ONTOLOGIE

Teoreticko – historické důvody negace Ontologie

- A. Comte :
1) stádium mytologické
2) stádium metafyzicko – teologické
3) stádium pozitivní (matematika + přírodověda + sociologie)

- moderní filosofie odmítá ontologii:
a) Empiristé
všechno vyrůstá ze zkušenosti = ontologické principy nemohu empiricky dokázat
b) Kant
poznáváme pouze fenomény = popis věcí; Jak lze popsat ontologii
c) Descartes
subjektivizace poznání = ontologie počítá s objektivitou

Nutnost metafyzické interpretace skutečnosti

- Proč je to nutné?
G. Galilei = interpretuje svět přes fyziku = skutečnost je interpretováno matematikou a geometrii. Proč? Skutečnost je pouze kvantita a vztah.
Tím se vymezuje vůči Aristotelovi, který vidí skutečnost také jako kvalitu = essence
Galileo tvrdí, že kvalita je subjektivní (hořkost, barvy, měkkost)

- Když počítám s kvalitou, dostávám bohatost skutečnosti = ontologie (co to je essence, činnost, trpnost, příčinnost, možnost). Neontologickým disciplínám uniká řada kategoriálních rovin skutečností

Předmět ontologie

- Materiální předmět = skutečnost jako taková = ens

- Formální předmět = skutečnost (mat.př.) nakolik je skutečností(form.př.)

- Předmětem ontologie je analýza skutečnosti (jsoucna) = Mat.Př.
z hlediska kategoriálního a transcendentálního = Form.Př

Definice ontologie

b) etymologicko – nominální
(ontologie, metafyzika, první filosofie, sapientia)
– ontologie = (on logos) = disciplína o skutečnosti
– metafyzika = (za fyzické spisy) = knihovník nevěděl kam je dát, proto je dal za filosofii přírody

c) reálná definice podle Aristotela
1) nauka o skutečnosti jako celku = globální pohled na skutečnost (ontologie)
2) nauka o posledních důvodech a příčinách, podmínkách existujících věcí (aitiologie)
3) nauka o esenci a substanci (ubiologie)
= metafyzika generální
4) filosofická nauka o Bohu (teologie)
= metafyzika speciální

Metoda ontologie (cesta k dosažení závěrů)

b) počátek ontologického poznání
– je duální (smyslová zkušenost + rozumová reflexe)
Př. mravenec na stole, já přemýšlím

c) průběh
1) metoda analýzy (resolutio)
– od komplexního k jednoduchému
2) metoda syntézy
– od principů ke komplexnímu
3) indukce
4) dedukce
5) aplikace principu sporu na smyslovou skutečnost
6) metoda historická (přihlédnout k dějinám vývoje)

d) závěr = pochopení skutečnosti

Podmínky a možnosti ontologického poznání

Př. Genetika rostlin
objektivní podmínky: poznatelné geny + existence říše rostlin
subjektivní podmínka: člověk má k tomu vybavení

- ontologie :
objektivní podmínka: existence mnohých jsoucen (skuečností)
subjektivní podmínka: schopnost člověka zkoumat člověka jako celek = neomezená
možnost myšlení.

Jsoucno (skutečnost, ens)

Dokázat tezi: “To, co lidský rozum poznává jako nejznámější a co stojí v základě všech pojmů je skutečnost“
– ontologie není libovolná disciplína Þ každý člověk musí být částečně ontologem, jinak popírá využití rozumu, protože rozum je zaměřen ke skutečnosti, je tak utvořen.
– objektivní předmět (vlastnost) rozumu je skutečnost jako celek
– adekvátním předmětem rozumu jsou hmotné skutečnosti.
– Duns Scotus: “Vlastním předmětem rozumu je jedinec (jednotlivina) jako takový, ne osobní“
Důkaz:
- poznání začíná ve smyslech Þ zpřítomňuji pouze jednotliviny Þ poznáváme pouze jednotliviny.
Námitka:
a) v lidském poznání nelze separovat smyslové poznání a racionální poznání, protože smyslové poznání poznává smyslově jednotlivce, ale rozum už přesahuje jednotlivinu
b) lidské poznání postupuje od méně rozlišeného k více rozlišenému (to má na starosti myšlení). Tedy skutečnost je nejvíce obecná, ale jednotlivina je nejvíce rozlišená
c) abych mohl poznat I.principy rozumu, musím poznávat intuitivně skutečnost jako takovou.
d) pojem skutečnosti stojí v základě všech ostatních pojmů, skutečnost sama nemá základ.
– bez ontologie není etika, protože ontologie dokáže člověka zařadit do celku.
– ontologie je “neužitečná“ = neslouží k vnějšímu užitku, smyslem je pochopit pravdu = když je něco užitečné je součástí něčeho dalšího Þ ontologie je vrchol

Pojem jsoucna

- pojem skutečnosti nás uvádí do všeho co je (nedokonalým způsobem); Bůh dokonalým způsobem

c) nominální pojetí skutečnosti
– skutečnost = něco co je

d) částečné pojetí skutečnosti
– skutečnost = něco co je

= pojem jsoucna je vnitřně duální (nelze oddělit) Þ skutečnost je duální

Komponenty jsoucna

- jakákoli věc má svojí esenci, tedy existuje.

g) esence (“něco“)
– esence = určitost jsoucna = bytnost
– proč je člověk člověkem? Protože má esenci “být člověkěm“
– esence je základní podmínkou poznatelnosti, bez ní nelze rozlišovat existující skutečnost
Charakteristika esence:
1) neměnná
– esence je základní podmínkou změny, když se mění esence mění se všechno
2) nutná
3) negativně věčná
– “být člověkem“ = bytost tělesně-duševní
– esence je podmínkou existence, ale sama neexistuje, protože pak by musela mít svojí esenci.

h) existence (“je“)
– neexistuje, existuje pouze jsoucno (skutečnost)
– definice existence vychází z dění =
něco není, pak něco je = změna
antistav existence (ex alio sistere) =vyházet z něčeho

Problém reálného rozdílu mezi esencí a existencí

- Jsou esence a existence mouchy stejné ? Ne. Proč?

- Esence zajišťuje individualitu = ustavuje pouze tuto mouchu. Kdyby nebyl rozdíl mezi esencí a existencí, pak by nemohlo existovat nic jiného než tato moucha, tedy pouze jedno jsoucno. Nemohl by existovat ani vznik ani zánik, protože esence je neměnná.

Rozdělení jsoucna

Jsoucno reálné

4) per se - per akcident (jsoucno podstatné – jsoucno případkové)
a) per se
= nutný vztah ve jsoucnu
Př. Dám si k večeři slanečka, dostanu žízeň Þ je tam vztah
b) per akcident
= není nutný vztah ve jsoucnu
Př. protože mám žízeň, jdu ke studni a jsem zabit lupiči.

Jsoucno rozumové

5) jsoucno pravdivé – jsoucno nepravdivé

6) jsoucno v možnosti – jsoucno v uskutečnění

Modalita jsoucna

2) v reálném uskutečnění

3) v možnosti

4) ideální

Kategorie

- konkrétní způsoby existujících věcí. Existuje několik rovin skutečnosti, které nelze redukovat jednu na druhou

1) Substance

2) Kvantita

3) Kvalita

4) Vztah

5) Místo

6) Pozice

7) Čas

8) Činnost

9) Trpnost

10) Habitus

Teorie substance

2) etymologie
a) řecká
- úsia vzniklo z einaj = být (jsoucí skutečnost)
b) latinská
– substancia vzniklo z sub-stare (být pod = podstata)

3) z hlediska logického
Př. Petr Novák je studentem KTF
S  P1 P2
Nutno rozlišovat:
a) I.substance = jedinec = Petr Novák
– není v žádném subjektu
– není vypovídáno o žádném jiném subjektu
b) II.substance = člověk
– neexistuje na nějakém základním subjektu, ale vypovídá se o subjektu = esenciální predikáty

4) vlastnosti substance z hlediska logického
a) je subjektem kontrárních výpovědí
– mohu ji přiřadit (chytrá-hloupá; nemocná-zdravá) Þ je schopna na sebe brát extrémní predikáty.
b) nemá kontrární protipól
b) nemůže být odstupňována
– Je více substancí Petr než Pavel ? Ne, všichni lidé jsou si rovni

5) substance z ontologického hlediska
– Existuje substance? Musíme dokázat pomocí induktivního důkazu
a) důkaz z kvantitativní změny
– rostlina roste, živočich roste Þ změna nás vede k něčemu, co se mění = změna je způsob existence
– mohu říci, že kvantita se stává větší? Toto mohu říci pouze tehdy, když by kvantita měla svoji kvantitu, ale pak bych šel do nekonečna. Kvantita se nemění, ale rostlina se mění = rozdílnost mezi kvantitou a růstem rostliny = substance



b) důkaz podle Aristotela
– o substanci svědčí existence organismu, protože rostlina není dána pouze existujícími elementy
– organismus = SUMA elementů + x (struktura organismu, ta mizí po úmrtí) – tato struktura je příčinnou existence.
c) zrození nového člověka
– z jednoho jsoucna vzniká další, nezávisle na předchozím
d) analýzou existujících soudů
– Př. Člověk je
“Člověk“ (esenciální složka) = analyzovatelná složka soudu = mohu reflektovat nad člověkem.
“je“ (existenční složka) = není analyzovatelná

Definice substance

- pomocí rodu a specifické diference

b) negativní vymezení substance (co substance není)
– substance není kvantitou (Descartes, Kant), kvalitou, vztahem, činností, esencí (protože garantuje identitu jsoucnu, substance má svoji esenci)

c) pozitivní vymezení substance
– substance je jsoucno, které náleží být v sobě = inseita = uzavřenost do sebe = existuje nějaká skutečnost, která je v sobě.

Propriety substance

2) ontologická sebestřednost
– ostatní roviny skutečnosti, které nejsou substanciální se vztahují k substanci. Vzniká otázka, zda existuje více těchto ontologických center nebo je pouze jedno?

3) Nemá kontrární protipól

4) Nemá gradualitu = nějaká substance není více než jiná

5) Zdrojem jednoty skutečnosti

6) Ontologicky primární

- substance existuje privilegovaným způsobem, potřebuje pouze sebe a ostatní potřebují substanci, jsou od ní odvozeny. Avšak pro naše poznání jdeme od akcidentů (kvantita, kvalita) k substanci (pouze myšlenkový důkaz) = substance není smyslově poznatelná

Kritika substance

2) v současnosti převládá popisná metoda (fenomenologie) v poznání

3) zdůrazňování empirismu = pouze smyslové poznání

4) záměna substance s kvantitou = teorie nehybného dna
Př. rostlina roste, ale substance rostliny je statická a oddělená od změny

5) záměna substance s esencí

Monismus

- existuje pouze jedno centrum skutečnosti

e) statický monismus (Parminedes)
– všechno to, co je, je skutečnost; když já jsem skutečnost, vy jste skutečnost, není rozdílu = existuje jedna skutečnost = bytí

f) dynamický monismus (Herakleitos, Hegel)
– existuje jedna skutečnost,a to je dění
Př. stůl, strom jsou fáze abs.dění

g) Spinozův model monismu
– existuje pouze jedna světová substance, to znamená, že já mám nějakou konzistenci, ale jsem pouze modifikovanou světovou substancí = nemám autonomii = když mluvím nemluvím já, ale světová substance skrze mě
– opozice: jak to, že existují různé názory?

Případek

- obecně doplnit K. Sládek

- případek není čirou závislostí na substanci

- každý případek má svojí esenci

Činnost (actio)

3) Actio transiens (poiein)
– činnost zaměřená k vyvolání něčeho jiného

4) Actio imanens (pratein)
– činnost zůstává v sobě

- moderní filosofie = činnost je absolutní, protože substanci chápe jako kvantitu, která je oddělená od činnosti = špatné pojetí substance

- klasická filosofie = činnost je pouze případkem = substance není činnost, ale v nekonečnu je substance rovna činnosti
a) anorganické jsoucno
– schází intimita, není zpětná vazba (jsoucno 1 působí na jsoucno 2, ale není odpověď) = pouze čirá vnějškovost
b) organické-vegetativní jsoucno
- zde je již činnost reflexní, rostlina si bere živiny z okolí = začíná zpětná vazba = komunikace
c) organické-živočišné jsoucno
– navíc má smyslové poznání (čuch, zrak), které zakládá smyslové vědění
d) úroveň člověka
– navíc rozumové poznání = sebereflexe = činnost myšlení

- v člověku se duch navrací k sobě = Hegelův závěr, ale T.Akvinský pokračuje dále
e) substantiae separate (oddělené substance)
– jsou nadčasovoprostorové , ale substance není rovna činnosti
– abych poznal sám sebe, musím nejdříve poznávat jiné, ale u těchto substancí to neplatí, nepotřebují poznávat jiné, aby poznaly sebe
f) Bůh
- je substance = činnost

- Definice substance = Činnost není nic jiného než sdílení toho, skrze co je činitel v uskutečnění.

Vztah (relatio )

- Existuje vztah? Co je to?

- Pro existenci vztahu můžeme vyjít: ze zkušenosti: emoce, poznání, přátelství

- Vymezení vztahu:
a) psychologicky něco, co je extrovertního; je to druh opozice
b) specifické vymezení = vztah je to, co je k jinému. Z toho vyplývá, že potřebuji existenciální hledisko pro vztah, které nacházím v subjektu

- Co se týká ontologické roviny, tak je vztah nejslabším způsobem bytí. Proč? K jeho realizaci se předpokládá substance, nějaký další akcident a něco vnějšího = 3 předpoklady. Avšak z hlediska antropologie je nejdůležitější.

