý sled událostí, který se vymyká naší plné kontrole (mimo naše vědomí) – a z této souhry okolností – určitý pozitivní rezultát – nám se zdá, jako by to bylo předzvěděno 1. událost prozřetelnostní – protože měla pozitivní rezultát, většinou říkáme, měli jsme velké štěstí – pokud sled životních událostí hluboko zasahuje do života člověka – není můj život v režii vyšší moci - jako bychom sledovali myšlenkově určité záblesky ve sledu událostí, víme – sled událostí mohl být jiný, zkušenostní báze naprosto nedostatečná, abychom potvrdili nebo vyvrátili existenci absolutna,

musí nastoupit filozofická reflexe prozřetelnosti – filozof nepotřebuje téměř zkušenostní bázi, protože je schopen vyvodit atribut prozřetelnosti – z těch atributů, znalostí co už má

co je prozřetelnost – ptá se filozof – prozřetelnost je následnost, návaznost, sled událostí, určitý řád, poměr, řád – patří do kategorie vztahů, vztah mezi událostmi, vztah je akcident – prozřetelnost do oblasti vztahů

k atributům, výbavě skutečnosti – veškeré skutečnosti kladeny relativně, Bůh klade veškeré skutečnosti jednotlivě, klade i souvislosti, vztahy souvislosti jsou stvořené – jsou vytvořeny první příčinou – neexistuje sled událostí, který by unikal absolutnímu chtění, kdyby se cokoliv dělo mimo oblast Božího poznání – kdyby Bůh nepoznával – nemohl by stvořit – byl by absolutní proces – rozpor, všechno podléhá absolutnímu poznání a chtění

Dva aspekty prozřetelnosti

1) definice prozřetelnosti: ratio ordinis rerum in fine in Deo = zaměření věcí k jejich naplnění, k jejich cíli – k Bohu, je to systém všech vztahů mezi věcmi, které existují na úrovni absolutního Božího vědomí

2) gubernatio rerum – efektivní zasazení řádu na úrovni všech vesmírných komponent – co poznává i efektivně prosazuje, aktivní řízení věcí, úkon stvoření je kladení všech věcí v jejich statické, dynamické koexistenci, se všemi vztahy, co mají věci mezi sebou

určité námitky proti prozřetelnosti – oblast stvořeného spadá pod prozřetelnost Boha – tím tvrdíme smysluplnost všeho existujícího, smysl = cíl, všechny věci jsou zaměřeny k nějakému cíli, existují pro nějaký cíl, všechny věci určitý smysl = cíl, ale námitka: určité události, které kontrastují s prozřetelností, dramatické události, které likvidují a ničí lidské životy, dříve než jedinci dojdou svého naplnění

Dvě námitky:

1) existují náhody s tragickými důsledky, které ústí v tragédie

2) přítomnost záměrně kalkulovaných zel, které racionální bytosti využívají proti sobě

zlov lidském životě nakolik je záměrně kalkulováno, filozofický důkaz – nemůže být nikdy zvrácen zkušeností, souhrn událostí jsou vztahy – jsou stvořené – jsou chtěné

prozřetelnost existuje,

co s tím – vypořádat se – odpovědět

ad 1) náhoda – tzv. náhoda – souběh událostí, které mezi sebou nejsou kauzálně/příčinně propojeny ve smyslu účelu, není to konkrétně propojeno ve smyslu finálním, není žádný úmysl vlastně absurdita – souběh kauzálních linií, kde absentuje účelnost, nejsme schopni předvídat náhodu, překvapí nás, víme, že žádný děj nemůže unikat absolutnímu poznání/ děj je něco chtěného

střet kauzálních událostí – pro nás nepředvídatelné – pro Boha ne – Bůh klade oba procesy, které se střetnou, kdyby něco náhodou – unikalo by absolutnímu poznání

ad 2) záměrně kalkulované zlo – zlo něco co maže tu účelnost ve skutečnosti, každý je zaměřen – zlem přerušena ta zaměřenost, veškerý svět je smysluplný, protože podléhá prozřetelnosti, smyslem skutečnosti je naplnění – v posledku Bůh sám, proč Bůh tvoří – pro sebe a kvůli sobě, smyslem všeho je Bůh – pro nás je velice těžko dostupný, všechno má smysl v Bohu, Boha jen těžko vnímáme – proto těžko vidíme ten smysl, události, které se nám zdají nesmyslné – proč se nám zdají nesmyslné – protože nevidíme Boha – kdybychom intimnější kontakt s Bohem – žádná událost by nás nepřekvapila – hned bychom věděli smysl, víme stoprocentně – má to smysl, ale konkrétně to nevidíme

Jaké jsou druhy prozřetelnosti

prozřetelnost ve světě se uskutečňuje prostřednictvím zákona – zákon je nástroj prozřetelnosti ve světě – je to, co řídí dynamiku skutečnosti určitým směrem, věci se chovají podle určitých zákonů, zákon je nástroj prozřetelnosti

zákony tzv. přírodní – podléhají všechny infrahumánní jsoucna včetně člověka – jsou mechanické, biologické

zákony mravní – podléhá člověk nakolik se vyvazuje z přírodních determinací – nakolik se vyváže – natolik podléhá mravnímu zákonu

zákon směřuje – zajišťuje směr skutečnosti – rozdíl mezi přírodním a mravním zákonem – všechny věci, které podléhají pouze přírodním zákonům směřovány mimo sebe, ten zákon, který ztělesňuje smysluplnost – je zaměřen mimo skutečnost, např. živočichové odléhají přírodním zákonům, živočich – jako takový – smysl jednotlivce je v druhu, jedinec existuje v druhu, smysl je plnit finalitu druhu, podřizuje se zcela zákonitostem druhovým, cíl jedince totožný s cílem druhu, pouze člověk má autofinalitní charakter – je ustaven nejen v rámci lidského rodu, v zájmu jedince – ukládá celému lidstvu povinnost respektovat jedince = mravní svědomí, svědomí každého jedince – aby respektoval integritu a práva jedince

svědomí = vědomí zákona, infrahumánní oblast je od Boha řízena – pro něco jiného, odlišného od ní

vědomí každého jedince – aby respektoval jiného jedince

provisa per alia

člověk = provisa per alium pouze člověk spadá pod osobní prozřetelnost

zákon, který je v zájmu jednotlivce

co se stane, když dojde k odchýlení od té cesty, která je predefinována zákonem, zákon = lex est via afineum = zákon je cesta k naplnění

ne všechny jednotliviny docházejí k naplnění

nějaká bytost se odchýlí od zákona – oblast přírodní – nemoci, malformace

odchýlení se od mravního zákona – mravní defekt – odchýlení se od mravního zákona = odchýlení od našeho zaměření k cíli, člověk díky mravnímu zákonu zaměřen k cíli jako osoba, živočichové k cíli jako druhové

Člověk, když nerespektuje mravní řád – vypadá z osobní prozřetelnosti, opouští cestu k cíli, cesta je dána mravním zákonem, propadá se o řád níže, ztrácí důstojnost člověka, všechno, co se člověk stává – vybočil z mezi mravního zákona – odmítl osobní zaměření – pak je provisum per alium, všechno co se mu stává jde na konto ostatních

Druhy prozřetelností

a) obecná:

- přirozená – přirozený zákon

- zvláštní – speciální intervence první příčiny = zázrak, intervence mimo přírodní zákon ne nelegitimním zákonem

b) speciální – týká se jenom člověka

- přirozená – přirozený mravní zákon

- zvláštní/nadpřirozená – zjevený mravní zákon (evangelium), kde první příčina zjevuje člověku cestu, která je víc specifikována než cesta přirozeným mravním zákonem – zákon víc naplňuje, vede k cíli

Náhoda: činitel 1 – zaměřuje cíl v jednání – určitý sled událostí

činitel 2 – má jiný cíl

zaměření činitelů – se liší – střetnou se, ani 1 nezaměřuje střed – všechno spadá pod providenci Boha – ve vztahu k činitelům – ani 1 nezaměřuje

č1 cíl 2

č2 cíl 2

Problém jednoduchosti = simplicitas

atribut entitativní

už víme v Bohu esence = existence – signalizuje, že Bůh je jednoduchý, Tomáš A. Ipsum esse subsistence = samotné bytí subsistující,

dá se dokázat nějakým argumentem (přes princip sporu), že Bůh musí být nutně jednoduchý: dá - nepřímý důkaz – důkaz per absurdum – kdyby Bůh nebyl jednoduchý, přestal by být absolutní, kdyby Bůh nebyl jednoduchý – byl by složený – jednoduchost znamená nesloženost, absenci komponentů, kdyby byl Bůh komponován z částí jedna část by nebyla druhou částí, ty části by se reálně lišily, kdyby se lišily, tak by se omezovaly – celek složený z částí – omezené části nedají nikdy dohromady neomezené jsoucno, kdyby Bůh složený – byl by omezený, kdyby omezený – jeho esence by se nerovnala jeho existenci, jeho existence by jako omezená skutečnost koexistovala s ostatními omezenými skutečnostmi, neměl by ze sebe, to co je, omezené je součástí nějaké plurality, kdyby Bůh omezený, dělil by se o existenci o ostatními, kdyby byl omezený, škrtli bychom podmínku plurálně existujícího světa, plurálně existující svět může existovat, jen když existuje skutečnost v níž esence = existence, kdyby Bůh nebyl jednoduchý – tak omezené skutečnosti by neexistovaly – ale ony existují