- Vztah substanci určuje, i když pouze otevírá stupně absolutnosti:
1) absolutno = nezávislost ve všech ohledech
2) substance = autonomní ontologické centrum
3) akcident = akcident, ve své esenci
4) vztah = schází absolutnost

Nutné podmínky k ustanovení vztahu

1) Subjekt

2) Fundament = činnost, kvalita, kvantita

3) Termín vztahu

Př. vztah synovství pravda
1) subjekt = Pavel subjekt.quod = myslící bytost subjekt.quo = rozum
2) fundament = plození soud
3) termín = rodiče poznaná skutečnost

Propriety vztahu

2) nemá opačný protipól

3) nemá gradaci

4) když přestane existovat jeden z termínů, vztah se končí

Druhy vztahů

5) vztah reálný-vztah racionální
– když jsou skutečnosti reálné i fundament vztahu reálný, pak je vztah reálný
Př. Otec, syn, plození
– když nejsou skutečnosti ontologicky reálné, pak je vztah racionální
Př. člověk a živočich (rod a druh) = spojení abstraktních pojmů

6) vztah reciprocitní (vzájemný)– vztah nereciprocitní
– když vztah platí obousměrně, pak je reciprocitní
Př. přátelé
– když vztah neplatí obousměrně, pak je nereciprocitní
Př. já a stůl (já = mám ke stolu vztah reálný, ale stůl ke mně racionální)

7) vztah predikální – vztah transcendální
– když je vztah určen případkovým určením, pak je predikální
př. otec a syn
– když není určen případkem, pak je transcendální
Př. materie a forma (účinek a příčina)

Nejdůležitější druhy vztahů

c) vztah člověk – člověk

d) vztah člověk – příroda

e) vztah člověk – Bůh

Kvalita

- pouze případek skutečnosti, ale důležitý. Jak kvalitu mohu zjistit? Na základě zkušenostní báze. Když neexistuje kvalita, není možné poznání, protože se vytratí barvy, tvrdost, měkkost = smyslové poznání, ale i rozumové poznání (rozum, vůle). Všechny naše poznatky jsou kvalitami.

Funkce kvality

- modifikuje substanci = zkvalitňuje subjekt

- zajišťuje (ne)komunikaci mezi jsoucny

Co je kvalita

- hlavním znakem kvality je specifická diference, protože kvalita je diference = rozlišuje
Př. člověk (spec.dif. = rozumný = kvalitou je rozum)

Propriety kvality

1) má kontrární protipól (Př. ctnost - neřest)

2) kvality jsou odstupňovatelné

3) slouží jako fundament vztahu podobnosti

Druhy kvalit

4) habitus et dispositio
– habitus = jedná se o kvalitu, která je těžko vykořenitelná. Disponuje subjekt k tomu, aby byl v dobrém nebo ve špatném vztahu k činnosti
a) entitativní habitus = fyzická krása
b) operativní habitus = dobrá inteligence (schopnost se učit, rozum, vůle)
Habitus se může proměnit v disposotio a naopak
– dispositio = jedná se o kvalitu, která je lehce vykořenitelná. Disponuje subjekt k tomu, aby byl v dobrém nebo ve špatném vztahu k činnosti

5) potentia – impotentia
= mít (ne)schopnost “k něčemu“
Př. schopnost rozumu, vůle

6) smyslově vnímatelné kvality

7) forma et figura
= prostorové ohraničení předmětů
– forma = přirozená ohraničenost
– figura = ohraničenost, kterou vytvořil člověk

Kvantita

= rozpínavost, která je typickou vlastností skutečnosti. Kdyby neexistovala kvalita, která ohraničuje, pak by nastala rozplzlost. Tedy kvalita rozhoduje o hodnotě skutečnosti.

Kvantitu můžeme mít:
a) kontinuální
b) diskontinuální (čísla, zvuky)

Nicota

- Pojem “nicoty“ spadá do transcendentální analýzy. Takže stojí proti sobě jsoucno (skutečnost) a nicota. Proč se vůbec problémem nicoty zabývat?

- Lidské poznání je relacionální = každý poznatek je dán vztahem. Proto se nám může myšlenkově spojit, že skutečnost musí mít nějakou vztažnost, tedy nicotu. Z toho vyplývá, že jsoucno je něco pozitivního.

- Jaký je pohled moderní filosofie?

- Hegel počítá s objektivním bytím nicoty. Inklinuje k tomu, že nicota má pozitivní stránku = bytí a nebytí v jednom

- Heideger nerozlišil 2 aspekty pojmů:
a) psychologický = já myslím na pojem stolu, vy také, ale každý má vlastní představu stolu
b) noetický = na významu pojmu stůl se oba shodnem
To samé platí pro nicotu:
a) psychologicky = v naší mysli existuje pojem nicoty
b) noeticky = nicota popírá jsoucno = absolutní nic, nicota není

- Nicota je pouze racionální jsoucno, to znamená na úrovni rozumu, ale ne ve skutečnosti.

Př. prázdná nádrž v autě
Z logiky víme, že pravda je uvnitř soudu. Soud zní “v nádrži je nic“ Soud reprezentuje skutečnost.
S(nádrž) = reprezentuje skutečnost
P (nic) = predikát neurčuji pozitivně, pouze odnímám = nicota je totální negace

Propriety jsoucna

- základní vlastností jsoucna je bezrozpornost, kterou odhalil Parmenides: “bytí je a nemůže nebýt“, avšak z této teze se popírá změna a mnohost = vy jste bytí, já jsem bytí, čím se lišíme?

- Naopak Platón říká, že bytí je mnohé a mění se, z toho vyplývá, že nebytí je

- Aristoteles brání princip sporu, který zabezpečuje bezrozpornost, snaží se být objektivní

Charakteristika principu sporu

1) neexistuje základnější princip v lidském poznání

2) nelze tento princip ozřejmit, musí být znán sám sebou

3) nikdo se nemůže mýlit na úrovni rozumu

Důsledky negace principu sporu

3) Když neplatí, pak je skutečnost rozporná, neexistuje nic určitého

4) Všechny věci by se staly jedním

5) Nebylo by možné ani tvrdit ani popírat

Transcendentálie jako propriety jsoucna

- mezi transcendentálie patří jednota, pravda, dobro, krása

Geneze transcendentálií

- nekonečná otevřenost rozumu k něčemu, co je = I. poznatek rozumu = něco je

- už na počátku našeho života máme všechno v sobě, později pouze vytahuju, co mám

- existují 2 způsoby rozvinutí tohoto v sobě:
a) speciální módy jsoucna = kategorie, jednotliviny (moucha, žížala)
b) generické módy jsoucna = transcendentálie, které mají stejný rozsah jako jsoucno
vznik:
1) Když myslíme na jsoucnu v sobě
a) pozitivně = esence
b) negativně = jednota
2) ve vztahu k jinému
a) ve vztahu k dokonalosti = dobro
b) ve vztahu k intelektu = ontol.pravda
c) syntéza dobra+pravdy = krása

- Pozor neplést transcendetno (= absolutno = Bůh) s transcendentální

Definice propriety (obecně) = je to, co vyplývá z esence věci a vypovídá se o ní na způsob nutné kvality.
Př. Pes a štěkání

Charakteristiky propriet jsoucna

1) přidání (adens)

2) konverze
Př. člověk a schopnost humoru (nutná proprieta)

3) Processio

- tyto propriety přesahují všechny limity, proto jsou transcendentální

Jednota (unum)

- definice = jsoucno nerozdělené v sobě
a) predikamentální = nerozdělenost v kvantitě (týká se pouze hmotných skutečností, protože pouze ty mají kvantitu)
Př. stůl, ale Bůh takový nemůže být
b) transcendentální = nerozdělenost v esenci
Př. duše+tělo = esence člověka
To znamená pokud po smrti ztrácím tělo, pak nastává rozštěpení esence = zánik

- historický vývoj:
1) jednota je to nejhlubší uskutečnění skutečnosti (Platon, Plotín )
– nadhodnocení jednoty
2) jednota vyplývá ze jsoucna (Aristoteles, scholastika)
3) moderna = jednota je nad jsoucnem (Kant)

Důkaz konvertibility mezi jsoucnem a jednotou

- jakmile šáhnu na vnitřní strukturu jsoucna, tak ho zruším = jednota jsoucna
Př. člověk a pud sebezáchovy

Mnohost (multum)

- není transcendentálie

- definice = je to, co je z jednotných jsoucen z nichž jedno není druhé

- z definice vyplývá, že jednota předchází mnohost = mnohst předpokládá jednotu

- dělení:
a) predikamentální = rozdělenost v kvantitě
Př. rozřežu stůl
b) transcendentální = rozdělenost v esenci
Př. pes není kočka; člověk není Bůh

- druhy mnohosti (rozdílnosti)
1) rozdíl reálný
a) entativní = mezi jsoucny
Př. člověk – člověk, stůl – stůl
b) modální = mezi jsoucnem a jeho modem = způsob existence jsoucna
Př. člověk – být člověkem
2) rozdíl logický
a) rozdíl bez základu v realitě
Př. člověk a živočich rozumný
b) rozdíl se základem v realitě
- větší = mezi substancí a individualitou
- menší = mezi skutečnostmi, které jsou neoddělitelné
př. jsoucno a dobro, krása

Pravda (Verum)

- ospravedlnění až ve filosofii teolofie

- pravda logická = shoda myšlení se skutečností

- pravda ontologická = shoda skutečnosti k myšlení
Proč je skutečnost poznatelná? Existuje příbuznost mezi myšlením a existující skutečností Jak je to možné? Musíme dokázat absolutno, to dokazuje fil.teologie

Analogie pravdy

2) ve skutečnosti

3) v poznání
- smyslové = materiální pravda = poznávám pravdivě, ale neuvědomuji si to
– rozumové = formální pravda = uvědomuji si to

4) ve slovech

5) v životním postoji = člověk se jeví, takový jaký je

Ontologická nepravda

1) ve věcech = nemůže existovat, protože musí být harmonie mezi

2) v poznání = disharmonie mezi poznáním a skutečností
a) úroveň smyslů = smysly jsou pravdivé, ale nepravda je v soudu. Smysly registrují, to co je objektivně dáno.
b) úroveň rozumu = je to prostor pro omyly, mimo I.principy rozumu, tam se nemohu mýlit.

3) vnější postoje člověka

Dobro (Bonum)

- klas.definice = všechno to, co je, nakolik je, je krásné

- definice:
a) dobré je to, k čemu skutečnosti směřují
– v definici pouze účinky dobra, protože do struktury dobra nemůžeme proniknout
b) dobro je jsoucno nakolik je schopno zdokonalovat něco od sebe k cíli
– dobro vyvolává směřování
– skutečnost a dobro jsou konvertibilní
– všechno to, co existuje je dobré, protože může sloužit něčemu od sebe. Kdybych toto odmítl, odmítnu řád světa.

Druhy dobra

2) dobro v sobě (bonum honestum) = mravně dobrý člověk

3) bonum utile = slouží k něčemu jinému, k dosažení jiného dobra
Př. auto

4) bonum delectabile = emotivní reakce živočichů na dobro, může být v kontrastu s “bonum honestum“
Př. cizoložství

Zlo (malum)

Různé názory na vznik zla:

1) Zlo jako absolutní (nezávislé) = Nietzche

2) Zlo jako pozitivní hodnota

3) Zlo jako negace (Leibnitz) = v individuálním okruhu se nám to jeví jako zlo, ale po zasazení do celku, vzhledem ke konečnému cíli to zlem není.
– ale bez zla by nebylo dobro, ale potajmu přiznávám, že dobro má navrch

4) Zlo jako privace = zlo je pouze nedostatkový stav
Př. Je zlem pro mě, že nemám křídla? Ne, ale je to zlem pro ptáka

Druhy zla

1) fyzické

2) psychické

3) mravní
a) malum culpe = vina
b) malum paenae = trest

Příčiny zla

2) příčina materiální = nositel, který je atakován zlem Př. slepec

3) příčina formální = nedostatkový stav = určující příčina Př. slepota
zlo samo v sobě neexistuje, protože existuje pouze díky subjektu.
Zlo je to, co není, ale mělo by to být
kdyby nebylo dobro, nebylo by zlo

4) příčina eficientní = je možné způsobit něco, co není? Ne, proto zlo má příčinu deficientní = nakolik příčina nepůsobí jak by měla, natolik působí zlo

5) příčina finální = Jaký má důvod zlo? Vychází z dobra, a proto nemá finální cíl. Důvod zla neexistuje, protože zlo je iracionální

Krásno (pulchrum)

- všechny věci nakolik jsou, jsou krásné

- definice:
krásno je to, co se líbí, když je to viděno (poznáno)
je odlesk nějakého tvaru (přirozená forma)
je záře řádu

- krásno syntetizuje ostatní transcendentálie

- krása (smyslová, rozumová) není pouze pravda, protože akt k dosažení pravdy nemusí být líbivý.

Druhy krásna

1) krásno smyslové

2) krásno rozumové (matem.výpočet; ontologie)

3) krásno mravní

Integrální podmínky krásna

1) řád = uspořádanost

2) optimální proporce = těžko je krásná žena s krátkýma nohama

3) integrita = nepřesahuje možnost našeho poznání

4) jasnost = průzračnost pro smyslové i racionální poznání

- z toho vyplývá, že krásu určuje tvar

Stupně krásna

1) roztomilost, jemnost (v raných stádiích jsoucna = mláďata)

2) krásno = krása na vrcholu vývoje

3) vznešenost = tady už není naprostá jasnost = přesahuje poznávací schopnosti
a) statická = velehory, něco obrovského
b) dynamická = rozpoutané živly

- obhájit krásno lze těžko, protože chybí pojmy

Ošklivost (deformitas)

= defekt v krásnu

3) horridum (hrozné) = čím větší dobro se ničí, tím je to horší

4) ridiculum (směšnost) = vtipy, nemusí to znamenat negativní smysl

Možnost a uskutečnění (actus et potentia)

- definice těchto pojmů není, protože nemáme dostupné pojmy

- vztah mezi možností a uskutečněním = stavějící (uskutečnění) k mající schopnost stavět (možnost)

- důležitým pojmem je změna = uskutečnění možnosti

- nemohu definovat možnost samu v sobě, ale ve vztahu k uskutečnění

Druhy uskutečnění (divisio actus)

2) čiré (actus purus) = Bůh

3) nečisté (actus impurus) = neexistuje nezávisle na existenci = všechny ex.věci, které procházejí změnou
a) formální
- substanciální = základní uskutečnění věci
- akcidentální = všechny akcidenty
b) entitativní = existuje akt

4) operatio (činnost)
a) tranzitivní = činnost vycházející ze subjektu, která způsobuje něco mimo sebe
Př. zatloukám hřebík
b) imanentní = činnost nevycházející ze subjektu, která zdokonaluje něco v sobě
Př. život, poznání

Druhy možnosti (divisio potentiae)

1) logická (objektivní) = je bezrozporná = je logicky možná

2) reálná (subjetivní) = nositelem je subjekt
a) aktivní = možnost k činnosti
b) pasivní = možnost přijímat
- přirozená = možnost přijímat přirozeným činitelem (rozum)
- oboedienticální (poslušná) = možnost přijímat nepřirozeným činitelem

Ontologická priorita uskutečnění (actus) před možností (potentia)

3) hledisko logické
– “možnost“ je definována ke vztahu uskutečnění = uskutečnění je před možností

4) hledisko genetické
– nejdříve je možnost (semínko), pak uskutečnění (rostlina)

5) hledisko ontologické
– možnost neexistuje bez uskutečnění (vejce neexistuje bez slepice)
– vejce = slepice v možnosti, ale předtím musela být slepice

Analogie

Místa, oblasti, užití analogie

- každodenní komunikace
př. je vedro jako v sauně

- poezie
př. oči máš jak pomněnky

- věda

- filosofie = existující skutečnost je analogická

- filosofická teologie

Nutné podmínky analogie

- pluralita existujících skutečností = skutečnosti jsou rozdílné, ale musí tam být podobnost = porovnání mnohostí a zjištění, v čem se shodují

Původ analogie

- původ je v oblasti řecké matematiky = poměr mezi čísly
Př. 6/3 = 2 = logos (ratio)

- analogie (proportio) mezi více čísly
aritmetická
Př. 10/7 a 5/2 (rozdíl 3 jednotky)
geometrická
Př. 10/5 a 6/3 (rozdíl 2 jednotky)

- filosofie se zabývá kvantitou transcendentální, ontologie se zabývá všemi jsoucny

Způsoby vypovídání jmen

3) univocita = některá jména vypovídají o jiných v absolutně identickém smyslu
Př. živočich (jednota)= mravenec, slon, pes, člověk (mnohost)= nemění se obsah ani na úrovni výrazu

4) ekvivocita = pojmová rovina je jiná, neměnnost zůstává pouze na úrovni výrazu
Př. klika (dveře, štěstí)

5) analogie = mění se ve vztahu něčeho k něčemu
Př. zdraví
- organismus = hlavní analogát, všechno ostatní směřuje ke zdraví organismu
- vzduch, jídlo = sekundární analogát = vztahují se k hlavnímu analogátu

Definice analogie: analogická jména jsou ta, jejichž jazykový výraz je stejný a význam jména je částečně stejný (slabší význam) a částečně různý (silnější význam)

Druhy analogie

3) analogie fyzická nestejná (blízko univocity)
Př. živočich = člověk jej jiný než opice

4) analogie vlastní proporcionální
Př. Abych poznal předmět potřebuji k tomu zrak a rozum = zrak/předmět a rozum/předmět)

5) analogie atribuční vnitřní
Př. existence = absolutno i mravenec, jsou absolutně rozdílné, ale přesto vnitřně něco obsahují stejného = mohu připsat vnitřní kvalitu

6) analogie metaforická proporcionální
Př. tvůj úsměv je jako jarní louka = tvář/úsměv a jarní louka/flóra

7) analogie atribuční vnější
Př. zdraví (učení, vzduch)

- body 2) a 3) jsou vlastní pro ontologii a body 4) a 5) jsou vlastní pro moderní filosofii.

Kauzalita (Příčina)

- kauzalitu nelze přímo definovat, proto na definici kauzality musíme přes princip. A co je to princip? Princip je to, co je první v bytí věci nebo v jejím dění nebo v jejím poznání =
máme principy
a) princip v bytí věcí
b) princip v dění věci
c) princip v poznání

- definice kauzality = kauzalita je princip na němž závisí bytí, poznání nějaké jiné věci.

- Ale hovořit o příčině bez účinku nemá smysl, protože:
1) příčina je vždy rozdílná od účinku a naopak
2) účinek vyplývá z příčiny = účinek závisí na příčině
3) příčina ontologicky předchází účinku (toto předcházení nemusí být časové)

Kritika kauzality

- došlo k redukci na jeden druh příčiny, na příčinu eficientní (výkonovou)

- největší autoritou v kritice kauzality je D.Hume, který ji vyvrací následujícími otázkami::
1) Proč říkáme, že určitá příčina musí mít určitý účinek?
2) Proč něco, co vzniká musí mít příčinu?
Hume říká, že když vyřeším první otázku, pak vyřeším i druhou

- Tento problém řeší následovně:
Máme 2 koule. Jednu uvedeme do pohybu (příčina) a ta narazí do druhé (účinek pohybu). Co o tom soudí D.Hume ? Hume tuto akci vnímá, že nejdříve vidí pohyb koule 1 a pak pohyb koule 2 = pouze následnost = jde od příčiny k účinku, ale neřeší opak (od účinku k příčině = Proč se koule 2 dala do pohybu?) Kdyby si položil tuto otázku, vyřešil by tento problém. A proč se koule 2 dala do pohybu?
a) pohyb z ničeho
b) pohyb z možnosti
c) pohyb ze sebe
d) pohyb od jiného

Dělení příčin

6) per species = podle různých způsobů zapříčiňování, máme různé druhy příčin:
a) materiální
b) formální
– tyto příčiny jsou vnitřní = ústavní příčiny hmotných věcí
c) efficientní (výkonná)
d) finalis
– tyto příčiny jsou vnější

7) per modos = podle různých poměrů příčiny k účinkům

Druhy materiálních příčin

1) materia ex qua (materie z níž)
a) substanciální = materia prima = reálná možnost věci (sama o sobě neexistuje)
b) akcidentální = materia secunda = hmota

2) materia in qua = subjekt = pasivní rozmě = pouze přijímat
a) subjectum.quo = spravedlnost je otázkou vůle, myšlení je otázkou rozumu
b) subjectum.quod = nositelem spravedlnosti i myšlení je člověk

3) materia circaquam = objekt
a) předmět materiální = člověk
b) předmět formální = náboženství

Druhy formálních příčin

1) vnější = c.exemplaris (vzorová)= každý z nás má ideju v absolutno = Bůh nás myslí v sobě, ale jsou různé od Boha

2) vnitřní = c.intinseca
a) substanciální = uskutečnění = “být člověkem“
b) akcidentální = být kvantitou

Druhy efficientních příčin

2) per se = jsem nemocný a lékař mě může uzdravit =nakolik je člověk lékařem, natolik mě může uzdravit

3) per accidens = ten lékař je i muzikant. Uzdravil mě ten lékař muzikant? Ano, ale muzikanství je pouze jeho akcidentem

4) prima = Bůh

5) secunda = závisí na předešlé eff.příčině
Př. Píšu na tabuli křídou

6) physica = př. vyhodím někoho z okna

7) moralis = př. rada někoho druhého

Druhy příčin finálních = účel

1) poslední cíl = k slávě Boží

2) intermedius = posloužit bližním svými znalostmi

3) proximus = získání znalostí

4) operis = smysl díla

5) operantis = př. vydělat peníze

6) operationis = př. konstrukce hodinek

Podmínka (conditio)

- podmínka je to, co umožňuje příčinné působení
a) negativní = př. chci hodit křídou, ale musím nejdříve odstranit pouta na rukou
b) pozitivní = př. křest = podmínka pro další svátosti

Příležitost (occasio)

- napomáhá příčinnosti
a) vzdálená = př. opilec a blízko bydliště má hospodu
b) blízká = př. opilec, který už vstoupil do hospody

Ontologie

- je filozofická disciplína, od jisté doby je jí upírán statut vědy, není považována za obor, který by splňoval kritéria vědy

Ontologie = metafyzika

řada lidí si myslí, že je to něco, co je vázáno na dalekou minulost, že nemá místo mezi současnými vědními obory.

A. Comte – zakladatel pozitivismu r. 1830 vychází Kurz pozitivistické filozofie, prezentuje teorii, že lidské poznání prochází v dějinách určitým vývojem:

1) fáze (stadium) – mystická – v určitém stadiu vývoje lidského myšlení se interpretuje skutečnost formou mýtu

2) fáze – filozoficko-teologická – opouští mytologické roviny – interpretace skutečnosti na základě filozofie nebo teologie (řecká filozofie – přechod od mýtu k logu

první řečtí filozofové interpretovali racionálně

3) fáze pozitivní – interpretuje skutečnost prostřednictvím pozitivních = exaktních věd

1 – 3 aplikace evolučního modelu na oblast lidského poznání

je evoluce lidského poznání – existuje vývoj lidského poznání

Rozdíl:

vývoj lidského poznání v oblasti vědy a v oblasti filozofické

v oblasti pozitivních věd – neustále nové poznatky – medicína, - to co znali ve starověku, středověku, v současnosti – potřebují technologický vývoj – čím lepší základna – tím lepší vývoj v oblasti pozitivních věd

filozofie – aby poznávala – běh času neznamená vývoj v e filozofii, není automatismus – čím modernější věda – tím lepší filozofie, i v dávných dobách mohl existovat velký myslitel

diskreditace ontologie:

Descartes – první jistota v lidském subjektu – je na počátku obratu k subjektu

empirismus – hranice lidského poznání je lidská zkušenost

Kant – nejsme schopni objektivního poznání světa – fenomenologie

II. Nutnost ontologického poznání

Ontologické poznání skutečnosti – existují roviny skutečnosti, které nejsou dosažitelné ze strany pozitivních věd

existuje nějaká věda, která by dávala odpověď co je vztah

– vztah je určitá rovina skutečnosti

matematika – relativní věda – v říši vztahů, ale neříká, co je vztah

co je možnost/kvalita/ - je něco reálného – žádná věda nedefinuje

každá věda je používá, ale nedefinuje je jako takové

vědy partikulární – odpovídá určitá oblast výzkumu

každá oblast – přírodní jsoucna

všechny roviny skutečnosti jsou přístupné poznání, jaktože je skutečnost přístupná lidskému poznání – na to žádná pozitivní věda nedá odpověď

partikulárním vědám – uniká transcendentální rozměr skutečnosti

roviny skutečnosti – unikají poznání partikulárních věd

věda = určitý souhrn dokázaných poznatků

III. Předmět ontologie

materiální předmět = skutečnost v její celistvosti, univerzální řád skutečnosti, kde není řád není poznání, chaos je nepoznatelný

zákon je postižení určitého řádu

materiální předmět = jsoucno

formální předmět – z kategorického a transcendentálního hlediska

- kategorie a transcendentálie

Předmětem ontologie – Jsoucno (jako mat. předmět) nakolik je jsoucno (jako form. předmět)

Ens in qualem ens

IV. Metoda ontologie

Metoda je cesta – cesta k dosažení závěru

Metoda musí být adekvátní, musí odpovídat závěrům

a) počátek – u čeho se začíná – smyslová zkušenost – co jsme schopni vnímat – Ontologie nepotřebuje technologické podmínky, spec. laboratoře, stačí běžná skutečnost

b) průběh – používá metodu analýzy

analýza běžně dostupných dat – analýza rozbor komplexního celku do jednotlivosti

myšlenkový pohyb – od složitějšího k jednoduššímu

syntéza – pohled na předchozí analýzu – celostně

indukce – jak překonat smyslovou oblast a odhalit smyslovou nevnímatelnost

substance se odhaluje na základě indukce

dedukce

aplikace principu sporu na smyslovou zkušenost

c) závěr – pochopení skutečnosti

V. Definice ontologie

- nominální – např. etymologie

ontologie – z řečtiny, On = skutečnost, jsoucno, to co je, logos = rozumění

ontologie = rozumění skutečnosti

zakladatel Platón, systematicky Aristoteles

Metafyzika – pojem nepoužívají ani Platón ani Aristoteles, pojem metafyzika se používá až v dějinách – Andronikos Rhodský – systematizátor Aristotelových děl – spisy za spisy o přírodě. Aristotelovy spisy hovoří o rovinách skutečnosti, o kterých nehovoří přírodovědecké obory

Člověk je duchovně tělesná bytost – jeho poznání ze smyslového poznání, abychom dokázali dobře vnímat – nejdříve přírodověda

meta ta fyzika – co je hranice přírodovědy

Reálná definice ontologie – komplexní disciplína

Ontologie

1) = teorie skutečnosti, teorie jsoucna

2) = aitiologie (aitia = příčina), teorie příčin, příčina – základní a dostatečná podmínka něčeho

3) = usiologie (usia = podstata) – teorie podstaty, bytnosti

4) = teologie, Aristoteles říká, že je možné dokázat existenci Boha – první příčinu

to co my nazýváme bohem – základní a nutná podmínka skutečnosti

VI. Podmínky možnosti ontologického poznání

a) objektivní – mnohovrstevnatost skutečnosti, skutečnost není monolytická – jinak by stačila 1 vědní disciplína

proč je tolik vědních oborů, mnoho rovin skutečnosti, abyste pochopili jinou rovinu

psychické projevy – jsou myslitelné psychologickou metodou – nemůžeme použít např. metodu anatomie

obrovské rozvrstvení skutečnosti – ontologie se snaží reflektovat všechny směry najednou – není syntéza všech oborů – dá se rozumět skutečnosti – nezávisle na všech partikulárních vědách

skutečnost – je myslitelná (inteligilita) – skutečnost jako celek je myslitelná

b) subjektivní – člověk není schopen pochopit všechno, lidský rozum je otevřený ke všemu tomu, co je, ke skutečnosti jako celku, akční rádius je neomezený – my jsme bytosti, které jsou nadány smyslovým poznáním, kapacita zraku je omezená, smysly jen určitý výsek skutečnosti, rozum – není nic co je nemyslitelné, všechno je myslitelné – jinak kontradikce – protože o tom přemýšlím

rozum je neomezený, lidský rozum je svým způsobem všechno, je indeterminován, není možné určit předmět rozumu, nemůže jít za hranice své oblasti

zrak je predeterminován – tento výsek skutečnosti

člověk je otevřen – má možnost poznat všechno

Aristoteles – všem lidem je vrozená touha po poznání, každému člověku je vrozená touha poznat skutečnost jako celek

vnitřní touha – zorientovat se ve vlastním životě – je to možné pochopit, to co jste, sebepoznání - jsem součástí nějakého celku

Smysl života – pochopit, co je skutečnost jako celek a jaké já mám místo v tomto celku

Na úrovni rozumu – rozum není konstituován tak, aby nějaká vymezená oblast poznání

možnost – ve vztahu k uskutečňování, možnost proto, aby byla uskutečněna, člověk tíhne k aktualizaci svých možností, schopností, jinak se lidsky nenaplní – aby co nejvíce poznal – aby šel do filozofie

Aristoteles – šťastný může být jenom filozof – max. aktualizuje na úrovni rozumu

ontologické poznání – vztah k naplnění lidského poznání, nejsme schopni komplexně aktualizovat – proto je člověk odsouzen k permanentní nespokojenosti

oblast poznání a chtění – člověk nemá šanci to zcela naplnit – dramatická situace

předmět rozumu – pravda

předmět vůle – dobro

Ontologie – vědecká filozofická disciplína, mapuje tematicky/teoreticky skutečnost jako celek Histor. poznámka: řecká filozofie – jednotliví řečtí filozofové byli metafyzikové – vlastně ontologové – jak na to šli atomisté skutečnost ve které žijeme není nic jiného než organizace určitých hmotných elementů = atomů

atomisté: skutečnost není nic jiného než organizace jednotlivých atomů, skutečnost je odvozeninou od základních stavebních kamenů,

skutečnost pochopíme když pochopíme základní struktura skutečnosti

ukazuje se jako nedostatečné

Anaximenés z Milétu – skutečnost není v posledku nic jiného než vzduch, ostatní tělesa jsou určitou koncentrací