Bůh musí být absolutně jednoduchý – identita esence a existence, dopad – všechno co o Bohu řekneme – netýká se jen částí, nemá části, všechno, co se vypovídá – Bůh sám, protože je jednoduchý: - Bůh je poznání, je chtění, není dokonalý ale je dokonalost, není živý ale je život

pojem jednoduchosti – musíme nějakým způsobem očistit – když my používáme termín jednoduchý – užíváme v různých významech – ve významu fyzickém, chemickém, etickém, matematickém, obecně teoretickém,

jednoduchý člověk, jednoduché řešení, jednoduché formy života, jednoduchý problém – termín jednoduchost – v různých významech – co má společného má elementárnost

elementárnost = báze, která slouží k dalšímu zdokonalováni

nemůžeme tento pojem aplikovat na Boha, Bůh není jednoduchý – ve smyslu báze k dalšímu zdokonalování, pojem jednoduchosti v klasické filozofii – musíme korigovat – simplicitas imperfectionis

pojem klasické filozofie pro jednoduchost Boha:

simplicitas perfectionis – jednoduchost v Bohu – znamená plnost, nečástečnost, Bůh v jednoduchém úkon syntetizuje dokonalosti, ne po částech, v Bohu je všechno v jednoduchém úkonu

jednoduchost je maximální jednota, mnohost není proti jednotě, ale proti rozdělenosti

atribut dokonalosti

dokonalost = perfectio

je Bůh dokonalý

1) význam termínu: Aristoteles – vyjmenovává určité případy – snaží se vytěžit obecnou definici – př. dokonalý je čas – co tím myslí – myslí tím – čas je míra změny – existují určité fáze a jejich vnější míra je čas, míru následnosti nazýváme časem, my v tom sledu událostí můžeme zaměřit určitou událost, která se stane, např. za týden – mám se setkat s nějakou osobou, je určitým bodem, ke kterému teď směřuji – na té důležitosti se externě podílí i ten, který měří časovou událost – když dojde k události – vzhledem k události – čas se naplní, v momentě setkání se čas naplní

naplněnost času nazývá Aristoteles dokonalostí

U

a) dokonalý čas – naplněný

b) dokonalost věcí, osob, jevů – dokonalý sportovec, učitel, lékař, nástroj, automobil

dokonalý student – který plní všechny svoje povinnosti a ještě dosahuje dobrých výsledků

dokonalý automobil – který kromě komfortu splňuje i nejpřísnější technické parametry, dokonalý lékař – všechny dosáhne intendovaného cíle

dokonalost – věcí, osob, jevů – neschází žádná z kvalit, kterou mají mít

přeneseně – dokonalost o věcech, které jsou v sobě nedokonalé, např. zločin, vražda, - nejsou v harmonii s mravním řádem, zločinec – připravil si tak, že neopomenul nic z toho, co by ho přivedlo k cíli,

dokonalé ve smyslu nescházení,

idea nescházení

c) dokonalost finálních vztahů

učím se hrát na piáno – za začátku nedokonalé, chyby, nacvičím tak, že dokonalé – zahrát bezchybně skladbu – nic nechybí, nic neschází

společným jmenovatelem je kompletnost všech tří rovin

dokonalost je všechno to co je: kompletní, plné, celistvé, završené

etymologie slova:

latinsky perfectio = per factum – to, co je hotové, završené, dokončené, proti tomu, co je in fieri – co se teprve stává

řecky: teleion – cíl završení (teo je cíl)

německy: volkommenheit – přijít do plnosti

české dokonalost – to, co už se nekoná, už se nestává, co je završené

Bůh musí být dokonalý, kdyby nebyl dokonalý, důkaz ab absurdum – kdyby nedokonalý – něco by mu scházelo – něco nekompletního, neplného, částečného, kdyby něco scházelo – neměl něco, co by reálně existovalo, něco co schází by muselo existovat mimo jeho ontologický dosah, existovala by nějaká dokonalost, kterou by Bůh neměl, kdyby dokonalost existovala – implikuje teorii dvou absoluten – Bůh jedno absolutno, druhé absolutno, ta dokonalost, která schází Bohu

je kontradiktorní – absolutní skutečnosti, které nemají nic společného – nemohly by se lišit – liší se diferenciální znakem

absolutno minus – diferenciální znak není absolutno, absolutno je úplně všechno, dvě absolutna se nemají čím lišit, Bůh musí být vším, nesmí existovat vůbec nic, co by původně nebylo v Bohu – to je dokonalost Boha,

něco, co by Bůh neměl – dvě absolutna – ani v jednom by esence nerovnala se existence – protože by byly dvě absolutní skutečnosti, mají společnou existenci, obě by závisely, Bůh je absolutní – je vším – to znamená:

stvoření Bohu naprosto nic nepřidává

stvoření je reprodukce toho, co už je, je tím, co už je

postentationem non est plus entis sed plura entia

postvořením se nerozmnožuje bytí, ale pouze jsoucna, rozmnožuje se participace na tomto bytí

vrcholná roviny bytí je dána absolutnem, rozmnožují se participace na původní plnosti

fr. filozof zkonstruoval analogii ve stvořeném světě – že stvoření nic nepřidává Bohu – jako bod přímky – bod přímce nic nepřidává, ale reálně se liší,

stvoření se také reálně liší ale naprosto nic je nepřidává

protože věci jsou stvořené – nemají nic od sebe, všechno máme od jiného

úkonem stvoření je nám darována maximální pozitivita naší vlastní existence

úkonem stvoření je manifestací totální nicoty stvoření, ale přitom je dána maximální pozitivita, ze sebe nejsme nic, v Bohu musí preexistovat všechno, to co je

jak mohou preexistovat tzv. dokonalosti v širším smyslu - dění a mnohost – tyto nedokonalé skutečnosti, dění implikuje závislost – aby Bůh stvořil skutečnosti mnohost a dění – musí je obsahovat

v Bohu preexistuje vědomí stvoření – dvojím způsobem

1) formálně eminentně

2) virtuálně

ad 1) formálně eminentně = Bůh je má intenzivnějším způsobem

některé dokonalosti – aktivní – poznání, existence, esence, preexistují formálně eminentně, ta forma znamená vlastní esence – tak jako vypadá v oblasti stvoření

jsme schopni odhalit formu/esenci – chtění/poznání – tuto podobu si zachovají tyto dokonalosti v absolutnu – jsou tu eminentním způsobem – zbaveny nedokonalostí, absolutno, když je obsahuje nerozšiřuje jejich vlastní povahu

ad 2) virtuálně - jsou skutečnosti, které Bůh nemůže obsahovat formálně eminentně –mnohost a dění, kdyby je obsahoval – Bůh sám v sobě je více mnohý, více dynamický, než tato skutečnost – to neplatí, je tzv.virtuální – je tam schopnost, virtus je způsobit

konec, to není řešení – nedostatečné, jak může způsobit, když v něm není, Bůh nemůže být odlišný jak tento svět

musí se řešit přes atribut Božího poznání – jedině, když absolutno poznává – poznání je zpřítomnění jiného nakolik je jiné

je objektivní – chrání objekt

Bůh je chopen zpřítomnit/poznávat mnohost, dění, je schopen zpřítomnit věci než je on sám, ontologicky se nedotýkají jeho esence

mnohost a dění – nakolik jsou pozitivními fakty – podobají se tomu, co Bůh je, Bůh je jakýmsi exemplářem mnohosti a dění, i když je jednoduchý, mnohost a dění musí být nějakým způsobem v Bohu, nemůžeme úplně vytěsnit z Boha – ale nemůžeme říci, že to kvantifikuje jeho esenci, že je mnohý v sobě a že prochází procesem

svět je odvozen, neexistuje nic, co by nebylo podobné Bohu, i pantofle je podobná Bohu, nevede k panteismu, mezi příčinou a účinkem je reálný rozdíl.