Aristoteles – skutečnost natolik bohatá/složitá – není možno redukovat na jedno určení, skutečnost je mnohovrstevnatá, určité ontologické roviny komponují skutečnost, základních ontologických rovin/rozměrů skutečnosti je 10

Aristotelovské kategorie:

1) substance

2) kvantita

3) kvalita

4) vztah

5) místo

6) pozice

7) čas

8) činnost

9) trpnost

8) habitus

existují určité dimenze skutečnosti, každá existující věc je kvalifikována tímto způsobem, teorie substancí – každá věc je substancí nebo alespoň akcidentem

úkol ontologie – dělat teorii: substance, kvality, vztahu, činnosti a trpnosti

filozofie přírody: - dělat teorii kvantity, místa, pozice a času

jedna rovina není zredukovatelná na druhou, substance není kvantita, všechny roviny skutečnosti jsou navzájem rozdílné, každá roviny skutečnosti má svoji existenci, liší se ve způsobech existence

všechny roviny mají společné = Jsou = On (= jsoucno, lat. ens) – Aristotels

Tomáš: Id quod primo intelectus concipit quasi nottissimus et in quo omnes conceptiones suas resolvit est ens (Dei Veritaté) = To co lidský rozum poznává jako to nejznámější a v čem zakládá všechny své pojmy je jsoucno

Scholostikové: objektivum proprium: vlastní předmět rozumu je jsoucno

Vlastní předmět – rovina ke které se primárně vztahuje

naše smysly mají své vlastní předměty:

zrak – barvy – skrze barvy postihuje i jiné dimenze skutečnosti

sluch – zvuky

vlastní předmět lidského rozumu – poznává všechno to co je všechno to co je můžeme poznávat

Tomáš: poznávacím horizontem lidského rozumu je skutečnost jako taková = jsoucno, lidský rozum poznává všechno to co je – principiální pozadí na kterém chápeme všechny jednotliviny

Duns Scotus Jan – to co lidský rozum poznává, k čemu je zaměřen není skutečnost jako taková, ale je jednotlivina = species specialissima – poznávání jednotlivin, lidský rozum je zakotven ve smyslovém poznání – smysly postihují jednotlivý

Pravdu má podle Cardala Tomáš:

1) smyslové poznávání je poznávání jednotlivých komponentů x rozumového, smyslové a rozumové poznání mají rozdílné formální předměty, Scotus separuje smyslové od racionálního, stírá formální předměty smyslů a rozumu

2) lidské poznání je procesuální, je zdokonalitelné, od méně rozlišeného k více rozlišenému, pojem, který je nejméně rozlišený – jsoucno – skutečnost jako taková (Scotus obráceně od detailních poznatků k méně rozlišenému)

3) z pochopení co je jsoucno závisí pochopení prvních principů (princip sporu, identity a vyloučeného třetího), bez prvních principů nemůžeme myslet, jsou nutnou podmínkou každého myšlenkového aktu, nejprve můžeme chápat skutečnosti v její nerozlišenosti, pak můžeme jít do detailů

4) všechny myšlenkové postupy/ostatní pojmy předpokládají pojem jsoucna

pojem jsoucna – musí být v základech intelektuálního života lidské bytosti

Co to jsoucno je

To co vidíme, vnímáme - poznávání jednotlivin, existují pouze jednotliviny – ne, skutečnost je souhrn jednotlivin,

ontologie je nejabstraktnější tím je nejkonkrétnější – platí pro všechna jsoucna, pro všechny skutečnosti

Význam pojmu jsoucna – jsoucno můžeme pojímat dvojím způsobem:

1) nominálně – Ens nominatilei sumptum – jako jméno, vzato nominálně

Ens = to co je – důraz na subjekt

2) Ens participative sumptum – participativně

Ens = to co je

Studens – studující – ten který studuje – nominálně – zajímá mě subjekt, participativně – činnost – studování subjektu

Jsoucno je duální = subjekt, který je

Ens est quod habet ese quocumpte moho = Jsoucno je to co má být jakýmkoliv způsobem

Kopretina je způsobem bytí kopretiny

Vztah je něco co má bytí na způsob vztahu

Jakákoliv skutečnost je vnitřně duální bytí a subjekt, který má bytí

Komponenty jsoucna:

1) Esence

2)Existence

jsou ústavní/konstitutivní prvky jakékoliv skutečnosti,

ad 1) proč esence – platí pro jakoukoliv skutečnost, esence = určitost/determinace jsoucna, každá existující esence je něčím určitým, je myslitelná, má svoji identitu, je rozdílná od jiného

základní funkce esence – dává identitu jsoucnu, když má identitu – je odlišné od jiného, kdyby nebyla esence – nebyl by pluralita věcí, nebyla by poznatelnost

problém poznatelnosti esence – vlastní obsahy esence jsou nám nepřístupné – mimo lidské poznání, kdyby jsoucno nemělo esenci ztratilo by identitu a bylo by zaměnitelné

charaktery esence:

a) negativně věčná (negativae aeterna) – esenciální obsah je nám nepoznatelný a nepodléhá změnám, člověk je duchovně tělesná bytost – nepodléhá změnám, nemůže být nic jiného

b) je oblastí nutného

nutné = nemoci být jinak

esence není jsoucno, kdyby byla esence jsoucnem – musela by mít svoji esenci – donekonečna

esence = princip jsoucna

to co se mění je jsoucno, nemění se esence, esence se nemění jako taková

ad 3) Existence = ex alio sitere – být z jiného – vymezuje se prvně co není a pak co je, prvně nebytí, potom bytí,

Existence – základní akt jsoucna, základní skutečnost je uskutečněna možností jsoucna

existence není jsoucnem – neexistuje jako taková – musela by mít svoji esenci a existenci, je principem

Poměr esence a existence

mezi esencí a existencí je reálný rozdíl – distinctio realis

Pavel Novák x Petr Novotný – dvě jsoucna, každý má svoji individuální esenci, má svoji existenci,

každá skutečnost – co je pro ni typické, to co je jí nejvlastnější – to zajišťuje individuální esence, nesdělitelné druhému, nemůže patřit k esenciální/individuální výbavě někoho jiného

Existence – nemůže být esenciálním znakem, je něco co je společným určením, esenciální znak je výlučný znak, mezi esencí a existencí je reálný rozdíl – jinak by byla pluralita věcí

Esence není existence

Dělení jsoucna:

1) a) ens perse – perseitní – nutné vazby – bytostná nutnost - prostor pro vědu, nutné vazby mezi existujícími věcmi, slaný pokrm - žízeň

b) ens per accidente – v oblasti jsoucího jsou nahodilé vazby, nahodilá povaha vztahu mezi skutečnostmi – slaný pokrm – žízeň – cesta do koupelny – zlomená ruka

2) a) ens substantiale – substance = základní dimenze skutečnosti

b) ens accidentale – modifikace substance – velikost, kvalita

3) a) ens verum – nakolik je pravdivé – logika, noetika

b) ens falsum – nakolik je nepravdivé

4) a) ens in potentia – jsoucno v možnosti – lidé nezplození, teorie stvoření

b) ens in acta – jsoucno v aktu

Základní prvek jsoucna je jeho transcedentalita, jsoucno = transcedentálie, transcedovat = přesahovat všechna kategoriální limity

každý jednotlivec je nositelem něčeho co je přesahuje, být člověkem – není to moje jedinečná proprieta – nepatří k mé individuální výbavě, jinak by nikdo jiný nemohl být člověkem

každá jednotlivina je nositelem jsoucnosti

Vztah mezi jsoucnem a nicotou – nastudovat

Propriety jsoucna – transcendentálie, atributy, to co nutně vyplývá z esence nějaké věci

atribut člověk – co nutně následuje na to co člověk je – společenskost, religiozita, racionalita

proprieta se liší od esence vyplývá z ní, kdyby propriety vyplývaly z esence jsoucna tak aby byly rozdílné od esence jsoucna, tak by nemohly být

jsou propriety reálně rozdílné od jsoucna – nejsou, jsou reálně totožné se jsoucnem – nemyslíme je v pojmu jsoucna, musíme je vydedukovat, kdybychom měli dokonalé poznání – v pojmu jsoucna bychom viděli propriety, absolutně bychom poznávali, viděli bychom všechno – my musíme dedukovat

Základní propriety:

jednota

pravda

dobro

krása

Jednota – jakékoliv jsoucno je v sobě jednotné – co je to jednota – Unum est uns individum in se – jsoucno nerozdělené v sobě, jednota predikamentální – je nerozdělenost jsoucna v jeho kvantitě, týká se pouze hmotných jsoucen – které jsou nadány kvantitou

jednota transcedentální – nerozdělenost jsoucna v jeho esenci

problém smrti člověka: člověk je tělo a duše – je to esence člověka

smrt odpoutání duše od těla – rozštěpí se existence člověka, zaniká existence člověka – dá se dokázat že člověk je nesmrtelný – filozoficky

tělo – nepatří k esenci – smrt je ztráta tělesnosti akcidentální

tělo – jako kvantita, jako esenciální rozměr- ztráta kvantity, člověk ztrácí kvantitu, případek

Dobro - každé jsoucno je dobré – nemyslí se tím mravní dobro, transcedentální dobrota – jako proprieta jsoucna

co je dobro – nevíme, definujeme přes efekty, které vyvolává

Bonum est in quod omnia oppetunt = Dobro je cíl nějakého směřování

Tomáš: Dobro je jsoucno nakolik je schopno, může zdokonalovat jiné od sebe na způsob cíle

Existuje celek skutečnosti

každá věc je součástí univerzálního řádu, může být k něčemu užitečná, má své místo v celku skutečnosti

Druhy dobra:

a) bonum honestum – bonum in se – existují skutečnosti, které mají hodnotu samy v sobě nezávisle zda jsou užitečné pro druhé nebo ne, - člověk – jinak by ho když je neužitečný se mohlo zlikvidovat

b) bonum utilae = bonum per alium – ne v sobě, ale dobré k něčemu jinému

c) bonum delictabile = dobro příjemné - emotivní reakce živých tvorů na přítomnost nějakého dobra

čím dokonalejší jsoucno – tím se do něj koncentrují vlastnosti, propriety jsoucna

člověk – bonum honestum – týká se jeho osoby - mravní život

- bonum utilae – všechny nástroje, které užívá, i svět,

- bonum delectabilae – všechny požitky, které užívá

jsou příjemné věci, které nemají v sobě hodnotu

Druhy dobra = propriety dobra – transcendentálie, cokoli je – tak je dobré – konvertibilita jsoucna dobra – vzájemná zaměnitelnost jsoucna a dobra, dobro nesmíme brát ve smyslu mravním

existuje univerzální řád skutečnosti – věc je/může být užitečná, kdyby byla naprosto neužitečná – vypadla by z univerzálního řádu

paralelně můžeme uvažovat zlo – není transcendentálním určením

zlo = malum

Co je zlo – různé teorie:

1) Zlo je něčím absolutním – je ontologicky původní, nedeterminované, - teorie manichejců, existuje absolutní princip dobra a zla, celá skutečnost je odvěký boj mezi principem dobra a zla

2) zlo jako pozitivní hodnota – např. moderní fenemenologové – můžeme se dívat na zlo jako na pozitivní hodnotu

3) zlo jako negativní – negativní hodnota zla – Leibnitz, racionalisté – zlo je ontologický limit – to že věci jsou konečné, že jsou ontologicky limitované je zlo, zlo existuje pouze na úrovni jednotlivých omezených věcí, zlo u Leibnitze – když se budeme dívat na celek skutečnosti – zlo mizí – zlo se týká pouze jednotlivých věcí, jevů, událostí – když se podíváme na skutečnost jako celek – není zlem

4) privativní teorie – zlo jako privace – malum est privatio boni debiti = zlo je privace (scházení) toho, co má být

člověk nemá křídla – je to zlo - podle této teorie ano

podle klasické teorie není zlo, protože nenáleží člověku v jeho přirozenosti, zlo je teprve když schází něco, co má být – podle čeho se orientujeme v tom, co má být – podle přirozenosti věcí, člověk je živočich – má v přirozenosti smysly – teprve když nefungují, v přirozenosti člověka je, že smysly mají fungovat, když podléhá defektu – diktováno fyzionomií věci - je to zlo

Druhy zla:

1) fyzické – privace – nedostatkový stav na úrovni fyzické konstituce živého tvora, platí u živých bytostí, nelze v anorganické oblasti

2) mravní zlo – lidskému mravnímu skutku – schází něco, co mu náleží podle přirozenosti, lidský skutek podle přirozenosti má být v harmonii s mravním zákonem, jestliže lidskému skutku schází správná proporce k mravní hodnotě – je mravně deprivován

mravnost – transcendentální stav lidského skutku a mravní hodnoty = mravní dobro

Příčiny zla: - podle 4 základních podmínek, 2 vnitřní, 2 vnější

1) materiální – subjekt, který je nositelem zla – nositelem privace – subjektem mravního zla je lidská osoba, fyzického nedostatku – člověk/živočich

2) formální – to co ustavuje věc v tom, co skutečně je – formální příčina je privace – scházení toho co má být – nedostatkový stav – je nebo není – nedostatkový stav sám v sobě není, schází – absence, nepřítomnost

zlo samo v sobě není – zlo neexistuje – protože je nedostatkový stav – z ontologického hlediska – pro zlo je nejvlastnější – být scházením něčeho co má být – scházení – jakto že má realitu – zlo existuje tím, že existuje subjekt, kterému schází, který je napaden/korodován, zlo potřebuje nutně ke své existenci něco dobrého, potřebuje subjekt, pokud nebude pozitivní nositel – nebude zlo, kdyby zlo strávilo svůj subjekt – přestalo by být, existence nemůže být ontologicky původní, zlo je derivovváno

3) výkonná příčina = eficientní – to co působí něco – způsobit můžeme jenom něco, co je, neexistuje žádná eficientní příčina, která by působila, může působit subjekt, ale není sám zlem, není ontologickým zlem

ale pouze deficientní příčina – causa deficient – je způsobitelný pouze subjekt, kterému něco schází, příčina působí deficientně – nepůsobí tak jak by měla, scházení je nedostatkový stav

4) finální příčina – existuje nějaký činitel, který působí za účelem zla, působí jako zaměřitel zla – co není nemůže být zaměřeno, z ontologického hlediska – finální příčina neexistuje vůbec, zlo nemá smysl, zlo je naprosto iracionální, absurdita zla, když působí, jakýkoliv činitel když jedná – jedná paeter intecioner – mimo jeho záměr

námitka: člověk může jednat, aby působil zlo – zlo není, zaměřitel zla, člověk nemůže chtít zlo – může chtít něco pozitivního – člověk působí zlo, protože mu tu působí radost, dělá mu to dobře

zlo v čisté podobě není zaměřitelné, je realizovatelné jenom pod zdáním dobra

krásno = pulchrum

pulchrum est in quod apprehensum pluect = krásné je to co se líbí, když je to poznáno, aprehense – z poznání se realizuje pravda, krása = zalíbení díky poznání

zalíbení – patří k dobru, syntéza – krása je syntézou dobra a pravdy

Sv. Augustin – pulchrum est splendor ordinis = krása je jas řádu

Tomáš – respledentia ipsus forma = prozařování formy (krásná socha – mramor + forma, krása mramoru v tvaru sochy)

Komponenty krásna:

a) řád – ordo – krása je tam, kde je řád (chaos je neslučitelný s krásou)

b) debita proportio – správná proporce (krásná tvář, kde jsou správné proporce, živočich – tělesné proporce)

c) integritas – kompaktnost – řád – proporce musí být vnímatelná, kompaktní - když stojíme před něčím co nejsme schopni vnímat – nelze vnímat ani krásu

d) claritas – světelnost – jakýsi jas – nutná podmínka krásy

Druhy krásna

1) venustum – jemné a roztomilé – věci, které jsou teprve ve vývoji – křehké, jemné, něžné, např. mláďata

2) pulchrum – krása jsoucna, které je na vrcholu svého vývoje – jiná krása dítěte x dospělého člověka

3) sublimae – velkolepé – to co překonává intuivní schopnosti poznávajícího

2 velkolepé skutečnosti

- statikum – např. pohled na velehory

- dynamicum – rozpoutané živly, bouře na moři – z bezpečné vzdálenosti

Krása – na úrovni smyslové zkušenosti

Krása může být i intelektuální – nějaké řešení může být krásné, harmonie mezi komponenty

Krása mravní – harmonie mezi skutky a mravní normou – světlost, integrita, řád života

Ošklivost – deformitas – opak toho, co je krásné, nějaký defekt na těchto úrovních – nedostatek řádu, špatné proporce, narušená integrita, něco potemnělého – když schází jeden z těchto komponentů - deformitas

Deformitas:

a) horidum – děsné, strašné (horor) – to co vyvolává děs, hrůzu, strach, řád je natolik pokroucen, takový nedostatek proporce – až je to příšerné

b) ridiculum – směšné – je to, co je zatíženo nějakou disproporcí – všechny vtipy jsou založeny na disproporci

Kategoriální analýza

= analýza jednotlivých kategorií

Substance

1) etymologie termínu (původ) – český překlad podstata – být pod, jazyková forma je zavádějící, lat. sub-stare = být pod, není to nic co je pod, pod je nic, pod tím co vnímáme je nic

řecky ousia /úzia/ - odvozeno z einai = být (ousia = jsoucí)

substance = vpravdě jsoucí skutečnost

český a lat. výraz – materializuje skutečnost – dělá z ní kvantitativní skutečnost – to není (všeobecný odpor k substanciálnímu myšlení – opora v tom, že je to něco, co je pod)

2) co to je substance

- z hlediska logického – jak se realita podstaty ukazuje na úrovni našich pojmů/jazyka – reflektují se v jazyce

Petr je student 2. ročníku KTF

Subjekt spona predikát predikát predikát

z logického hlediska – substance je posledním subjektem všech predikací – něco co přijímá predikace, tento subjekt už není realizovatelný – Petra nelze vypovídat o něčem jiném, predikovat – vztáhnout k subjektu – Petr je posledním subjektem, substance – poslední subjekt všech predikací

2 aspekty substance:

1) neexistují v žádném subjektu - neexistuje v jiném subjektu s tím pádem není ani vypovídána o nějakém jiném subjektu – Petr jakožto individum – jakožto 1. substance

2) neexistuje v nějakém subjektu, ale přesto je o subjektu vypovídána – člověk – živočich = esenciální predikabilia, tzv. esenciální predikabilia – nejsou v žádném subjektu, protože ten subjekt ustavují, ale vypovídají o subjektu

napětí mezi 1. a 2. substancí

Platón – pravou realitou jsou tyto 2. substance – existuje člověk s velkým Č, na němž mají všichni účast – teorie participace v platónském smyslu

Aristoteles – skutečnost – úzia – v pravém slova smyslu jsou 1. substance – indivuda, ne to co je přesahuje

Propriety substance: z hlediska logického

1) subjektem všech kontrárních určení – může být bílá/černá – subjekt podléhá kontrárnímu určení, bílá/černá ne

2) nemá kontrární protipól – bílá má kontrární protipól v černé, substance nemá protipól, negace znamená upadnout do nicoty,

3) nepodléhá gradualitě – není něco, co by bylo víc nebo méně substancí – buď je nebo není substance – barva může být více nebo méně intezívní

Substance z ontologického hlediska

prokázat – že substance skutečně existuje – že existuje něco co nazýváme substancí,

důkazy existence substance

1. důkaz – z existence kvantitativní změny – kvantita se zvětšuje nebo zmenšuje?, když roste rostlina – zvětšuje se kvalita? – kvantita je větší kvantita – regres do nekonečna, kvantita 1 má kvantitu 2, rostlina se mění kvantitativně – rostlina není predikovatelná na kvantitu, nemění se kvantita kvantitativně – to co se mění je rozměr skutečnosti, který označujeme jako rostlinu – rostlina je substancí, která se mění v kvantitě – nemění se kvantita

2. důkaz – Aristoteles – existence organismu – je důkaz pro substanci – je komponován z elementů – elementy nemají svoji existenční autonomii, protože existují jako celek, být psem je něco jiného než souhrn elementů, být psem dává specifitu, princip, který uděluje elementům specifitu být psem

elementy – které konstitují psa n. kočka – specifita elementů - dává formu v určité podobě

Aristoteles – specifika elementů dává morfé – formu, jestliže jednota zanikne – dekompozice, funkce elementů jsou podřízeny vyššímu celku – jinak by došlo k rozkladu, sjednocující princip – který specifikuje a sjednocuje – substance "na pozadí" – princip ontologický, který specifikuje hmotnou skutečnost

slovo P/E/S – nositel jednotného významu, elementy samy o sobě každý má svoji identitu, ale už nejsou nositelem toho významu – když rozdělím na písmena – už není nositelem jednoho významu – holistická (celková) teorie skutečnosti

Zrod nového živočicha – z nějakého živočicha – určitým procesem se ze živé bytosti vyčlení další nové autentické jsoucno – něco úplně nového, existenčně nezávislého, existenční autonomie, princip bytostné autonomie – rozdílný od původního

fr. filozof - substance existuje – můžeme zjistit analýzou existenčních soudů, které jsou objektivní,

Strom je – když reflektuji – postihuji 2 formální roviny – esenciální rovina – obsahové vymezení nějaké skutečnosti – existenční aspekt,

esence není existence – jsou separovatelné, 2 ontologické rozměry, které jsou rozdílné – jsou separovatelné - - když se separují – strom přestane existovat

dualita, která existuje ve striktní jednotě – když se oddělí – přestane existovat, substance je ontologický princip, který sjednocuje esenciální a existenciální aspekt skutečnosti – princip, který zajišťuje jednotu v mnohosti, dokud tyto 2 roviny – je tam sjednocující princip, je tam ousia

Lidská zkušenost s láskou – když člověk má někoho rád – afekt lásky – pronikne celého člověka – chce se tam druhému totálně dát – i v těch nejintezívnějších momentech sebedávání – člověk chápe, že se nemůže dát cele – protože nedisponuje svým bytím - metafyzický egoismus – pevné jádro skutečnosti, - je tam ouzia

Co je substance – nejposlednější, nejzákladnější, rovina skutečnosti, jako taková není definovatelná, přes rod + druhový rozdíl – substance nejposlednější roviny skutečnosti – nemůžeme jít za ní, můžeme jí jen popisovat

negativní vymezení – co substance není – substance není případek (akcident)

akcidentální rovina skutečnosti – je ta rovina která je souměřitelná v jiném od sebe

Existuje kvantita jako taková – ne vždy existuje nějaký subjekt, který je takto kvalifikován, substance nemůže být relativní, substance není esence, podstata není esence, všechny případy mají svoji esenci – protože jsou definovatelné – kvantita je definovatelná, esence je společná všem kategoriím, esence je jenom jedna, rozlišování substance a esence

substance není subjektem, být subjektem je pouhou funkcí substance,

pozitivní vymezení – substance est ens cuui compabit esse in se – podstata je jsoucno, kterému náleží být v sobě – substance – inseitní, svébytné jsoucno

být existenčně automní – definuje substanci, svébytné jsoucno

Propriety substance – z ontologického hlediska

1) ontologicky centrální – rovina skutečnosti – okolo níž se koncentruje všechno ostatní aspekty skutečnosti, centrifikální – na sebe koncentruje všechno ostatní, jako magnet, který všechno ostatní přitahuje, kvantita existuje v substanci

2) je vrcholně determinována – v sobě určená, nepřijímá určení jen od akcidentu, substance je vrcholně pozitivní sama v sobě – ostatní pouhá modifikace

Substance je inseitní jsoucno – jaký problém – kolik existuje substancí – je principem autonomie jsoucna – kolik existenčních automních center je v tomto světě

co je svět – určité kompozitum z různých skutečností: vztah – celek – část (vesmír a jeho části) co je ontologicky předchůdné – celek nebo část

celek – teorie monismu – existuje pouze jedna substance, komponenty nemají svoji autonomii

x prioritu mají části – celek je odvozen z částí je komponován ze svébytných částí – jedna není zredukovatelná na druhou

teorie monismu – statický monismus - vesmír je 1 část, my jsme případek, Parmenidés – první realita je pouze 1, pravá skutečnost je vesmír, je automní my jsme případek, nejsme svébytní, pluralita je pouze zdánlivá

dynamický monismus – Herakleitos, Hegel – 1 celek, který je dynamický, celek, který je evolucí, jednotlivé momenty jsou momenty absolutna, prochází evolucí – substance absolutna, substance = absolutno, nezávislost na jiném

klasická filozofie – přednost mají části

monismus – má dnes stále více zastánců – současná věda – vesmír jako jeden harmonický celek, pokušení 1 substance – my jen různé orgány, my nemáme svoji autonomii, my neustavujeme celek, celek nás ustavuje

nemonisté – automní celky, které dávají dohromady ten celek, který je odvozen

Klasická filozofie části – které dohromady

Monismus – problémy s obecninami – kočka, pes – obecné pojmy, monisté žížala neexistuje – je pouze skutečnost s velkým S

Naše obecniny jsou neobjektivní – obecné pojmy (chápu kočku jako automní jsoucno) - monista musí negovat obecnost pojmů – noeticky diskvalifikuje – noetika – objektivita obecných pojmů je nutná

jestliže je pravdivá noetická rovina skutečnosti – monistická teorie – světový subjekt myslí kontradiktorně – nikdo není automní, mluví jen světový subjekt, myšlenky jsou myšlenky světového subjektu – myšlení je rozporné – já mám názor x on má názor – subjekt klade vnitřně rozporně myšlenky

Kde se realizuje substance – jsou různé teorie pro anorganická jsoucna

neživá příroda je jednou velkou substancí

na úrovni živých celků – jsou automní celky, mají svůj vnitřní život, jsou vnitřní životy, mají imanentní aktivitu, na úrovni organického jsoucna je více substancí – nevíme, kde jsou substance v neživé přírodě – snad na úrovni minerálů, živočichové – jsou nadáni autonomií – mají svoji činnost

Případek

Akcident – Accidens – ad cadó – stát se, přihodit se, udát se

Aristoteles – substance + 9 případků (někdy 7)

Případek – ta rovina skutečnosti, která není existenčně automní, není v sobě, ale je v jiném

akcident je jsoucnem, je určitou rovinou skutečnosti – splňuje podmínky jsoucna

má bipolární aspekt – existenci a esenci

existence– náleží mu bytí v jiném, být v jiném – jak je – tak, že je v jiném, z existenčního hlediska - závislost

esence – z esenciálního hlediska je automní, tím se akcidenty liší, být kvalitou je esence, kvalita má svoji esenci, esence zajišťuje autonomii,

být kvalitou nezávisí na substanci, naa substanci závisí že kvalita je

Analýza některý akcidentů

Vztah – raletio – jeden z nejzajímavějších akcidentů – zkušenostní báze – víme, že vztahy jsou, když myslím – myslím na něco – jsem ve vztahu – když definuji – definuji předmět ve vztahu k jiným

Vztahy jsou – je to rovina skutečnosti

substance je ontologicky introvertní – uzavřená do sebe

vztah je ontologicky extrovertní – otvírá skutečnost jinému od sebe

Vztah – vždy se vztahuje něco k něčemu, substance se nemůže vztahovat, protože je substance – aby se substance mohla vztahovat k něčemu potřebuje něco jiného od sebe než je ona sama - může se vztahovat přes akcidenty

3 ontologické akcedenty, kterými se nějaké skutečnost vztahuje k jinému

– kvantita, kvalita a činnost = fundament vztahu na základě čeho se něco vztahuje k něčemu – na základě fundamentu vztahu, tento stůl je stejný s tímhle tím stolem – vztahuje se kvantita - vztah stejnosti a nestojnosti kvantita je fundamentem vztahování mezi hmotnými předměty

když srovnávám skutečnosti na základě kvality – mám vztah podobnosti a nepodobnosti,

základ vztahování činnost – př. vztah závislosti

Otcovství – je vztah:

F – základem - plození – je urč. činnost

S – osoba otce – Petr – subjekt vztahu – je subjektem na základě činnosti – splodil

T – termín, to, k čemu se vztahuje subjekt – syn nebo dcera

Konstitutivní momenty vztahu – fundament, subjekt, termín

Pravda – shoda myšlení a skutečnosti – vztah

S – quo – rozum, intelekt – bezprostřední subjekt

- quod – osoba, která je nositelem rozumu

T – poznání skutečnosti – to k čemu se myšlení vztahuje

F – činnost, soud – mentální operace

Co je vztah onotologicky – z existečního apektu – esse in – být v jiném – být v

esenciální aspekt vztahu – esse ad allium – být k jinému

Propriety vztahu – nemá gradaci – vztah je intenzívní/méně intenzívní – to je gradace kvality