Kritická reflexe - je možno něco vypovídat o Bohu

teorie zda je možno něco vypovídat o Bohu nebo dát jen negativní výpověď

Bůh je vrcholně aktuální – není přítomná žádná změna

Bůh actus purus – dokonalá bytost

Bůh dokonalý - je to pozitivní nebo negativní

dokonalost je pozitivní - je něco

pojmově dokonalost – nedostatek/absence pasivních potencí,

na to vztáhnout pojem dokonalost - někteří autoři namítají, že pojmově je dokonalost negativní určení - absence

tím, že jsme dokázali, že existuje Bůh - tím jsme dokázali - je to pozitivní výpověď o Bohu

Bůh existuje - je něčím určitým - predikáty esence a existence - jsou pozitivní predikáty, Bůh pozitivně je a je něčím určitým - tzn. termín dokonalý vztahuje k jeho esenci a existenci - Bůh je a jeho esence a existence nezávisí

samotný důkaz Boží existence vypovídá něco pozitivního - proto je nesmyslné zastávat čistě negativní teorie - jestliže chceme negovat - musíme negovat něco pozitivního - nemůžeme negovat, každá negace předpokládá afirmaci

u Hegela - afirmace a negace jsou stejně hodnotné - dialektika - nemá příliš velké šance, kdybychom nepoznávali nic pozitivního, nemohli bychom nic negovat

problém - Bohu náleží jeho esence a existence, jsou jediným určením - Bůh je absolutně jednoduchým, tuto jednoduchost myslíme prostřednictvím soudu

jednoduchost - myslíme komplexně - soud je komplexní myšlenkový útvar, soud je multiplicita/mnohost, Boha - něco jednoduchého postihujeme mnohými pojmy/soudy - zdá se, že selhává naše poznání - jak můžeme něco jednoduchého postihnout něčím nejednoduchým

uvědomit si - něco jiného je schopnost postihnout pravdu na jedné straně a druhé straně je způsob postižení pravdy

tzn. soud, který je komplexní - subjekt + predikát (komplexní myšlenkový útvar), jestliže soud tvrdí - Bůh je jednoduchý to nevadí, soud je pravdivý

způsob realizace je komplexní, abychom postihli jednoduchost neznehodnocujeme objektivní poznání Boha, něco jiného je postižení objektivní pravdy x způsob postižení objektivní pravdy

jednoduchost Boha postihujeme komplexně - Bůh je jednoduchý - na jedné straně - na druhé straně svět je komplexní - co z toho plyne - všechny naše myšlenkové kategorie jsou vzaty z tohoto světa jak je možné je aplikovat na Boha

Bůh není svět Stvořitel není stvořené, absolutno není relativno

naše všechny myšlenkové obsahy - vzaty z této oblasti - z oblasti světa, stvořeného, relativního

reálně se liší od Boha - jak mohu něco, co je vzato z oblasti relativního aplikovat na to co je absolutní - problém, někteří říkají - Bůh je z tohoto důvodu absolutně jiný než svět, liší se od světa absolutně - naše myšlenkové kategorie z tohoto světa, jak pozitivně postihovat Boha, když jsme odkázáni na tuto relativní sféru

tato teorie - teorie totální auterity - Bůh a svět nemají nic společného - tady se otevírá prostor pro negativní teologii, tato teorie je kontradiktorní

tato teorie naprosto neudržitelná - kdyby mezi Bohem a světem nebylo nic, kdyby neměly nic společného, nebyl by mezi nimi reálný vztah, kdyby dvě skutečnosti naprosto rozdílné - nevztahují se k sobě - protože jsou absolutně rozdílné, nebyl by žádný fundament reálného vztahování, jestliže mezi skutečnostmi žádný reálný vztah - tak by mezi Bohem a světem - nebyl by ani příčinná závislost, příčinná závislost je jedním z druhů reálného vztahu, příčinná závislost - jedna z možností jak se dvě skutečnosti reálně vztahují, pokud se liší naprosto - žádný vztah, ani vztah příčiny, vztah příčinné závislosti - svět obsahuje relativní aspekty, jestliže změna a možnost nezávisí je to kontradikce

z toho Bůh a svět nemohou být naprosto odlišné, absolutně různé skutečnosti, kdyby tato teorie měla pravdu, kdyby se tento svět nepodobal Bohu - tak o něm nemůžeme vypovídat ani existenci - nemůžeme říci, že je, kategorie existence bereme z tohoto světa - kdyby tento svět naprosto rozdílný - nemohu existenci aplikovat na Boha - musím říct Bůh neexistuje bylo by nezodpovědné mluvit pozitivně o Bohu i ve smyslu jeho existence tento extrém - teorie ekvivocity

druhý extrém Bůh a svět - mohu o něčem vypovídat ve stejném smyslu - to co vypovídám o světě, mohu vypovídat o Bohu

sem patří antropomorfismus

antropomorfní pozice - jako utrpení - implikují závislost - třeba na určitých předmětech,

člověk trpí, podléhá určitým náladám, emocím - mohu aplikovat na Boha - i Bůh trpí, podléhá náladám - ve stejném smyslu vypovídat o Bohu - nepřijatelné - proč - tyto aspekty jako třeba utrpení nemoci implikují závislost, jsou symptomem nedostatečnosti - nemůžeme vypovídat o Bohu - tato cest je neprostupná -vypovídat o Bohu - relativizovali bychom Absolutno

3. možnost

svět a Bůh nejsou ani absolutně nepodobné, ani absolutně podobné

problém tzv. analogie - mezi světem a Bohem, svět se nějakým způsobem podobá Bohu - reflektujeme prostřednictvím analogie, určitá podobnost světa s Bohem, prostřednictvím analogie vypovídám, mohu říci, zda Bůh existuje - ano - pojem existence - na základě zkušenosti s tímto světem - Bůh existuje trochu jinak - o existenci vypovídám podle zkušenosti se světem - modální mutace - Bůh existuje trochu jinak, v jiné modalitě, analogický predikát, zachovává svoji základní identitu, ale modálně se mění

tady je existence – tady je také existence – ale jiná existence, je tam jinak

jinak tam – ale ne totálně, co se týče existence – analogie spočívá v tom – tak jako existuji já – tak existuje i Bůh, já existuji – sem něčím určitým, absolutno existuje a je něčím určitým – je – v tomto ohledu se nelišíme, je aspekt podobnosti v analogii,

propastný rozdíl:

– ve mně – v omezené skutečnosti esence se nerovná existence, - 2 vzájemně se omezující skutečnosti

v absolutnu esence = existence - v tomto se propastně lišíme

prostor pro podobnost a pro obrovskou nepodobnost

analogie = podobnost v nepodobnosti

svět nelze nikdy definovat přes relativní aspekty = aspekty závislosti svět není relativnem x svět je relativní

relativismus je pouze abstrakce, stejně neexistuje dění samo sobě, ale vždycky se něco děje, vždy je něco, co je relativní k něčemu, neexistuje závislost jako taková, vždy je něco, co závisí

neexistuje relativno jako takové,

ve světě jsou dimenze, které jsou striktně vzato nerelativní, nezávislé, všechny věci mají esenci a existenci – vzaty samy o sobě jsou absolutními predikáty – jsou nerelativní, co závisí je jejich omezená realizace (že je esence psa, kočky).

esence a existence jsou transcendentální určení - týká se všech transcendentálních určení – všechna transcendentální určení jsou sama o sobě neomezená – mimo totalitu skutečnosti – není nic

existence sama ze sebe je neomezená – náleží všem, mimo všechno není nic, to co je omezené – je esence a existence této jednotlivé věci

ve filozofii velmi důležité rozlišovat modus limitatus perfektionis x perfektio ipsa (důkaz Boží existence z mnohosti jsoucen)

esence a existence limitována, omezený způsob realizace esence a existence

dokonalost esence a existence se realizuje ve všem ostatním – dospět k tomu – perfectio ipsa – esence v absolutnu – stvoření je zrcadlení se absolutna v relativnu – protože svět, který je relativní a závislý - zrcadlí něco dokonalého

dokonalosti – chtění, poznání – něco samo ze sebe absolutní, původně dokonalosti Boží, stvořením jako kdyby se Bůh díval do zrcadla je rozbité, člověk chce postihnout co je Bůh, určení, která jsou společná všem věcem – jsou neomezená, jsou transcendentální, nakolik jsou neomezené, mají původ v Bohu

člověk by se měl orientovat – na metafyziku – určení která jsou společná všem věcem – proto se zabývat metafyzikou

my vidíme jen určité záblesky absolutna – chápeme, co je poznání, nereflektujeme poznání absolutna dokonale – poznání prapůvodně patří absolutnu – je to odlesk absolutna, absolutno se nikdy nedovede reflektovat plně v relativnu, nikdy se nedokážeme teoreticky zkonstruovat podobu Stvořitele/absolutna na základě analýzy struktury tohoto světa – reflektujeme o Bohu, ale ne plně, rozlišovat, když vypovídáme o Bohu, znamenání slova – significatio (význam predikátu) a expresio

když říkám – Bůh poznává – postihuji něco pozitivního o Bohu – ano, slovo znamená něco, co realizuji v Bohu, significita je pozitivní – znamená jenom poznání ne chtění

poznání v Bohu = chtění = substance

termín poznání zachycuje pozitivně to co Bůh je, ale nevyjadřuje plně, schází expresívní síla, v absolutnu poznání – řada dalších dokonalostí, které syntatické do jedné jediné dokonalosti, spolupřítomnost v absolutnu – neznamená, že naše výpověď že Bůh poznává by byly falešná

syntéza v Bohu – neznamená zneurčitění různých dokonalostí, které poznáváme separovaně, poznání není bytí, poznání a bytí ve stvořené oblasti se reálně liší – kdyby tomu tak nebylo, nebyl by prostor pro omyl

jednoduchá syntéza v Bohu x ve stvoření se roztříští – my vypovídáme rozděleně

dokonalosti v Bohu – není konfúzní slití dokonalostí, poznání a chtění si v syntéze musí zachovat svoji identitu – kdyby se slilo – stalo by se nepoznáním – poznání a život (svět) se nevztahují k nepoznání, vztahují se k Bohu,

názor – všechny dokonalosti vyjadřují jednu jedinou skutečnost – nejsou všechny dokonalosti synonymem – jedno slov, vyjadřující vposledku jednu věc - nejedná se o synonyma, tyto dokonalosti mají svoji fyziognomii, nejsou synonyma,

ačkoliv Bůh je absolutní – Bůh hovoří lidským jazykem - Bůh se zjevil v JK – prostřednictvím osoby, historické události, hovoří o sobě, sebezjevení, jestliže tento svět je jiný než Bůh, analogie je garantem sebezjevení –kdyby Bůh totálně jiný – nemohl by zjevit

1) Blondel a problém Boha

- snaha o symbiózu křesťanského a moderního myšlení

Problém u Blondela:

1) nevhodnost psychologizace gnoseologického výzkumu

2) nominalizující depravace prvků a zákonů myšlení

3) zpřísněné principy a motivy dynamické teologie

1) nevhodnost psychologizace gnoseologického výzkumu

východisko filozofie podle B. – vztah vědomí a jednání, filozofie musí začít mapovat vědomí zachycením prvků a způsobu jejich sjednocení

Fuchs: filozof se musí nejdříve starat o svůj nástroj (myšlení), potřeba kritického, nedogmatického založení filozofie, do východiska filozofie kritické myšlení – noetický aspekt filozofie, zohledňovat logiku filozofického tématu

B. – do východiska filozofie zkoumání subjektivity, klamný problém vztahu idejí k předmětům nutné nahradit problémem vztahu myšlení k jednání

Fuchs: B. vyloučil noetiku, pouze dogmaticky konstatuje, fideismus

2) nominalizující depravace prvků a zákonů myšlení

B. – proti abstraktní povaze reflexe klade konkrétnost a jedinečnost, proti obsahové stálosti procesualitu, reflexívní poznání drobí životní jednotu a následkem toho bytí objektů v generické ideii místo v jejich osobité jedinečnosti, abstrakce vzdaluje od konkrétního, filozofie vyúsťuje jen v obecné ideální obsahy, filozof nemůže vycházet z pouhé reflexe, neboť by analýzou nedospěla k reálnému východisku, bezvýznamnost abstraktních určení, jedině oprávněný výklad vyplývá ze způsobu jak si uvědomujeme, jak je poznáváme

Fuchs: abstrakce znamená určité ochuzení reality – objekty jsou pojaty na úrovni specifické – noeticky vyvážená reflexe však nebude abstrakcí daný rozestup myšlení a reality neúměrně rozšiřovat, abstraktní reflexe používá každý – i B. – když zkoumá poměr abstraktního myšlení a konkrétní reality

3) zpřísněné principy a motivy dynamické teologie

B. vyostřuje poměr logiky a morálky, mluví o logickém determinismu a svobodě jednání, umělý protiklad logické nutnosti a svobody, princip identity není realizován ve světě, princip sporu: je výtvorem zákonů jednání, pramení v alternativách jedná, logická pravda je souhlas myšlenky a života se sebou samým, popírá esencialitu jsoucen

Fuchs: vystavit se důslednému vlivu moderny předpokládá, že budeme primárně akceptovat defekty empirismu, Kantova kriticismu a Hegelovy dialektiky – proti tomu realistické řešení problému pravdy a následná preference metafyzického myšlení s dominantní esencialitou, tato filozofie vede k subjektivizaci myšlení a agnostické restrikci směrem k poznání Boha

voluntárně dohání chybějící objektivní evidenci

B. – důkaz Boží existence se nedotýká srdce, dnešní člověk chce pravdu spatřit ne si ji nechat dokazovat, chce se jí bezprostředně dotýkat a ne o ní mít vzdálený pojem. objektivní moment představuje myšlení obecné, abstraktní, systematické a logické, subjektivní moment vytváří střed aktivity osobnosti, niternost, jedinečnost atd., důkazy Boží existence v nichž by se uplatňoval pouze objektivní moment našeho myšlení by vedly pouze k idei Boha, ne k jeho reálné skutečnosti

Fuchs: logicko-věcná hodnota určitého důkazu Boží existence vůbec nezávisí na tom, zda při něm zohledňujeme subjektivní situaci a okolnosti dokazujícího, novověká nominalizující depravace myšlení zasahuje identické obsahy obecnin a má potíže s principy myšlení

2) Personalistický přístup k problému Boha

Pascal: Srdce má své důvody, které rozum nezná

iracionalizace rozumových evidencí

Wust – pokorné uznání vlastní omezenosti, ztišení pyšných aspirací, uznává logickou dokonalost a průkaznost tradičních důkazů Boží existence, ve skutečnosti však zůstává otázka Boží existence nerozhodnuta, proč nesmí lidská ratio dospět v problému Boží existence k vnitřně neohrozitelnému řešení, proč je odsouzena k nouzi nejistoty, jistota pozitivního závěru by vyloučila poslední rozhodnutí

Fuchs: jistota Boží existence neznamená permanentní vědomí Boží přítomnosti, jistota o Bohu neimplikuje vědění o tom, jak máme jednat

Jaspers: filozofie neposkytuje apodiktické výsledky, platí-li nějaké poznání apodikticky, je vědeckým a přestává být filozofickým x Fuchs – ani Jaspersovy teze nevyúsťují v apodiktické – mohou být vyvráceny

Jaspers: otázky jsou ve filozofii podstatnější než odpovědi, podstatou filozofie je hledání pravdy, nikoli její vlastnictví, znehodnocující postoje k důkazů Boží existence – dívá se na ně jako na zkušenost pohybu jimž se člověk pozvedá k Bohu, důkazy Boha nedokazují, ale nutí dělat z Boha světskou realitu, čímž ideu Boha zatemňují, člověk, který si opravdu uvědomuje svoji svobodu, má jistotu o Bohu, hluboké spojení svobodného s transcedencí pokládá za platné, svoboda bez Boha je zdánlivá

příkazem doby je fideismus, Lacroix – tradiční nauku obviňuje z deismu – je to nepochopení důkazu Příčiny, jakožto nezapříčiněná je radikálně jiná. Filozofovat znamená předpokládat, že svět má smysl, věřit v určitý smysl. Bůh pak stvořil aby k někomu hovořil, dokázat Boží existenci – nasloucháním té řeči.

postmoderní člověk – prožívá hlubinou skepsi – je to spíše bezradnost zaviněná potížemi s pravdou, Wittgenstein: Filozofie není schopna obecných závěrů, je jednou z mnoha jazykových her, její tvrzení platí jen v rámci filozofické hry.

Wittgenstein: neempirická empirizace poznání, objektivní subjektivizace obecnin

křesťanský teolog – únik k fideismu – existuje jednotící horizont, limit, Bůh.

adaptační motiv – náboženství se musí přizpůsobit panující kultuře, v ní dostává konkrétní podobu, Kasper – zkušenost dnešního člověka – (Fuchs tvrdí, že je to deizovaná příroda, autonomizovaný subjekt, kult lidské tvořivost) – chce jí vyjít vstříc, bere vážně zkušenost dnešního člověka, k pravému Bohu se lze vztahovat jenom láskou

dokazování Boha = svatokrádež (Marcel)

Frankl: logické důkazy Boží existence jsou rouhání

fideismus křesťanským myslitelů je recepce základů novověké filozofie s pozitivní náboženskou intencí, dokazování Boha je zásadně znemožněno

Křesťanští personalisté – inspirace Kantem – v reflexi životního řádu postuloval Boha, teoretický rozum marně zápasí o nedosažitelnou logickou jistotu o transcedenci

Poláková: pouhá postulace živého osobního transcendentního Boha

- je v daném kontextu naprosto nedostatečná – jde o pouhý postoj křesťanské víry, lidský život je hodnocen podle vztahu k Bohu – ano, ale to není filozofický postoj, důraz na dialog –

respekt k identitě druhého

3) Monismus jako vyústění teodicejní problematiky

Monismus je výsledkem ontologického pokusu o identifikaci a výklad základní skutečnosti, skutečnost je v podstatě jediná, v naturalistické verzi je vším co je Vesmír, v panteistické je vše božské

monismus je přitažlivý pro současnost – díky silnému vlivu empirismu – člověk si umí představit jen věci tohoto světa, ztotožnění skutečnosti s hmotným Světem, i vliv východních směru – v podobě panteistického monismu

nejběžnější varianta monismu – představa Universa jako jediného, nekonečného jsoucna

proti monismu: kolize s principem sporu, různé věci nebo vlastnosti se ztotožňují v rámci jednoho jsoucna, monisté popírají generické, specifické a individuální – esenciální rozdíly jednotlivin, monista může chápat věci v termínu "části" – nemají esenciální vyhranění, je nutné vyvracet "neesencialistické" pojetí věcí, teprve potom poukazovat na rozpor, který vzniká jejich monistickým přiřazením k Jednomu

kategoriální varianta monismu – jedinci jsou esenciálně vyhraněné akcidenty světové substance

Kritika kategoriální varianty

Poslední subjekt – vztaženost predikátů k poslednímu subjektu – poslední subjekt je principem sjednocení – zda poslední subjekt je i nepřidělitelný – jestli je skutečným vlastníkem obsahů svých predikátů