- nemá kontrární protipól – kvalita má - spravedlivost/nespravedlivost

termíny musí být současné – jak zaniká jeden – zaniká i vztah

Druhy vztahů:

- reálné – když fundament je reálný

- pomyslné – A = A – fundament je nereálný

- vzájemné – reciprocitivní – vztah je oboustanný – matematický vztah

- nevzájemný – nerecirpocitivní – jednostranný – otcovství

- predikamentální – realizuje se na základě nějakého akcidentu

- transcedentální – neuskutečňuje se na základě nějakého predikamentu – skutečnost sama sebou se vztahuje k jinému, vztahuje se sama sebou – korelativní, vztah mezi materií a formou, možnost a uskutečnění, možnost je transcedentální ve svém uskutečnění

vztah je z ontologického hlediska nejslabší kategorie – je akcidentem – na rozdíl od ostatních akcidentů potřebuje něco jiného od sebe aby mohl být, nemá tu konzistenci jako substance

Z hlediska antropologického – nejdůležitější kategorie – pro člověka znamená někdy všechno

Filozofie – popisuje tyto vztahy - nejdůležitější vztahy:

člověk – člověk antopologie

člověk – příroda

člověk – Bůh – filozofie náboženství

Kvalita

existují kvality – zkušenostní báze – ano, to co vidíme jsou kvalifikované kvality, poznání skutečnosti je možné, všechny poznatky jsou kvality, kdyby jen kvantita – jen šeď, rozprostraněnost, na kvantitu si lze šáhnout jen prostřednictvím kvality – měkkost, tvrdost, hrubost, ctnosti, dobré a špatné návyky – jsou kvality

adaptační kvality – nejsou smyslově vnímatelné, předmět se k něčemu hodí – adaptační kvalita

Jaké jsou funkce kvality:

- propůjčuje hodnotu subjektu, který kvalifikuje (př. člověk má určitou hodnotu

– umožňuje komunikaci mezi předměty – proč předměty mohou mezi sebou komunikovat – na základě kvality – kvalita zajišťuje komunikaci/nekomunikaci mezi předměty

Definice kvality – dispozito substance

Kvalita – je diference – Aristoteles: nejzákladnější kvalita je specifická diference

Druhy kvalit (kvalit je velmi mnoho – jen nejzákladnější)

1) habitus a dispozice

- habitus – hluboce zakořeněná kvalita, která disponuje subjekt (dobře nebo špatně) v sobě nebo ve vztahu k jinému, kdo zná dobře matematiku – má habitus matematiky

dispozice – není tak zakořeněno

habitus a dispozice – liší se silou zakořenění v subjektu

2) potentia a inpotentia – neschopnost

- potentia schopnost k činnosti, schopnost něco učinit, schopnost něco myslet, rozumová schopnost je potence

- inpotentia – neschopnost něco učinit

3) qualitas sensibilis – všechny kvality, které jsou smyslově snímatelné – tvrdost, měkkost, hrubost

4) forma et figura – ohraničení hmotných předmětů v prostoru

habitus – je entitativní – je kvalita, ta dispozice, která disponuje dobře předmět v něm samém, v jeho proporcích (krása)

operativní habity – umožňují nějakou činnost – vědeckou- na úrovni intelektuální, všechny mravní ctnosti (jednat statečně, spravedlivě), uschopnění k nějaké činnosti, schopnost jednat nějakým způsobem

Propriety kvality – určují kontrární protipól (ne všechny, některé) – spravedlnost x nespravedlnost, statečnost x zbabělost

Má gradaci – růst intenzity – např. barvy

způsob gradace kvality

– zakořeňuje se stále více do subjektu – do hloubky – př. studium

- extenzívní růst kvality – do šířky - studium – najednou víme věcí

prohloubení + rozšíření – souvisí

Analogie jsoucna

- původně v rámci řecké matematiky

logos – proporce mezi dvěma čísly – mezi 6 a 3

analogia – vztah mezi čtyřmi čísly: 6 ku 3 se má jako 10 ku 5

analogie se používá v každodenní mluvě, analogie = příměr, je přímo vázána na strukturu našeho poznání, jakmile přirovnávám = analogické vyjadřování – přednáška je dlouhá jako věčnost,

v literatuře – především v poezii, v Písmu

ve vědě – aby se poznala skutečnost, která je přímo nepřístupná na základě něčeho, co je přímo přístupné – model atomu – makrostruktura aplikovaná na mikrostrukturu (vypadá jako planety)

analogie v teologii, ve filozofii, Boha poznáváme analogicky – na základě znalosti z tohoto světa něco vypovídat o Bohu

Vymezit – podobnost v nepodobnosti – 2 extrémy – univocita a ekvivocita

Univocitní termín – je takový pojem nebo takové slovo, které se vztahuje stále stejným způsobem – živočich se vztahuje stejně – na psa, žížalu, člověka

univocitní termín je vztahován k různým skutečnostem stále stejným způsobem

ekvivocitní termín – pojmová rovina je jiná, neměnnost zůstává pouze na úrovni výrazu

př. zámek – může znamenat 2 naprosto nesouvislé skutečnosti – založena většina nedorozumění, vtipů

mezi univocitou a ekvivocitou – analogie – ty, které jsou vypovídány o různých věcech – ne úplně stejným způsobem, ale ani ne naprosto jiným způsobem - sémantický posun, př. život – analogický – k Bohu, člověku, psu, mravenci, bakterii – všichni žijí – ale každý jiným způsobem, ale současně neztrácí identitu – je to pořád život – dochází k modální mutaci

analogické pojmy jsou elastické

př. jsoucno – je vypovídatelné o substanci nebo o akcidentu – ne stejným způsobem, substance je svébytné jsoucno, akcident – nesvébytné

Druhy analogií (univocita a ekvivocita jsou krajní póly – mezi nimi 5 druhů analogií)

1) analogie fyzické nestejnosti – objevil kardinál Kajetán, živočich – jinou živočišnost má pes, člověk, v realitě je nestejnost, logicky je univocita

2) analogie proporcionální vlastní – když stanovím, že a ku b se má jako c ku d, zrak se má ke svému předmětu stejně jako rozum ke svému předmětu,

vlastní – rozum i zrak jsou determinovány, intimně se týká skutečností, architektonika skutečnosti

3) analogie atribuční vnitřní – jedna kvalita může tíhnout k různým skutečnostem a teď mě zajímají ty skutečnosti, atribuce nějaké kvality se realizuje v tom, komu kvalita náleží – život – vnitřní atribut, člověk, pes – realizují život analogicky

4) analogie proporcionální nevlastní – doména básnická – úsměv na tváři a její jas se má podobně jako rozkvetlá louka a její jas – záleží na invenci člověka

5) analogie atribuční vnější – termín zdravý – živočich, člověk, jídlo vzduch, učení – jeden termín k různým termínům – vnitřně se realizuje jenom v jednom – hlavní analogát – jen zdravý organismus je nositelem zdraví (pravý nositel zdraví), ostatní analogáty substráty, zdravý vzduch – ne sám o sobě, jen podporuje zdravý život, zdravá barva – jen signalizuje zdraví člověka

narativní teologie, moderní filozofie – používá analogie 4 a 5, klasická filozofie 2 + 3

Příčinnost – kauzalita – příčina je princip – principium, co je princip – to je první:

1) v bytí

2) v dění, v činnosti

3) v poznání věcí

Kauzalita se vždy definuje jako závislost, jako princip na němž závisí něco jiného od ní,

- princip dynamický – od něhož se odvíjí nějaký dynamismus

- princip poznání – od něho se odvíjí poznání

Druhy příčin – z hlediska způsobu zapřičiňování

příčina formální, materiální – vnitřní příčiny věci – materie + forma, každá hmotná věc je bipolární

příčina výkonná neboli eficientní, účelová, nebo-li finální – 2 příčiny vnější, motiv a cíl

výkonná příčina – je motivem, příčina změny nebo ohybu

moderní filozofie/věda – škrtla účelovou a formální příčinu, zajímá jí materiální příčina – jako hmota, na kterou si mohu sáhnout,

v moderní biologii – návrat k finální příčině –

příčiny:

- causa proxima – blízká

- causa remota – vzdálená

příčina opilosti – blízká – vypiji 2 l rumu, vzdálená – šel jsem do hospody

příčina přímá a nepřímá

hodně pozornosti na úroveň výkonné příčiny

Hume – aplikuje Lockův model, kauzalita neexistuje

2 koule – kinetická energie – jedna narazí do druhé – udělí ji kinetickou energii, druhá koule má kinetickou energii, můžeme říci, že koule č. 1 zapříčinila pohyb koule č. 2 – Hune říká ne, to co vidíme – fenomén 1 následuje na fenomén č. 1, vnímáme jen následnost dějů, jevů, jen sekvenci – nevnímáme příčinu, nemůžeme říci, že se to děje kvůli něčemu

2 otázky:

1) proč něco co vzniká musí mít příčinu

2) proč tato konkrétní příčina musí mít tento konkrétní účinek, říká – nejprve budeme řešit otázku 2 a na základě toho pak otázku 1, když řeší otázku č. 2 uvádí příklad s koulemi, říká, že závislost není, že my pouze věříme

měl zkoumat nejprve číslo 1 – proč když něco začne, musí mít nutně příčinu, když něco vzniká, může vzniknout:

1) ze sebe – ne protože to by bylo autocausace – muselo by být a nebýt zároveň, před svou existencí být a nebýt zároveň – kontradikce, to co není nepůsobí, ze sebe nemůže vzniknout

2) z ničeho – bezdůvodný vznik není možný – není žádná příčina

vznik – fáze 1 – nebytí věci – znamená nebytí stavu 2, ale není absolutně nic – je tam příčina, kdyby nebylo vůbec nic, byla by jen jedna fáze, a to fáze 2

fáze 2 – bytí věci,

fáze 1 – znamená nebytí fáze 2

když začnu fází 2 – permanentní vznik, to by nebyl vznik, kdyby nebyl důvod vzniku, pak by byla jenom jedna fáze - kdyby nebylo nic – byla by pouze jedna fáze – byla by fáze 2

každá změna je závislá na něčem jiném, každá změna je relativní od jiné, je nutně závislá na nějaké příčině

Témata ke zkoušce:

1. Předmět ontologie a nutnost ontologického přístupu ke skutečnosti.............................................. 62

2. Pojem jsoucna a jeho komponenty........................................................................................................... 64

3. Pojem nicoty................................................................................................................................................. 65

4. Problém monismu....................................................................................................................................... 66

5. Kategorie jsoucna v obecném pohledu..................................................................................................... 66

6. Substance..................................................................................................................................................... 67

7. Vztah............................................................................................................................................................. 68

8. Kvalita........................................................................................................................................................... 69

9. Transcendentální určení jsoucna v obecném pohledu.......................................................................... 70

10. Jednota.......................................................................................................................................................... 70

11. Dobro a zlo.................................................................................................................................................... 71

12. Krása............................................................................................................................................................. 72

13. Analogie jsoucna......................................................................................................................................... 73

14. Příčinnost..................................................................................................................................................... 73

15. Potence a akt................................................................................................................................................ 75

16. Dynamická ontologie - Hegel, Heidegger............................................................................................... 76

Předmět ontologie a nutnost ontologického přístupu ke skutečnosti

1. Ontologii je upírán statut vědy

Nesplňuje (prý) kriteria vědeckosti. Patří (prý) minulosti.

Agust Comte: rozlišuje tři fáze lidského poznání:

2. mytická fáze - pokus o interpretaci skutečnosti prostřednictvím mýtu

3. filosoficko- teologická fáze - vysvětlení na základě filosofie a teologie (řečtí filosofové přecházejí od mýtu k filosofii - Homér, ->Aristoteles)

4. pozitivní - interpretace skutečnosti prostřednictvím exaktních (pozitivních) věd

Rozdíl mezi vývojem a evoluce pozitivních věd (např. medicína) a filosofických věd.

Pozitivní vědy (medicína) potřebují technologický vývoj (přístroje) à lineární vývoj v čase.

Filosofie nepotřebuje technologickou základnu à není zde lineární vývoj (neplatí čím pokročilejší doba, tím lepší filosofie).

Ontologie se klade nárok na objektivní poznání skutečnosti. Moderní filosofové tuto možnost odmítají:

Empiristé - všechno vyrůstá ze zkušenosti - ontologické principy nelze empiricky dokázat
Kant - poznáváme pouze fenomény - popis věcí
Descartes - subjektivizace poznání - ontologie počítá s objektivitou

Nutnost ontologického poznání

Existují rozměry (roviny) skutečnosti, které nejsou dosažitelné exaktními vědami, je nutná ontologie. Např. “vztah“, “možnost“, “kvalita“, “podstata“ - to žádná věda nevysvětluje.

Pozitivním vědám uniká “kategoriální“ prostor skutečnosti.

Každé partikulární (exaktní) vědě přísluší jedna oblast výzkumu, která má jednotnou strukturu. Všechny roviny skutečnosti jsou přístupné lidskému rozumu - jsou inteligibilní. Proč tomu tak je, ale žádná tato věda nevysvětluje.

Uniká jim “transcendentální“ rozměr skutečnosti.

Předmět ontologie

Materiální předmět ontologie je skutečnost v její celistvosti.

Formální předmět (z jakého hlediska se dívá na) - z kategoriálního a transcendentálního úhlu pohledu.

Předmětem ontologie je analýza skutečnosti (jsoucna) (materiální předmět) z hlediska kategoriálního a transcendentálního (formální předmět).

Metoda ontologického výzkumu

Metoda je cesta k dosažení závěrů. Cesta má začátek, průběh a konec.

· počátek (východisko) je smyslová zkušenost a rozumová reflexe

· průběh - v jakém smyslu, kudy se pohybuje - používá tyto metody

- analýza - rozbor běžně dostupných dat - rozklad na jednodušší komponenty

- syntéza - kompozice, spojení komponent

- indukce - jak překonat smyslovou oblast a odhalit smyslově neodhalitelné podmínky

- dedukce - zejména v theodicea

- aplikace principu sporu na smyslovou zkušenost

- historická metoda - přihlédnutí k dějinám vývoje

· závěr - pochopení skutečnosti.

Definice ontologie

Etymologie slova - pochází z řečtiny - “on“ = skutečnost, jsoucno + “logos“ poznání.

Metafyzika - zakladatelem je Platon, systematickým zakladatelem je Aristoteles (ani jeden tento pojem nepoužívají, zavedl jej pořadatel Aristotelových spisů) - věda, která stojí mimo přírodní vědy.