- poslední subjekt je principem ostře konturovaného celku potvrzovaného komplexem pravdivých predikací – k určitému celku přísluší určité akcidenty ne vnějším sjednocení, ale skrze svou pravdivou vztaženost k celku – k poslednímu subjektu

akcidenty konkrétně – ve prospěch substanciality posledních subjektů mluví dynamické prvky činnosti a změn – změna předpokládá identický subjekt, který se mění, protože je vlastníkem stavu změny, stav změn se přiděluje poslednímu logickému subjektu, dynamické prvky chápeme jako akcidenty, protože jsou v posledním logickém subjektu

monista – identifikuje poslední subjekt jako nositele změn – přidělování všech dynamických prvků změn poslednímu subjektu je pravdivé, stav změn i bezprostřední princip změn přísluší poslednímu subjektu, ale ten má být akcidentem Substrátu – nikoliv jejich vlastníkem – potom by byla mylná interpretace příslušnosti dynamických prvků poslednímu subjektu – pak selhává identifikace těchto prvků jakožto akcidentů - pak by byly mylné soudy typu jsoucno působí na jiné - které se tím mění – jsoucno nepůsobí, jiné se nemění – tyto dynamické predikáty patří jen Substrátu

nelze popřít působení vzájemně rozlišených celků, aktivní potence přísluší poslednímu subjektu, ten je proto skrze ně činný, je činitelem, aktivní potence určitého celku patří k přirozenosti posledního subjektu – je podmínkou jejich smysluplné vzájemnosti, jinak pochybujeme o tom, že procesuální myšlení a svobodné rozhodování jsou činnostmi jednotlivého člověka, zrušili bychom mezilidskou diskusi, tajemný Substrát by polemizoval sám se sebou, bizarní konstrukce absolutního jsoucna

4) Anselmův důkaz Boží existence

vychází z pozice ateisty, ateista operuje pojmem Boha – protože ho neguje - má tedy Boha aspoň v rozumu, Bůh - jsoucno, nad které nelze myslet větší, nejdokonalejší bytost nemůže být jenom v rozumu – dokonalejší existence je extramentální – jsoucno jako nejdokonalejší musí mít extramentální existenci,

v tomto důkazu něco nehraje – podezřelý je přechod z pouhého pojmu do extramentální reality

kritik – Gaunilo – protipříklad – ostrov – myslím nejdokonalejší ostrov – protože je v pojmu, musí být, pak ale reálně existující země je lepší

Anselm – odpovídá, že neexistuje jiné jsoucno než nejdokonalejší

- Anselm nevyvozuje existenci z jakékoliv pojmově pojaté dokonalosti vystupňované event. na maximum – dokonalosti entitativně limitovaných jsoucen jsou relativní, maximálně dokonalá bytost entitativní limitaci vylučuje, pojem maximálně dokonalé bytosti vyjadřuje zvláštní jedinečné jsoucno – to nelze napodobit v protipříkladech

Gaunilo – odpověděl – zpochybnil možnost existence nejdokonalejší bytosti – nezpochybnil ten problém co tam je – přechod z logické možnosti do existence, ale tu logickou možnost

Aneslmův důkaz je apriorní, Anselm nedokázal dokázat Boží existenci aposteriorně – jako Tomáš

Anselmův důkaz – je toliko věřená bezrozpornost nejdokonalejšího jsoucna, Tomáš – neuznává přechod z pojmu do reality – nelze vyvozovat reálnou existenci Boha, není-li zřejmé, že reálně existuje to, nad co si nelze myslet nic větší ho

další námitky – nestačí intencionální existenci, je nutná reálná existence, Anselm nerozlišoval mezi intencionální a reálnou existencí - nezohledňuje se důvod Anselmova vyvození

Tichý – nové zhodnocení Anselmova důkazů, existence se individuím nepřisuzuje, hypotéza úřadu – existence není nabývána individui, ale úřady, které mohou být naplněny individui, individua – jsou ta, kterou jsou – každé individum je – existence je přisuzována tautologicky pravdivě, pojem úřad individuální akt v řadě jiných aktů vědomí – aby měl rozsah musí být, pojmu "pojem" musíme přiznat existenci – hypotéza úřadu, ale pojmu "pojem" existenci upírá – škrtá implicitní podmínku své existence, hypotéza úřadu je nepřijatelná i jinak – kdyby platila, nedalo by se u jednotlivin rozlišit, zda existují extramentálně či zda jsou pouhými konstrukty vědomí

Gödel – varianta A. důkazu:

- je možný objekt

- takový objekt je nutný

- třetí teze tvrdí jeho nutnost

vlastnost G je dobrá – nějaký objekt má vlastnost G jestliže má všechny dobré vlastnosti – mít všechny vlastnosti je také vlastností, Gödel nedefinuje co je dobrá vlastnost – v matematice funguje, ale zde jde o poznání reálných jsoucen

přidělování vlastností – je rozpad do nekonečna – mít vlastnost V1 je novou vlastností V2 a mít novou vlastnost V2 je zase novou vlastností V3

vlastnost G – nemůže být současně celkem a prvkem, být nositelem vlastností není vlastnost

5) Důkaz objektivní platnosti principu kauzality jako předstupeň Boží existence

3 roviny, v nichž lze problematiku kauzality klást a rozvíjet

- elementární – konstatování kauzální relace

- střední – speciální vědění o specifických příčinách a jejich pravidelných účincích

- nejvyšší ontologický problém kauzality

Hume – zpochybnil kauzalitu, položil problém na úroveň zkušenosti – smysly kauzální spojitost nepostihují, ze zvyku čekáme, že budoucí spojení jevů bude stejné, jako spojení dosud vnímaná, zvyk je obecná objektivní příčina klamné představy objektivního kauzálního spojení

Kant – kauzalita je apriorní forma nižšího rozumu, kauzalita ve světě ještě neznamená kauzalitu světa

princip kauzality

není účinek bez příčiny – námitka je to tautologie – účinek je to, co vzniklo působením příčiny – co tedy není bez příčiny

je třeba legitimizovat zavedení pojmu účinek – v tom je problém kauzality

princip kauzality nezávisí na pojmech příčiny a účinku, ale slouží k jejich odůvodnění, místo účinek pojem – to co vzniklo

princip kauzality: Vše, co vzniklo, má nutně příčinu

Klasický důkaz kauzality: vše co vzniklo je buď od jiného, ze sebe nebo z ničeho

nemožnost vzniku ze sebe - takové jsoucno by současně bylo jako udílející - a nebylo - jakožto existenčně závislé - na udílení

nemožnost vzniku z ničeho – pojem vzniku implikuje antestav – stav, který ještě vzniklé neobsahuje, kdyby antestav nebyl – byl by permanentní vznik, antestav odlišený od vzniku a od bytí vzniklého jsoucna je nutnou podmínkou vzniku, distance vzniku a antestavu předpokládá, že antestav obsahuje určitost – diferenci, která se stává pro vznik diferencující, v nihilistické hypotéze taková diference není

hypotéza bezdůvodného antestavu – ruší samotný antestav – pokud je bezdůvodnost, není prostor pro antestav – je rovnou vznik,

pokud bereme v úvahu povinný antestav – jako to co plně stačí ke vzniku - takto nihilistou koncipovaný antestav je svou povahou setrvalým absolutním stavem – trvalý stav vzniku

Zákon kauzality je respektován je tehdy, když se zavede reálná Příčina – která sama nemá explikovanou nahodilost, která není účinkem, jestliže existuje existenčně nahodilé jsoucno, pak existuje i nevzniklé, nezapříčiněné jsoucno, existenčně nutné, kdybychom kauzální výklad zastavili u druhé příčiny – neuvedli bychom u každého účinku jeho korelát

hypotéza nekonečné řady druhých příčin odporuje principu kauzality: princip kauzality především vyžaduje dostatečnou kauzální garanci pro všechny účinky, žádný účinek nezůstává kauzálně neurčený, kdy není celostní výklad kauzálně uzavřený – tehdy, když se klade na začátek účinek – není celostní kauzální výklad - každý účinek vykládá vždy jen účinkem, nastavování příčin do nekonečna je vlastně neukončitelným nastavováním podmínek, podmíněné účinky nemohou vlastně nastat – A nenastane pokud nenastane B, to však nenastane pokud nenastane C – do nekonečna

První příčina – má charakter existenčně nutného jsoucna, musí být aseitní, nesmí záviset co do esence a existence na jiném, nemůže být sjednocena nutnou vazbou, nemůže být závislá na jiném, - jestliže je nějaké jsoucno odkázáno na jiné, není v esenci nezávislé, ani není nutným jsoucnem, závislost prvních Příčin – přijímaly by účinky prostřednictvím působení jiných činitelů