Reálná definice ontologie má čtyři aspekty:

· ontologie - nauka o skutečnosti jako celku

· aitiologie - nauka o příčinách (příčina = základní a dostateční podmínka něčeho)

· usiologie - nauka o podstatě (bytnosti)

· teologie - (aristotelské pojetí) je možné dokázat existenci Boha (principem sporu)

Podmínky možnosti ontologického poznání

a) objektivní podmínky - mnohovrstevnatost skutečnosti, skutečnost není monolitická, ontologie chce reflektovat všechny vrstvy skutečnosti najednou -.ontologie není syntézou ostatních oborů - skutečnosti se dá rozumět jako celku, nezávisle na všech partikulárních vědách

skutečnost je inteligibilní

b) subjektivní podmínka - člověk má schopnost zkoumat skutečnost jako celek - akční radius lidského myšlení je neomezený (narozdíl od smyslů)

Lidský rozum je otevřený ke skutečnosti jako celku.

7. Historické poznámky

Řečtí filosofové

atomisté - pochopíme skutečnost jako celek, když pochopíme základní strukturu skutečnosti, její základní kameny - atomy

Anaximenes - skutečnost je jen vzduch, vše ostatní je koncentrací vzduchu

Tomáš Akvinský

“To co lidský rozum poznává jako to nejznámější a v čem zakládá všechny své pojmy je jsoucno.“

objectum proprium - vlastním předmětem lidského rozumu je jsoucno - je to jakési pozadí, na kterém chápeme všechno ostatní - každý smysl má svůj předmět (zrak, čich,,,), stejně tak i rozum

Johanes Duns Scotus

“Vlastním předmětem rozumu je jedinec (jednotlivina) jako takový.“

(nikoliv skutečnost jako celek)

pravdu má Tomáš Akvinský protože

· nominalisté směšují formální aspekty smyslů a rozumu - v lidském poznání nelze separovat smyslové poznání a racionální poznání, protože smyslové poznání poznává smyslově jednotlivce, ale rozum už přesahuje jednotlivinu

· lidské poznání postupuje od méně rozlišeného k více rozlišenému

· aby bylo možné poznat principy (princip sporu, identity a vyloučeného třetího) rozumu, musím chápat skutečnost jako takovou

· všechny ostatní pojmy, kterými disponujeme na úrovni myšlení předpokládají pojem jsoucna

Pojem jsoucna a jeho komponenty

Význam pojmu jsoucna (ens)

· nominální pojetí skutečnosti - skutečnost je něco co je

· participativní pojetí skutečnosti - skutečnost je něco co je

pojem jsoucna je vnitřně duální Þ skutečnost je duální

př. studens - nominálně - ten subjekt , který studuje

participativně - studování subjektu

Definice

Jsoucno je to, co má bytí jakýmkoli způsobem.

Jsoucno je to, co je, nebo může být.

Komponenty jsoucna – esence a existence

Dva konstitutivní prvky každé skutečnosti jsou esence a existence.

esence – určitost jsoucna – bytnost

· je základní podmínkou poznatelnosti

· je základní podmínkou plurality existujících věcí

· bez ní nelze rozlišovat existující skutečnost

· dává identitu jsoucnu, rozlišuje ho od jiného

charakteristiky esence:

· je negativně věčná - její obsah nepodléhá změnám

· se nemění, mění se jsoucno, které je ustanoveno esencí

· je nutná, nemůže být jiná

· není jsoucnem (a tudíž není) je to princip jsoucna

existence - být z jiného

charakteristiky existence:

· existenci musíme vymezovat ve vtahu k antistavu - nejdříve jsem nebyl, teď jsem

· existence je základní akt jsoucna - základní uskutečnění možnosti jsoucna

· existence není jsoucnem (tudíž neexistuje) - je to princip existence jsoucna

Poměr esence a existence

Mezi esencí a existencí je reálný rozdíl.

Jeden člověk se liší od druhého, každá skutečnost má něco, co je jí nejvlastnější, ustavuje ji, esenciální znak, který patří pouze jednotlivci, to je nepřenosné.

Existence je společným určením mezi jednotlivinami.

Kdyby mezi esencí a existencí nebyl reálný rozdíl, pak by nebyla pluralita věcí. Nemohl by existovat ani vznik ani zánik, protože esence je neměnná.

Esence je podmínkou existence, ale sama neexistuje, protože pak by musela mít svojí esenci.

Dělení jsoucna (několik druhů dělení)

A · ens perse (nutné vazby mezi existujícími věcmi)

· ens per accidens (vazby nejsou nutné)

B · ens substanciale - substance

· ens accidentale - modifikace substance

C (tuto oblast zkoumá logika a noetika)

· ens verum – pravdivé jsoucno

· ens falsum – nepravdivé jsoucno

D · ens in potens jsoucno v možnosti

· ens in actu jsoucno aktuálně jsoucí

Pojem nicoty

Pojem “nicoty“ spadá do transcendentální analýzy.

Proti sobě stojí jsoucno (skutečnost) a nicota.

Lidské poznání je relacionální - každý poznatek je dán vztahem. Proto se nám může myšlenkově spojit, že skutečnost musí mít nějakou vztažnost, tedy nicotu. Z toho vyplývá, že jsoucno je něco pozitivního.

Pohled moderní filosofie

Hegel počítá s objektivním bytím nicoty. Inklinuje k tomu, že nicota má pozitivní stránku - bytí a nebytí v jednom

Heidegger nerozlišil 2 aspekty pojmů:
1. psychologický - různí lidé myslím na pojem stolu, každý má vlastní představu stolu
2. noetický - na významu pojmu stůl se všichni shodneme.
To samé platí pro nicotu:
1. psychologicky - v naší mysli existuje pojem nicoty
2. noeticky - nicota popírá jsoucno - absolutní nic, nicota není

Nicota je pouze racionální jsoucno, to znamená na úrovni rozumu, ale ne ve skutečnosti.

Př. prázdná nádrž v autě

Soud zní “v nádrži je nic“
S (nádrž) - reprezentuje skutečnost
P (nic) - predikát neurčuji pozitivně, pouze odnímám - nicota je totální negace

Problém monismu

Monismus tvrdí, že existuje pouze jedno centrum skutečnosti, její komponenty nemají svoji autonomii.

Statický monismus (Parmenides)
Všechno to, co je, je skutečnost; když já jsem skutečnost, vy jste skutečnost, není rozdílu - jsme jen případky jediné skutečnosti - existuje jedna skutečnost - bytí.

Dynamický monismus (Herakleitos, Hegel)
Existuje je jedna dynamická skutečnost a to je dění - př. stůl, strom jsou fáze absolutního dění.

Spinozův model monismu
Existuje pouze jedna světová substance, to znamená, že já mám nějakou konzistenci, ale jsem pouze modifikovanou světovou substancí - nemám autonomii - když mluvím nemluvím já, ale světová substance skrze mě.
opozice: Jak to, že existují různé názory?

Monismus má dnes stále více zastánců. Současná věda vidí vesmír jako jeden harmonický celek, pokušení jediné substance – my jsme jen různé orgány, nemáme svoji autonomii, neustavujeme celek, celek nás ustavuje.

Monismus má problémy s obecninami (kočka, pes – obecné pojmy). Monisté tvrdí, že neexistují – je pouze skutečnost s velkým S.

Monista musí negovat obecnost pojmů – noeticky ji diskvalifikuje. Ale v noetice je objektivita obecných pojmů je nutná.

Jestliže je pravdivá noetická rovina skutečnosti podle monistů světový subjekt myslí kontradiktorně – nikdo není autonomní, mluví jen světový subjekt, myšlenky jsou myšlenky světového subjektu – myšlení je rozporné – já mám názor x on má názor – subjekt má vnitřně rozporně myšlenky.

Kategorie jsoucna v obecném pohledu

Skutečnost nelze zredukovat na jedno určení - skutečnost je mnohovrstevnatá.

Kategorie jsou konkrétní způsoby existujících věcí.

Existuje (podle Aristotela) několik rovin skutečnosti, které nelze redukovat jednu na druhou.

1. substance *

2. kvantita

3. kvalita *

4. vztah *

5. místo

6. pozice

7. čas

8. činnost *

9. trpnost *

10. habitus

* = patří do ontologie, ostatní do přírodovědy

Substance

Etymologické hledisko

latinsky sub-stare to, co stojí pod (ale pod tím, co vnímáme není nic)

lépe řecky ousia je odvozene z einai (= být) - v pravdě jsoucí skutečnost

Logické hledisko

Př. Petr je student 2. ročníku.

subjekt spona predikát predikát

Substance je posledním subjektem všech predikací.

Vlastnosti substance z logického hlediska

· má kontrární určení (je bílá nebo černá) – je schopná na sebe brát extrémní predikáty

· nemá kontrární protipól

· nepodléhá gradualitě (Je Petr více substancí než Pavel? - nikoliv)

Ontologické hledisko - Důkazy existence substance

1. Důkaz z existence kvantitativní změny

Rostlina roste, živočich roste - změna nás vede k něčemu, co se mění - změna je způsob existence. Je možné říci, že kvantita se stává větší? - Toto by bylo možné říci pouze tehdy, kdyby kvantita měla svoji kvantitu, ale pak bych šel do nekonečna. Kvantita se nemění, ale rostlina se mění - rozdílnost mezi kvantitou a růstem rostliny, to je substance.

2. Důkaz podle Aristotela

O substanci svědčí existence organismu, protože organismus (pes, rostlina) není dán pouze součtem existujících elementů. Organismus je součet elementů + struktura organismu (ta mizí po úmrtí) - tato struktura, to co elementy sjednocuje je substance.

3. Zrod nového živočicha

Z jednoho jsoucna vzniká další, nezávislé na předchozím.

4. Analýzou existujících soudů

Člověk je
“Člověk“ (esenciální složka) - analyzovatelná složka soudu - mohu reflektovat nad člověkem.
“je“ (existenční složka) = není analyzovatelná

Definice substance

Substance jako nejzákladnější rovina skutečnosti není definovatelná.

1. negativní vymezení (co substance není)

není to případek (ten je relativní), není to esence (všechny případky jsou – substance má svoji esenci), není to subjekt

substance není kvantitou, kvalitou, vztahem, činností

2. pozitivní vymezení substance
substance je jsoucno, kterému náleží být v sobě – “inseitní“ jsoucno

Vlastnosti substance z ontologického hlediska

· ontologická sebestřednost – ostatní roviny skutečnosti, které nejsou substanciální se vztahují k substanci - nemá kontrární protipól

· nemá gradualitu - jedna substance není více substance než jiná

· je zdrojem jednoty skutečnosti

· je ontologicky primární - substance existuje privilegovaným způsobem, potřebuje pouze sebe a ostatní potřebují substanci, jsou od ní odvozeny. Avšak pro naše poznání jdeme od akcidentů (kvantita, kvalita) k substanci (pouze myšlenkový důkaz) - substance není smyslově poznatelná

Kritika substance

· v současnosti převládá popisná metoda (fenomenologie) v poznání

· zdůrazňování empirismu - existuje pouze smyslové poznání

· záměna substance s kvantitou - teorie nehybného dna (J.Patočka)
Př. rostlina roste, ale substance rostliny je statická a oddělená od změny

· záměna substance s esencí

Vztah

Příklady vtahů: myslím na něco, emoce, poznání, přátelství.

Psychologicky je vztah je extrovertní (substance je introvertní); je to druh opozice.
Z ontologického hlediska je vztah nejslabší kategorie (protože má 3 předpoklady), z antropologického hlediska je to nejdůležitější kategorie.

Esenciální aspekt vztahu - být k jinému (esse ad alium).

Nutné podmínky (předpoklady) k ustanovení vztahu

K jeho realizaci se předpokládá substance, nějaký další akcident a něco vnějšího, Substance se vždy vztahuje k něčemu jinému přes nějaké akcidenty.

fundament - subjekt – termín

př. otcovství je vztah, jehož základem-fundamentem je činnost plození

subjektem je Petr, který je otcem, protože zplodil potomka

termín je to k čemu se vztahuje (syn, dcera)

př. pravda je vztah (shoda myšlení se skutečností) fundament = soud (činnost)

subjekt = osoba

termín = skutečnost

zejména tyto 3 akcidenty zakládají vztah:

· kvantita - zakládá vtah stejnosti nebo nestejnosti

· kvalita - zakládá vztah podobnosti a nepodobnosti

· činnost - zakládá např. vztah závislosti

Vlastnosti vztahu

· nemá gradaci

· nemá kontrární protipól

· termíny musí být současné, když přestane existovat jeden z termínů, vztah se končí

Druhy vztahů

A reálný - je fundament reálný - př. otcovství

racionální - skutečnosti nejsou ontologicky reálné - př. “A = A“ je vztah identity

B vzájemný - př. symetrie, přátelství

nevzájemný př. otcovství

3. predikamentální - realizuje se na základě nějakého akcidentu – př. otec a syn

transcendentální - neuskutečňují se na základě akcidentu (sama skutečnost se

vztahuje) - př. vztah mezi materií a formou, možnost a uskutečnění

Nejdůležitější vztahy: člověk-člověk, člověk – svět (příroda), člověk- Bůh.

Kvalita

Vše co vidíme a víme, všechny naše poznatky jsou kvantifikované kvality (omezení v prostoru, měkkost, tvrdost, hrubost jsou kvality). Když neexistuje kvalita, není možné poznání, protože se vytratí barvy, tvrdost, měkkost = smyslové poznání, ale i rozumové poznání (rozum, vůle). Cnosti, špatné návyky jsou také kvality.

Funkce kvality

· modifikuje substanci - zkvalitňuje subjekt

· umožňuje komunikaci (nebo nekomunikaci) mezi předměty (př, poznání, kontrasty)

Definice

Kvalita je dispozice substance. Hlavním znakem kvality je specifická diference, protože kvalita je diference – rozlišuje

př. člověk - specifická diference je “rozumný“ - kvalitou je rozum

Druhy kvalit (Aristoteles rozlišuje 4)

· habitus et dispositio

habitus - hluboce zakořeněná kvalita, která disponuje subjekt v sobě nebo ve vztahu k jinému, př. habitus matematiky, schopnost rychle běžet

habitus dále rozlišujeme:

- entitativní – disponuje subjekt př. zdraví, krása

- operativní - kvality, které umožňují činnost př. vědní obory, mravní cnosti, spravedlnost, statečnost

dispositio jedná se o kvalitu, která je lehce vykořenitelná. Disponuje subjekt k tomu, aby byl v dobrém nebo ve špatném vztahu k činnosti.

Habitus se může proměnit v disposotio a naopak.

· potencia et impotencia schopnost nebo neschopnost k činnosti - schopnost myslet, vidět

· qualitas sensibilis - smyslově vnímatelné kvality - př.tvrdost, kyselost, ..