8) Argument ze zla

populární argument – existující zlo je popřením Boha

nejpřesvědčivější v akutních stavech zasažení zlem

argumentace: je-li Bůh moudrý, všemohoucí, dobrý – pak ve stvořeném větě nemůže být zlo – stvořený svět obsahuje zlo, - Bůh není

co vyplývá z Boží dobroty – Bůh nemůže být zlý a zlo působit, nevyplývá z toho však, že nemůže existovat zlo způsobené jinými činiteli – tj. jejich vlastní činností, ontologicky vzato – je každý skutek dobrý, má však i mravní povahu – danou vztahem k zákonu a cíli – v tomto aspektu je zlý, protože je zaměřen proti zákonu a mimo cíl

všemohoucnost – byla protismyslně omezována – Bůh by nemohl stvořit bytosti, které by svobodně páchaly zlo

požadavek, aby zlo totálně znemožnil – znamenalo by, že Bůh svobodu stvořila nestvořil zároveň – zabránění zlu je možno determinací vůle k dobru, všemohoucnost nezahrnuje vše, co nás napadne – Bůh nemůže stvořit rozpor – to není omezení všemohoucnosti

moudrost – abychom mohli obvinit Stvořitele, museli bychom být schopni změřit: hloubku zla, hodnotu osobního života a poznat na základě toho, že by bylo rozumnější člověka nestvořit – k tomu nikdo seriózně nedospěje

k problému zla

proč fyzické zlo – nelze zcela vysvětlit – naráží na meze našeho poznání, pokud člověk trpí – někdy napomáhá k moudrému vyrovnání, přijetí reality a k smíření s lidským údělem

fyzické utrpení může být začleněno do vyššího řádu spravedlnosti

mravní zlo – důvodem je svobodná vůle člověka

10) Antropomorfní konsekvence dynamické ontologie

antropomorfismus – pojmy se přidělují Bohu týmž způsobem jako subjektům,v nichž mají svůj obsahový původ, tedy i se svými limitacemi a nedokonalostmi

protějškem klasického realismu je tu procesuální teologie, otázka možnosti změny v Bohu, reálná jsoucna se vyznačují neměnností a bezrozporností

moderní teologové – odstavili metafyziku, zdůrazňují, že si nedovedou představit strnulého, do sebe uzavřeného Boha, motiv antagonismu Boha filozofů a Boha víry, řecká metafyzika odporuje Písmu,

M. Novak – různé úkoly a role křesťanského intelektu – první se týká jednání a druhý pochopení, první úkol – běžný způsob uvažování o Bohu – usnadňují lidský kontakt s Bohem, druhý úkol – rozumění slovům o Bohu – kdy a v jakém smyslu jsou pravdivá – Novak tímto řeší umělý protiklad Písma a metafyziky

O'Donnell – nekonečný, neměnný, nekonečně blažený, světem nedotčený Bůh v pojetí T.A. je cestou k modernímu ateizmu

historizující argument: středověku odpovídala recepce Aristotela, novověké teologii odpovídá hegelovský dynamismus

sociologická kriteria podepřena psychologickými explikacemi (T. Halík) – faktická pluralita dnešního katolicismu je velkou šancí – Fuchs: pluralita je dána polarizací konzervativního a progresistického proudu teologického myšlení, vychází z protikladu metafyzického a dějinného myšlení – jedná se spíš o krizi – nejprve je třeba hledat solidně filosofickou pravdu, kriticky prověřit pestrou nabídku na dnešním trhu ideí, teprve pak je možné hledat správný vztah církve k soudobé antimetafyzické kultuře, u socio-teologů chybí starost o identifikaci filozofické pravdy pro teologii, nelze pravdivě omezovat platnost filozofické pravdy v teologii dobou

procesuální teologie – pojem měnlivého Boha – rozpor s pojmem Boha jako aseitní příčiny, procesuální filozofie – primární realitou – vznik, změna, vývoj

statické – neznamená nedostatek

Boží neměnnost u K. Rahnera

vidí rozpor mezi Bohem filozofů, který byl integrován v tradiční teologii a Bohem křesťanské víry

- snaha vyvážit dogma o Boží neměnnosti a o Vtělení – vstupu Boha do času – řešení: Bůh je v sobě neměnný, ale podléhá změně v něčem jiném, Bůh je v sobě neměnný, v jiném se mění

Rahner chápe lidské bytí jako dění, člověk se v sobě nemění, akcidenty prochází změnami – toto pojetí přenáší Rahner na Boha = hrubý antropomorfismus

Tomáš – Bůh jako první jsoucno – čirý akt – vylučuje možnost, měnlivé je v potenci

změna – znamená, že je tu nějaká nedokonalost, je výchozí a finální stav – změna znamená získání nebo ztrátu nějaké dokonalosti – měnlivý Bůh by něco získával nebo ztrácel, byl by omezenou dokonalostí

procesuální teologové tvrdí, že změna žádnou nedokonalost nepřináší – literární pojem změna

pojem měnlivého Boha – odporuje pojmu jednoduchého Boha, akcidentální měnlivost implikuje kategoriální složenost, pojem měnlivého Boha je rozporný, představa Boha jako subjektu svých dynamických akcidentů je hrubě antropomorfní

Synkretismus některých tomistů

D'Arcy – domnívá se, že dnešní antropologie umožňuje lepší chápání Boha, vrcholná dokonalost osoby je v lásce, která je odstředivá – miluje druhého, Aristotelovský čirý akt – dokonale šťastný sám sebou, zcela nezávislý na jiném, je obrácený do sebe – těžko o něm myslet, že má zájem o lidi

Fuchs: moderní antropologie neúměrně akcentuje zkušenost, nedovede-li si představit lásku bez soucitu, přiznejme Bohu nejhlubší možný zájem o dobro člověka, Bůh chce dobro tvorů – svým vrcholně dokonalým způsobem

Ashley – Tomášovo pojetí čirého Bytí překračuje kategoriální rozlišování substancí a akcidentů, je možné mluvit o čirém Procesu, změna se může vztahovat na Boha, neboť dnes má optimističtější význam vývoje k lepšímu – nazveme-li Boha v tomto kontextu neměnným – vyvoláme dojem degradace, neúčinnosti

Fuchs: Bůh je svébytné jsoucno

konsekvence panteismu

- Bůh je současně čirým aktem a čirou možností, jedním i mnohým, nutným i nahodilým, věčným i časným, neměnným i měnlivým, příčinou všech účinků a účinkem všech příčin, pokus rehabilitovat v křesťanském myšlení Hegela

námitka: žádné jsoucno ani Bůh nemůže být a zároveň nebýt, neboť by anihilovalo, přidělení a odnětí predikátu značí bytostnou neurčitost

Bůh nemůže být čirým aktem a čirou potencí, přidělení čirého aktu – je odmítnutí jakékoliv potence

Problém vztahu Boha ke světu

problém vzniká s pojmem lásky – Tomáš – láska – chtění dobra milovanému

procesuální teologové – takové pojetí lásky, které znamená závislost na tvorech

způsob Boží lásky ke stvořeným osobám – ontologicky vzato – radikálně jiný než všechny možné realizace lidské lásky, Boží láska nemůže mít charakter a podmínky činnosti v čase – nemůže vznikat, sukcesivně působit, vzrůstat, slábnout, nelze ji lokalizovat v dějinách

___________

Tematické okruhy ke zkoušce

Odpovědi na otázky 1, 3, 4 jsou převzaty z I.ročníku – fundamentální teologie

Odpovědi na otázky 2, 5, 8, 10 je třeba doplnit podle Fuchse

Odpovědi na otázky 17, 18 podle časopisu Distance

Ostatní otázky jsou podle přednášek

1. Blondel a problém Boha

metoda imanence Maurice Blondel (1861 - 1949)

Navazuje na sv.Augustina a na B.Pascala – člověk je vnitřně přitahován pravdou.

Klade důraz na vnitřní impuls našeho svědomí.

“Lidské srdce, jež je stvořené Bohem, nemůže nalézt pravého pokoje a míru leč v Bohu“ (sv.Augustin)

Zdravým prvkem imanentismu je zdůrazňování niternosti, subjektu a jeho aktivity.

Aktivita je neutuchajícím pohonem, směřováním k něčemu.

Struktura lidské aktivity se podobá šíření soustředných vln na hladině, na kterou byl hozen kámen – v jednotlivých vlnách se lidské aktivity týkají:

1. hmotného smyslového světa

2. subjekt vnímá svůj vnitřní svět

3. vstupuje do vztahu s “ty“ ostatní osoby, kamarádi, přátelé

4. se partnerem zakládá rodinu – společenskou buňku

5. společenský život národa

6. celé lidstvo

7. historické lidstvo, mravní hodnoty

8. překročit časoprostorové ohraničení

9. otevřít se nekonečnému a věčnému, ale zde poznává svoji nedokonalost a tak se

10. člověk se pozvedá k očekávání milosrdného Božího zásahu.

Zhodnocení: Imanentismus, je-li domyšlen se rovná identifikaci světa s Absolutnem

je v protikladu ke scholastickému myšlení.

2. Personalistický přístup k problémům Boha

Fuchs str.33

3. Monismus jako vyústění teodicejní problematiky

Monismus tvrdí, že existuje pouze jedno centrum skutečnosti, její komponenty nemají svoji autonomii.

Statický monismus (Parmenides)
Všechno to, co je, je skutečnost; když já jsem skutečnost, vy jste skutečnost, není rozdílu - jsme jen případky jediné skutečnosti - existuje jedna skutečnost - bytí.

Dynamický monismus (Herakleitos, Hegel)
Existuje je jedna dynamická skutečnost a to je dění - př. stůl, strom jsou fáze absolutního dění.

Spinozův model monismu
Existuje pouze jedna světová substance, to znamená, že já mám nějakou konzistenci, ale jsem pouze modifikovanou světovou substancí - nemám autonomii - když mluvím nemluvím já, ale světová substance skrze mě.
opozice: Jak to, že existují různé názory?

Monismus má dnes stále více zastánců. Současná věda vidí vesmír jako jeden harmonický celek, pokušení jediné substance – my jsme jen různé orgány, nemáme svoji autonomii, neustavujeme celek, celek nás ustavuje.

Monismus má problémy s obecninami (kočka, pes – obecné pojmy). Monisté tvrdí, že neexistují – je pouze skutečnost s velkým S.

Monista musí negovat obecnost pojmů – noeticky ji diskvalifikuje. Ale v noetice je objektivita obecných pojmů je nutná.

Jestliže je pravdivá noetická rovina skutečnosti podle monistů světový subjekt myslí kontradiktorně – nikdo není autonomní, mluví jen světový subjekt, myšlenky jsou myšlenky světového subjektu – myšlení je rozporné – já mám názor x on má názor – subjekt má vnitřně rozporně myšlenky.

4. Anselmův důkaz Boží existence

ontologický argument sv.Anselma

Tento důkaz nedospívá k Bohu skrze svět.

Je nepochybné, že jsem schopen myslet Nejvyšší Jsoucno. Nejvyšší Jsoucno jako to, nač nelze myslet nic většího (“id quo maius cogitari est“). Jelikož však Nejvyšší Jsoucno, aby opravdu bylo myšleno jako nejvyšší, musí být myšleno jako mající bytí (jinak by nebylo nejvyšší), plyne z toho, že Nejvyšší Jsoucno má bytí a tedy existuje.

Tento důkaz kritizoval mnich Gaunillon: prý je zde neoprávněný přechod z řádu myšlení do řádu bytí (z pojmu nejkrásnějšího ostrova ještě neplyne, že nejkrásnější ostrov existuje).

Odpověď Anselma: mezi ostrovem a Nejvyšším Jsoucnem je nebetyčný rozdíl a tak se tato kritika se míjí svým cílem.

5. Důkazy objektivní platnosti principu kauzality jako předstupeň důkazu Boží existence

postup při důkazu obecně:

1. výchozí zkušenost se světem

2. zavedení rozumového principu

3. závěr

Fuchs str.81

6. Důkaz Boží existence z mnohosti jsoucen

1. existují mnohá jsoucna, které se navzájem liší

2. každé (ontologické) určení, které přesahuje hranice individuálně existujícího jsoucna nemá v tomto jsoucnu svůj základ

co mají dva jedinci společného - “být člověkem“ intimně kvalifikuje oba (existují i další roviny společného - přesažného určení – např. živočich)

Být je něco, co přesahuje hranice individuálně existujícího.

Existence je také společné určení, které nemůže zapadnout do hranic žádného omezeného jsoucna

Z toho plyne, že žádná věc omezená nemá existenci sama ze sebe.

Pokud nemá existenci sama ze sebe, tak ji má od jinud, každá omezená skutečnost je ontologicky zapříčiněná.

3. Z toho plyne, že základem všech plurálně existujících věcí je skutečnost, kde existence patří k její individuální výbavě (čili skutečnost, kde esence a existence jsou identické).

Každý z nás má na ní účast.

7. Důkaz Boží existence ze změny

První cesta sv.Tomáše:

zjišťujeme existenci pohybu Þ musí existovat první Nehybný Hybatel (primus Motor Immobilis)

1. existuje změna

2.co je podstatou změny:

dvě fáze změny z jednoho stavu do druhého nejsou obě současně - nelze o tom filosoficky reflektovat)

řešení: Parmenides tvrdil, že změna neexistuje (= monismus)

Herakleitos (a pak Hegel) tvrdí, že změna je syntéza bytí a nebytí

Aristoteles: aby změna byla možná, obě fáze musí být reálné (v možnosti)

zavádí ontologicky reálný rozměr možnosti (je reálný, ale není aktuální)

princip:cokoliv se mění, je měněno od jiného

důkaz tohoto principu: kdyby tomu tak nebylo, byl by možný autopohyb, autoaktualizace možnost není identická s uskutečněním, liší se od sebe

změna je tedy způsobena nějakým činitelem, který je rozdílný od této změny

příčin je více, mohou být vzájemně subordinovány, ale nemůže jich být nekonečné množství

3. z toho nutně vyplývá existence první příčiny, která již dále ne ničem nezávisí (actus purus) - tato příčina má neomezené ontologické zdroje

8. Argument ze zla

Fuchs str. 155

9. Úloha analogie při našem poznávání Boha

Svět a Bůh nejsou ani absolutně nepodobní, ale ani absolutně podobní, tuto podobnost reflektujeme pomocí analogie Např. o Bohu říkáme, že existuje, ale pojem existence si bereme ze světa, ale Bůh existuje jiným způsobem.

Analogie je podobnost v nepodobnosti..

Svět není relativno, svět je relativní, stejně jako samo osobě neexistuje dění, tak i relativno je jenom abstrakce, vždy je něco, co je relativní, něco, co je závislé.

Esence a existence nejsou omezené, jsou to absolutní predikáty – omezená je esence a existence jednotlivých věcí

A tudíž svět, který je závislý a relativní v sobě zrcadlí něco relativního. Ale my vidíme jen určité “záblesky“ absolutna.

Absolutno není schopno se plně reflektovat v relativním světě

Při výpovědi o Bohu je třeba rozlišovat significatio (zachycujeme co Bůh je) a expresio (nevyjadřujeme plně co Bůh je)

10. Antropomorfní konsekvence dynamické ontologie

Fuchs str. 111

11. Problém stvoření

1. pojem

stvoření – vytvořit něco z ničeho (zavádějící termín)

kreace – znamená tvoření –u např. nepředvídatelný výsledek uměleckého aktu

2. obecná představa o stvoření

přechod z ničeho do něčeho

nicota je symbolizována tmou, která přechází ve světlo – to je špatná představa, filosofie ji musí korigovat - stvoření není představitelné, stejně jako si neumíme představit představivost

3. filosofický důkaz stvoření

závislost v existenci věcí je stvoření – důkaz přes princip sporu:

kdyby svět nebyl stvořen, nebyl by závislý a byl by absolutní, ale absolutno nemůže obsahovat relativní aspekty jako je změna a mnohost -> svět musí být stvořený

4. negativní zachycení problému:

co stvoření není

- není aktivaci, aktualizaí nějakého preexistjícího materiálu - tato teorie vede k existenci dvou absoluten, která by se měla dělit o existenci (koeexistovat) a to je rozpor

- stvoření není změna – protože základní podmínkou změny je existence subjektu, něco, co se mění, stvoření není proces, nic se při něm “neděje“ musí se odehrát (ontologicky) v oblasti “mimo“ Boha

- stvoření není počátek existence skutečnosti (jakoby začalo existovat něco, co nebylo) vznik je definovaným k antestavu (předcházejícímu stavu), antestav ke stvoření by musela být nicota a ta neexistuje, čas je také stvořen, vykládat stvoření jako časovou souslednost nelze – čas a stvoření jsou mimo sebe

5. pozitivní vymezení stvoření:

stvoření je vztah ontologické závislosti na tvůrci

svět, vesmír, člověk má počátek, již před jeho vznikem čas běžel, ale o stvoření to neplatí, to nemá časový počátek

stvoření je vztah - relace (nejslabší ontologická kategorie)

každá závislost předpokládá něco nezávislého

vztah je jsoucno a má tudíž svoji esenci a existenci

vztah je akcidentem

z existenčního hlediska již stvoření předpokládá danost stvořeného

z esenciálního hlediska stvořené předpokládá danost ???

kde je esence, tam je autonomie, tam nenajdeme Boha, tam působí vědy

až při zkoumání existence narazíme na Boha, ale to už není věda

absolutno nemá žádné akcidenty, ze strany tvůrce je stvoření tvůrce sám

12. Důkaz poznání v Bohu a základní charakteristiky tohoto atributu

atribut poznání (operativní atribut)

– činnost imanentní (= na rozdíl od tranzitivní produktivní činnosti nevychází z činitele,ale zůstává v něm)

1. důkaz poznání

tranzitivní činnost vychází z činitele k něčemu jinému než je činitel

život je imanentní činnost (rostlina produkuje sama sebe, produkty myšlení jsou v myšlení)

reflexe na úrovni vegetativní a smyslové jsou nevědomé (smysl není schopen reflektovat sám nad sebou “oko nevidí svoje vidění“)

rozum není vázán (na rozdíl od smyslů) na hmotné podmínky a proto je schopen sebereflexe

činnost v nehmotných podmínkách znamená sebereflexi

Bůh jako první příčina je čirá aktivita (nikoliv potencionalita) a má tedy poznání, sebepoznání

2.důkaz atributu poznání

svět není pouze emanací Boha (jak tvrdí Plotin), protože pak by tato oblast byla pouhým “prodloužením“ Boha a svět by musel existovat jako absolutno

ale oblast stvořeného obsahuje relativní aspekty (změnu) a proto není nutné

stvoření je kontrolovaný proces, tudíž svobodný a tudíž chtěný

nic nemůže být chtěno, co není zároveň poznáváno

3.důkaz atributu poznání

Bůh je jednoduchý (viz důkaz jednoduchosti)

činnost v Boha je identická bytí Boha

postupné odvozování:

agere Dei = substantia Dei = esse in se = agere in se = činnost do sebe = sebereflexe

JÁ JSEM – je vlastní jméno Boží – Bůh není neosobní jsoucno –

během tohoto života si nemůžeme vytvořit přesný pojem sebe sama – absolutno sebe sama poznává dokonale