· forma et figura – prostorové ohraničení předmětů

– forma = přirozená ohraničenost
– figura = ohraničenost, kterou vytvořil člověk

Vlastnosti kvality

· mají kontrární protipól př. spravedlnost - nespravedlnost, tvrdý - měkký

· má gradaci př. odstíny barev

· slouží jako fundament vztahu podobnosti

jak může kvalita narůstat:

- stále hlouběji se zakořeňuje v subjektu, kde graduje př. studium ontologie

- extensivní růst ne do větší hloubky totéž, ale víme stále více

Transcendentální určení jsoucna v obecném pohledu

Základní prvek jsoucna je jeho transcedentalita.

Transcedovat = přesahovat všechna kategoriální limity.

Každý jednotlivec je nositelem něčeho co jej přesahuje, být člověkem – není to moje jedinečná proprieta – nepatří k mé individuální výbavě, jinak by nikdo jiný nemohl být člověkem.

Propriety jsoucna – transcendentálie, jsou atributy, které nutně vyplývají z esence nějaké věci.

Atributy člověka – co nutně následuje na to co člověk je – společenskost, religiozita, racionalita.

Propriety jsou reálně totožné se jsoucnem – nemyslíme je v pojmu jsoucna, musíme je vydedukovat, kdybychom měli dokonalé poznání – v pojmu jsoucna bychom viděli propriety, absolutně bychom poznávali, viděli bychom všechno – my ale musíme dedukovat.

Definice propriety (obecně)

Proprieta je to, co vyplývá z esence věci a vypovídá se o ní na způsob nutné kvality.
př. pes a štěkání

Mezi transcendentálie patří

· jednota

· pravda

· dobro

· krása.

Geneze transcendentálií

Nekonečná otevřenost rozumu k něčemu, co je. První poznatek rozumu: něco je.

Už na počátku našeho života máme všechno v sobě, později pouze použiji, co mám.

Existují dva způsoby tohoto rozvinutí v sobě:

· speciální mody jsoucna = kategorie, jednotliviny (moucha, žížala)

· generické mody jsoucna = transcendentálie, které mají stejný rozsah jako jsoucno

vznik transcendentálii:

1. když myslíme na jsoucnu v sobě a) pozitivně = esence
b) negativně = jednota

2.ve vztahu k jinému a) ve vztahu k dokonalosti = dobro
b) ve vztahu k intelektu = ontologická pravda
c) syntéza dobra+pravdy = krása

Pozor neplést transcendetno (= absolutno, Bůh) a transcendentální

Jednota

Definice

Jsoucno je nerozdělené v sobě.

· nerozdělenost v kvantitě (predikamentální) - týká se pouze hmotných skutečností, protože pouze ty mají kvantitu - př. stůl, ale Bůh takový nemůže být

· nerozdělenost v esenci (transcendentální) - př. duše + tělo = esence člověka
To znamená pokud po smrti ztrácím tělo, pak nastává rozštěpení esence - zánik

Historický vývoj

· jednota je to nejhlubší uskutečnění skutečnosti (Platon, Plotin) - nadhodnocení jednoty

· jednota vyplývá ze jsoucna (Aristoteles, scholastika)

· moderní doba - jednota je nad jsoucnem (Kant)

Důkaz konvertibility mezi jsoucnem a jednotou

Jakmile sáhnu na vnitřní strukturu jsoucna, tak ho zruším à jednota jsoucna.
př. člověk a pud sebezáchovy

Mnohost (není transcendentálie)

je to, co je složeno z  jednotných jsoucen z nichž jedno není druhé. Z této  definice vyplývá, že jednota předchází mnohost - mnohost předpokládá jednotu.

Dělení mnohosti

a) rozdělení v kvantitě (predikamentální) - př. rozřežu stůl
b) rozdělení v esenci (transcendentální) - př. pes není kočka; člověk není Bůh

Druhy mnohosti (rozdílnosti)
1) rozdíl reálný
a) mezi jsoucny (entativní) - př. člověk – člověk, stůl – stůl
b) mezi jsoucnem a jeho modem (modální) - způsob existence jsoucna
př. člověk – být člověkem
2) rozdíl logický
a) rozdíl bez základu v realitě - př. člověk a živočich rozumný
b) rozdíl se základem v realitě
větší - mezi substancí a individualitou
menší - mezi skutečnostmi, které jsou neoddělitelné
př. jsoucno a dobro, krása

Dobro a zlo

Definice

· cokoliv je, tak je dobré (nikoliv ve smyslu mravním) - každá věc může být užiteční něčemu jinému

· dobro je to, k čemu každé jsoucno směřuje

Druhy dobra

· skutečnosti, které mají hodnotu sami v sobě (např. člověk)

· dobro pro jiné – slouží něčemu jinému (užitečné věci)

Zlo
není transcendentálním určením)

názory na vnik zla:

· teorie manichejců - zlo je něčím absolutním

· zlo jako pozitivní hodnota - např i moderní fenomenologové

· zlo je negativní hodnota - (Leibnitz - metafyzické zlo, racionalisté), je zde ontologický limit - konečné věci jsou nositeli zla, vzhledem k celku již není zlo v individuálním okruhu se nám to jeví jako zlo, ale po zasazení do celku, vzhledem k celku a konečnému cíli to zlem není

· zlo jako privace – nedostatek dobra - uvažujeme přirozenost věcí (např. slepý člověk)

Druhy zla

· zlo fyzické u živých bytostí (např. slepý člověk)

· psychické

· zlo mravní - např. lidská skutek není v souladu s mravním zákonem

Příčiny zla (1,2 - vnitřní, 3,4, vnější)

vnitřní

· materiální příčina - subjekt, který je nositelem zla (např. slepec)

· formální příčina – nedostatkový stav (slepota)

v případě zla scházení toho,co má být (= privace)

zlo samo o sobě není (z hlediska ontologického), protože neexistuje samo v sobě,

ale jen díku subjektu, který je zlem napaden

· výkonná neboli eficientní příčina (= to je to, co působí něco, např. hodím křídu) žádná taková příčina neexistuje, protože není možné způsobit něco, co není existuje deficientí příčina zla – nakolik příčina nepůsobí tak, jak by měla, natolik působí zlo

· finální (účelová) příčina – zlo vychází z dobra a proto nemá finální cíl - z ontologické hlediska neexistuje - zlo nemá smysl, je iracionální, absurdní

Krása

· krásno syntetizuje ostatní transcendentálie

· krása (smyslová, rozumová) není pouze pravda, protože akt k dosažení pravdy nemusí být líbivý

Různé definice

· krásné je to, co se líbí, když je to poznáno

· krása je syntézou mezi pravdou a dobrem

· záře řádu (Augustin)

· prozařování formy (Tomáš Akvinský)

Komponenty krásy

· řád, uspořádanost

· optimální proporce

· kompaktnost, vnímatelnost – nepřesahuje možnosti našeho poznání

· jas, průzračnost pro smyslové i racionální vnímání

Druhy krásy (tři základní druhy)

· krása smyslová

· krása rozumová (matematické výpočty; ontologie)

· krása mravní

Stupně krásna

· roztomilé, jemné (např. mláďata)

· krásné - krása jsoucna, které je na vrcholu svého vývoje (dospělý)

· velkolepé - to co překonává intuitivní schopnosti poznávajícího

A - statické - pohled na velehory

B - dynamické - nespoutané živly, voda, oheň

Ošklivost

opak toho, co je krásné - některé komponenta krásy je porušena

· hrozné - čím větší dobro se ničí, tím je to horší

· směšné

Analogie jsoucna

Oblasti, kde užíváme analogii

· pojem pochází z řecké matematiky (6:3 je jako 10:5)

· ve slovech - dupe jako slon, je nešikovný jako dřevo,

· v poezii, v Bibli

· ve vědě - poznat něco, co je nám přímo nepřístupné, na základě toho, co je nám přístupné

· ve filosofii - analogie je příměr, postihování podobnosti v nepodobnosti

Nutné podmínky analogie

pluralita existujících skutečností - skutečnosti jsou rozdílné, ale musí existovat podobnost, porovnání mnohostí a zjištění, v čem se shodují

Definice analogie

Analogická jména jsou ta, jejichž jazykový výraz je stejný a význam jména je částečně stejný (slabší význam) a částečně různý (silnější význam)

Způsoby vypovídání

· univocita - některá jména vypovídají o mnohých skutečnostech stejným způsobem
př. živočich je mravenec, slon, pes i člověk

· ekvivocita - pojmová rovina je jiná, neměnnost zůstává pouze na úrovni výrazu
př. klika (klika u dveří, štěstí), zámek (zámek u dvěří, veliká budova)

· analogie - vypovídá o mnohých skutečnostech, ale ne úplně stejným způsobem např. život - dá se vztáhnout k Bohu, člověku, psu, bakterii - může se realizovat na různých stupních

Druhy analogie (mezi extrémy)

(univocita) - extrém

3. analogie fyzické nestejnosti – př. živočišnost, člověk je jiný než opice

4. analogie proporcionální vlastní - A/B se má jako C/D (zrak má vztah k viditelným předmětům jako rozum k myšleným předmětům)

5. analogie atribuční vnitřní - “život“ se dá vztáhnout k různým skutečnostem (člověk, pes, pták) - pro všechny je život podstatný

6. analogie proporcionální nevlastní - doména básnictví - př. rozesmátá tvář jako rozkvetlá louka

7. analogie atribuční vnější - “zdravý“ se dá vztáhnout k různým skutečnostem (živočich, vzduch, jídlo, barva) - pravým nositelem zdraví je organismus, pro ostatní je to “druhotný analogát“

(ekvivocita)- extrém

Klasická filosofie a teologie pracuje s analogiemi 2. a 3.

Moderní filosofie používá analogie 4. a 5.

Příčinnost

(kauzalita)

Příčinnost nelze přímo definovat - proto ji definujeme pomocí pojmu princip.

Princip - to, co je první buď v bytí nebo v dění nebo v poznání věcí.

Příčina je princip, na němž závisí bytí nebo poznání něčeho jiného.

Příčina ontologicky předchází účinku (toto předcházení nemusí být časové).

Dělení příčin

A - z hlediska způsobu zapříčiňování vnitřní příčiny věci:

příčina materiální

příčina formální

vnější příčiny věci

výkonná příčina - motiv

příčina účelová (finální) cíl

B - z hlediska závislosti účinku na příčině:

příčina blízká

příčina vzdálená

Kritika příčinnosti

· došlo k redukci na jeden druh příčiny, na příčinu výkonou

· D.Hume vyvrací příčinnost následujícími otázkami:
1) Proč říkáme, že určitá příčina musí mít určitý účinek?
2) Proč něco, co vzniká musí mít příčinu?
Hume říká, že když vyřeším první otázku, pak vyřeším i druhou

· Tento problém řeší následovně:
Máme 2 koule. Jednu uvedeme do pohybu (příčina) a ta narazí do druhé (účinek pohybu). Hume tuto akci vnímá tak, že nejdříve vidí pohyb koule 1 a pak pohyb koule 2 - pouze následnost - jde od příčiny k účinku, ale neřeší opak (od účinku k příčině - Proč se koule 2 dala do pohybu? Kdyby si položil tuto otázku, vyřešil by tento problém.

Když něco vzniká, jsou 3 možnosti:

· z ničeho

· ze sebe

· od jiného

Potence a akt

(možnost a uskutečnění)

· definice těchto pojmů není - nemáme dostupné pojmy

· vztah mezi možností a uskutečněním - např. stavějící (uskutečnění) k mající schopnost stavět (možnost)

· důležitým pojmem je změna - uskutečnění možnosti

· nemohu definovat možnost samu v sobě, ale ve vztahu k uskutečnění

Druhy uskutečnění

2) čisté = Bůh

3) nečisté = neexistuje nezávisle na existenci = všechny existující věci, které procházejí změnou
a) formální - substanciální = základní uskutečnění věci
- akcidentální = všechny akcidenty
b) entitativní = existuje akt

4) činnost
a) tranzitivní = činnost vycházející ze subjektu, která způsobuje něco mimo sebe
př. zatloukám hřebík
b) imanentní = činnost nevycházející ze subjektu, která zdokonaluje něco v sobě
př. život, poznání

Druhy možnosti

1) logická (objektivní) = je bezrozporná = je logicky možná

2) reálná (subjetivní) = nositelem je subjekt
a) aktivní = možnost k činnosti
b) pasivní = možnost přijímat
- přirozená = možnost přijímat přirozeným činitelem (rozum)
- oboedienticální (poslušná) = možnost přijímat nepřirozeným činitelem

Ontologická priorita uskutečnění před možností

3) hledisko logické – možnost je definována ke vztahu uskutečnění, uskutečnění je

před možností

5) hledisko genetické – nejdříve je možnost (semínko), pak uskutečnění (rostlina)

6) hledisko ontologické – možnost neexistuje bez uskutečnění (vejce neexistuje bez

slepice) - vejce = slepice v možnosti, ale předtím musela být slepice

Dynamická ontologie
Hegel, Heidegger

Hegel

Pokročil k destrukci samotného jádra skutečnosti - odňal ji identitu.

Esence jako princip identického určení jsoucna byla v ontologickém výkladu nahrazena změnami, k jejichž absolutizaci bylo potřeba legitimovat rozpor.

Ontologicky můžeme Hegelův počin nahlížet jako pokus o zrušení identity objektů myšlení, jako negaci esenciality reálných jsoucen.

Hegel zanedbal zkoušku autoreflexe, vyvrátil sám sebe.

Jedná se o spor o reálnou identitu, o ontologickou valenci principu sporu.

Heidegger

Klasický ontologický výklad skutečnosti je vystaven námitkám, že zanedbává dějinnost. - ale není tomu tak - jen dává dějinnosti jiný ontologický rámec, jinou lokalizaci.

Pro dějinné myšlení je výkladovou dominantou lidského bytí změna. Vše podstatné je v lidském životě výsledkem dějinného vývoje, člověk je až do hloubky dějinný, dějinnost proniká vším, co člověk jest.

Potlačil tradiční filosofický pojem stálé esence a zdůraznil její změny.

Implicitním důsledkem je sebevyvracení, neboť dynamický filosof přehlédl, že při své negující absolutizaci vývoje popírá i podmínku poznání tohoto vývoje.

Dějinné myšlení absolutizuje dějinnost, ale samotný tento výkon je meta-dějinným určením.

“Pobyt jest tou kterou svojí možností, možnost je jeho esencí“.

Zavádí proměnlivé a nahodilé prvky mezi esenciální určení. Možnost je svým elementárním smyslem zaměřena k aktu, realizuje se.