Bůh nemá poznání, ale je přímo identický s poznáním

Bůh nepoznává abstraktně a diskurzivně ( na rozdíl od nás)

naše poznání je aspektuální – zachycujeme a poznáváme jen aspekty skutečnosti

abstrakce = odhlédnutí od skutečnosti

diskurs = změna na úrovni myšlení

13. Důkaz chtění v Bohu a základní charakteristiky tohoto atributu

atribut chtění

fenomenologicky: chtění je směřování k něčemu – apetitivní schopnost – snahové napětí – schopnost dosahování něčeho

ale – absolutno nemůže k ničemu směřovat

pro chtění není nejvíce specifické směřování – je to jakési objetí dobra – Bůh chce sám sebe (nepotřebuje k ničemu směřovat)

důkaz chtění

kde je změna, tam je možnost, historický proces je uskutečňováním možností, ale zároveň pohřbíváním (definitivním) jiných možností – i tyto neuskutečněné možnosti jsou součástí stvoření – Bůh jako součást stvoření poznává i tyto neuskutečněné možnosti – možnosti se aktualizují proto, že v absolutnu je faktor chtění – se svobodou to souvisí takto: naše vůle je závislá na absolutnu

úkon našeho chtění je závislý na předchozím poznání předmětu našeho chtění – ne tak u Boha – pro Boha jsou věci dobré, protože tomu tak Bůh chce

primárním úkolem chtění je láska - “každá věc existuje natolik, nakolik je milována (chtěna) Bohem“

14. Jednoduchost Boha

Esence = Existence

důkaz

- kdyby Bůh nebyl jednoduchý, byl by složený z části

- kdyby byl složen z částí, jedna část by nebyla stejná jako druhá, části by se navzájem omezovaly a dvě omezené části by nemohly dohromady složit něco neomezeného, pak by jeho esence nebyla existence, pak by neexistovaly omezené skutečnosti.

termín jednoduchý užíváme v různých významech:

fyzikálním, chemickém, etickém, matematickém,

všechny významy mají společnou elementárnost – to je báze, která slouží k dalšímu zdokonalování

ne tak u Boha – tam je jednoduchost dokonalá

jednoduchost je vystupňovaná jednota

15. Dokonalost Boha

význam termínu (podle Aristotela)

1. čas je dokonalý, čas je mírou změny, naplněnost času je dokonalostí

2. dokonalost věcí, jevů dokonalý student, dokonalý automobil, dokonalá vražda

4. dokonalost finálních stavů (např. uč5. ím se hrát na klavír), komlexnost

etymologie slova:

latina perfectio – per factum – skrze skutečnost

řečtina – teleon – telo = cíl, završení

němčina Vollkomenheit = přijít do polnosti

čeština dokonalost – co už je dokonáno

důkaz:

kdyby Bůh byl nedokonaly, něco by mu scházelo, muselo by existovat něco mimo Boha a schází to Bohu, muselo by to něco být mimo Boha, nemohou existovat dvě absolutna, Bůh musí být vším

a proto: nesmí existovat nic, co by nemělo původ v Bohu, jinak by byly dvě absolutní skutečnosti

stvořením se nezmnožuje bytí, ale pouze jsoucna¨,

tak jako bod nepřidává nic k přímce, čára k obdélníku, ale přesto se od něho reálně liší

jak mohou v Bohu preexistovat nedokonalé skutečnosti, které Bůh tvoří:

preexistence skutečností v Bohu

1. formálně eminentně preexistují - dokonalost chtění, poznání, existence, …jsem schopni odhalit formu těchto věcí, tuto formu si tyto věci zachovávají i v Bohu (absolutnu). ale jsou tam eminentním (dokonalým) způsobem, obsahuje jejich esencialitu

2. virtuálně – mnohost, dění – nemůže je obsahovat formálně eminentně

řeší se to poznáním pokud Bůh (absolutno) poznání je zpřítomnění jiného, nakolik je jiné, Bůh je tedy schopen zpřítomnit něco jiného než je on sám.

mnohost i dění, nakolik jsou pozitivními fakt se podobají tomu, co je Bůh

16. Prozřetelnost

prozřetelnost (providence) -operativní atribut Boha

zkušenostní fáze: prozřetelnost znamená návaznost událostí, která se vymyká naší plné kontrole a vyplývá z nich určitý pozitivní výsledek

filosofická reflexe: je schopen vyvodit atribut prozřetelnost ze sledu událostí (téměř bez zkušeností), z určitého řádu, a řád (= vztah) je akcident skutečnosti

dva základní aspekty prozřetelnosti

1. teoretický aspekt - zaměření věcí k jejich naplnění (cíli) v Bohu, systém všech vztahů mezi věcmi, které existují na úrovni vědomí

2. praktický aspekt – efektivní prosazení tohoto řádu ve vývoji vesmírných komponent

smysluplnost – všechny věci jsou zaměřeny k nějakému cíli

námitky: 1. náhodné jevy, které mají tragické důsledky

2. záměrně kalkulované zlo v lidském životě

víme, že všechno má svůj smysl v Bohu, ale těžko ho vnímáme, nevidíme tento smysl

zákon je nástroj prozřetelnosti

1. zákon přírodní (mechanické, biologické zákony)

2. mravní zákon – podlého mu č3. lověk, nakolik je schopen se vyvázat z přírodních determinací

všechny věci, které podléhají přírodním zákonitostem podléhají smyslu (cíli) mimo sebe (živočichové mají za cíl zájem – finalitu druhu)

pouze u člověka je zákon nejen v zájmu celého druhu, ale v zájmu jedince (svědomí je vědomí tohoto zákona).

zákon je cesta k naplnění - co se stane, když se odchýlíme od přirozeného zákona:

destrukce, deformace, nemoci, mravní defekt

druhy prozřetelnosti

obecná (týká se infrahumání oblasti

přirozená – přirozený zákon přírodní

zvláštní , je mimo přírodní zákon – speciální intervence první příčiny

Speciální - týká se člověka

zvláštní, která se týká jenom člověka – přirozený mravní zákon

zvláštní nadpřirozené . zjevený mravní zákon

17. Vztah rozumu a víry – roviny vztahování

Určení významu pojmů víru a rozum.

Víra je “habitus mysli“ – má kvalitativní povahu, je kvalitou lidského rozumu.

Rozum je subjekt víry.

Každá kvalita zkvalitňuje svůj subjekt, tudíž i víra zušlechťuje lidský rozum.

Vazbu rozum – víra nelze rozpojit.

Díky víře nejen poznáváme, ale i víme (= poznáváme s jistotou).

Víru nelze stavět do protikladu proti rozumu, jak to dělá některá moderní teologie.

Víra a rozum jako diskursivní schopnost

Člověk se musí k pravdě propracovat postupným systematickým a vytrvalým procesem. Je rozdíl mezi poznáním rozumu a poznáním víry. Víra zásadně orientuje člověka ve smyslu jeho existence, ale neosvobozuje ho od dalšího filosofického hledání. Naopak víra zintenzivňuje žízeň po pravdě, rozum tíhne k promýšlení zjevených pravd – rodí se teologie.

Víra a rozum jako filosofie

Dar víry je třeba promýšlet systematicky. Víra zahrnuje všechny oblasti existující skutečnosti, proto jí nemůžeme reflektovat nějakou dílčí vědou, ale jedině metafyzikou (= filosofií), která má stejný rozsah jako víry. Filosofie je nezávislá na teologii, ale teologie je esenciálně závislá na filosofii.Vztažením víry a filosofie se ustavuje teologie.

Přirozené a nadpřirozené

Přirozené = přirozeně poznané, nadpřirozené = zjevené. Přirozeným rozumem poznáváme existenci Boha, Bůh je transcendentní ke světu i člověku.Ale vnitřní života Boha a jeho plán spásy s lidstvem není poznatelný jen rozumem, závisí na Božím sebezjevení.

Prostřednictvím víry má člověk účast na poznání řádu skutečnosti, který jen rozumem poznat nemůže.

18. Vztah filosofického a křesťanského pojetí Boha

Hlavní myšlenka:

Filosofické pojetí Boha a pojetí Boha zprostředkované prostou křesťanskou vírou se často staví proti sobě. To je špatně.Mezi těmito dvěma přístupy není rozpor, ale naopak odmítání harmonie mezi Bohem filosofů a Bohem biblickým má řadu negativních důsledků.

Co vede k názoru, že tyto koncepce jsou neslučitelné:

- rozdílný způsob užití jazykových prostředků (Písmo mluví obrazně, obrazům všichni rozumějí, filosof hledá esenci věcí, musí mluvit jiným jazykem)

- rozdílné důsledky pro život člověka – filosofie člověka nespasí, Ježíš ano

Rozumově poznáme: závislost vlastního života na něčem jiném, svět někdo stvořil, …

Pokud někdo tvrdí, že filosof nemůže postihnout pravdu o stvoření, plyne z toho, že skutečnost ve svém dění podléhá rozporu a tudíž i naše myšlení.

Pokud někdo tvrdí, že Bůh filosofů nepoznává svět, z toho plyne, že by ho nemohl stvořit. Aby ho mohl stvořit, musí ho znát.

Výhodou filosofa je schopnost kritického přijímání víry, na rozdíl od fideistů se umí vyhnout její rozporuplnému výkladu. Blaženost fideisty spočívá v neschopnosti nahlédnut rozpory, v nichž se utápí jeho osobní víra.